Mt 28,8–15: Tu rychle opustily hrob a se strachem i s velikou radostí běžely to oznámit jeho učedníkům. A hle, Ježíš je potkal a řekl: „Buďte pozdraveny.“ Ženy přistoupily, objímaly jeho nohy a klaněly se mu. Tu jim Ježíš řekl: „Nebojte se. Jděte a oznamte mým bratřím, aby šli do Galileje; tam mě uvidí.“ Když se ženy vzdálily, někteří ze stráže přišli do města a oznámili velekněžím, co se všechno stalo. Ti se sešli se staršími, poradili se a dali vojákům značné peníze s pokynem: „Řekněte, že jeho učedníci přišli v noci a ukradli ho, když jste spali. A doslechne-li se to vladař, my to urovnáme a postaráme se, abyste neměli těžkosti.“ Vojáci vzali peníze a udělali to tak, jak se jim řeklo. A ten výklad je rozšířen mezi židy až podnes.

1. Kristus byl vzkříšen! To je poselství velikonoc, to je evangelium. Ale co to znamená? Co to znamená v našem světě, v našich životech, jak se to pro­jevuje? Kde je to vidět, jak je to poznat? Ano: co to vlastně je?

Především: je to slovo – jak jsme řekli: poselství, zpráva. To, že Kristus byl vzkříšen, se nám zvěstuje, vyřizuje. Nikde to nevidíme, ale smíme, máme o tom slyšet. Slovo. Pouhé slovo? napadne nás. Ano, pouhé slovo. A co prázdný hrob? můžeme si říci. To je přece to, co je ze vzkříšení vidět!

Jenže je nápadné, jak všechny zprávy v evangeliích, které o prázdném hro­bu vyprávějí – jsou ve všech čtyřech – se shodují v tom, jak rázně od něj pozornost čtenářů odvracejí. Také dnes jsme četli, že ženy rychle opustily hrob. Pohyb, který Kristovo vzkříšení spustilo a který evangelia sledují, je pohyb pryč od prázdného hrobu. Tam není co hledat, není tam co najít. Vždyť vzkří­šení právě znamená, že hrob je prázdný – není zde, řekl tam o Ježíši ženám anděl. Vzkříšení znamená také prázdnotu, nepřítomnost – a co si s tím můžeme počít? Co vám řekne prázdnota? Co dokazuje?

Není zde, řekl anděl ženám, a to ovšem platí dodnes, to můžeme potvrdit. Jestliže vzkříšení znamená nepřítomnost, pak je můžeme potvrdit z vlastní zkušenosti, to „není zde“ také známe a zažíváme – ale co s tím? Vždyť prázdnota, nepřítomnost, může znamenat ledacos…

2. To nám právě to dnešní čtení velmi názorně připomíná, když vedle sebe staví dvě zprávy, které se vztahují k prázdnému hrobu, dvě slova, která míří na veřejnost. Jednak je to ono slovo o vzkříšení, poselství evangelia. Avšak to slovo evangelia nevstupuje do našeho světa samo. Právě v tom je hned na začátku velmi jasně patrné, že vstupuje do našeho světa. Hlásí se tu ke slovu ten svět, který i my velmi dobře známe.

Hlásí se ke slovu vlastní verzí toho, co se stalo. Vedle slova evangelia se tu dere na svět také slovo záměrně podvodné. Dnes pro takovéto zprávy užíváme anglické „fake news“, takže to vypadá, jako by to bylo něco tak nového, že pro to v češtině ještě ani nemáme slovo. Klidně bychom jim mohli říkat „pa-zprávy“ podle vzoru „patvar“, „zpravodajské padělky“ nebo prostě „falešné, podvodné zprávy“. A nic nového to není. Ten stručný popis u Matouše vlastně docela přesně vystihuje, jak takové zprávy vznikají i dnes – a proč vznikají.

Velekněží a starší, náboženští a političtí předáci – to byli ti, kdo se chtěli Ježíše zbavit. To se jim, zdá se, povedlo, vymohli si na římském místodržiteli Pilátovi jeho popravu. Avšak ani potom neponechali nic náhodě: Ježíš prý mluvil o vzkříšení. To je sice nesmysl, ale jeho učedníci by se mohli pokusit něco takového zinscenovat, někam tělo odstranit. Proto si ti předáci vymohli na Pilátovi, aby dal Ježíšův hrob vojensky hlídat. Vojáci však nic ne­uhlídali, na tohle je i armáda krátká. A tak tam, kde nic nezmohla vo­jenská síla, nastupuje jiná síla. Síla slova. Ano, zase: pouhé slovo. Slovo, které zmůže, na co nestačila síla paží a ostří železa. Zde ovšem lživé slovo. Ale jakou má účinnost! A ten výklad je rozšířen… až podnes, napsal Matouš tehdy a mohl by to klidně zopakovat i po dvou tisíciletích.

Vzkříšení, říkáte? Prázdný hrob se přece dá vysvětlit jinak! A docela jedno­duše: Řekněte, že jeho učedníci přišli v noci a ukradli ho, když jste spali. Že tím vojáci sami sobě způsobí ostudu, pošpiní svou profesionální čest – vždyť co je to za vojáka, který usne na stráži? To se dá kompenzovat penězi. Síla lži podložená silou peněz. Četli jsme, že to byla vyšší částka, doslova „hodně stříbra“. Ano, hodně, ale nakonec je to jen otázka výše obnosu: když nebudete šetřit, každý se dá koupit. Pravda se dá koupit, nebo ne? Ale ano: vojáci vzali peníze a udělali, jak se jim řeklo. Doslova je tam: „jak je naučili“. To je účinné, přesvědčivé vyučování, vyučování stříbrem. Tak získávají své učedníky tvůrci falešných zpráv.

A kdyby náhodou nešlo jen o čest, ale o kárný postih, kdyby se to, že hlíd­ka selhala, porušila své povinnosti, doneslo až k jejich vrchnímu veliteli – my to urovnáme a zařídíme, abyste neměli těžkosti. Mají vliv i na Piláta, kterého tu evangelista záměrně nazývá vladař (hégemón) – alespoň to tvrdí, že by to s ním „zařídili“. Jsou tu sice v tomto světě skutečnosti, které by mohly šíření falešné zprávy bránit, v tomto případě čest těch vojáků a nějaká disciplinární pravidla – ale ukazuje se, že není problém to „zařídit“, obejít. Stačí dostatečné množství stříbra (o zlatu ani nemluvě).

3. A tak tu stojí vedle sebe, ano proti sobě, dvě zprávy, dvě slova. Těžko uvěřitelné slovo evangelia, slovo o vzkříšení – a snadno uvěřitelné slovo lži. U toho se ještě zastavme.

Řekl jsem: snadno uvěřitelné. Jak to? Co je vlastně na té zprávě, kterou velekněží a starší „naučili“ vojáky svým stříbrem tak uvěřitelného? Když se nad ní zamyslíme, je dosti rozporná, jedno její tvrzení popírá druhé: pokud vojáci spali, jak mohou vědět, co se stalo s Ježíšovým tělem, či dokonce kdo je odnesl? I v tom se tato starověká „fake-news“ po­dobá těm dnešním: sama v sobě nedává moc smysl, je přitažená za vlasy, ale přece to moc nevadí, tak nějak celkově vypadá jako rozumné vysvětlení.

Proč vlastně? Její hlavní sdělení je: je to všechno podvod. Učedníci jsou podvodníci, celé to na nás sehráli. Vypadá to, že nám toto vysvětlení prostě líčí svět bez příkras, takový, jaký je. Lidé přece jsou lháři a podvodníci, to všichni víme. Zase nějaká další bouda, řeknou si mnozí. Tak se to slovo roz­šířilo – až podnes. Jsme nakloněni takovým zprávám věřit, protože mluví – nebo se nám to alespoň tak zdá – o světě, který dobře známe.

A co stojí proti tomu? Těžko uvěřitelné slovo evangelia. Proč těžko uvěřitelné? Kdo to řekl, že Kristus byl vzkříšen? Anděl? Viděli jste někdy nějakého anděla? A kdo to říká, že viděl a slyšel anděla? Ženy? Budete věřit nějakým hysterkám? Ale hlavně: vzkříšení! Vzkříšení mrtvého? Přemožení smrti? A nejen to, považte jakého mrtvého! Toho, který byl odsouzen a popraven jako zločinec? Toho, který na svém kříži mohl volat „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil“ – a Bůh nic? Toho že nakonec vzkřísil z mrtvých? Tomu chcete věřit? To že by mělo v našem světě platit? Poselství o vzkříšení, těžko uvěřitelné slovo evangelia. Těžko uvěřitelné, protože nám uka­zuje svět, jak ho neznáme.

Tak tu stojí proti sobě snadno uvěřitelná lež, za níž stojí úspěšná, mno­hokrát ověřená přesvědčovací moc peněz – a těžko uvěřitelné evangelium, za nímž stojí – co vlastně?

4. To nám také– ano to především! – nám chce dnešní úryvek z evangelia povědět. Na té cestě pryč od hrobu se s ženami setkal Ježíš. Neřekl jim vlast­ně nic jiného než před tím anděl (můžete si to doma porovnat). Ale právě: řekl jim to on sám. To evangelium o vzkříšení najednou nebylo slovo o něm, o Ježíši, ale bylo to jeho slovo. To je moc, která stojí za slovem evan­gelia. Vzkříšení neznamená pouze, že tu Ježíš není – ale protože znamená, že nezůstal mrtvý, znamená také, že tu nově je. Tak to nakonec poví svým učedníkům: „já s vámi jsem po všechny dny“. A tato jeho nová přítomnost se projevuje tím, že sám mluví. Že to slovo evangelia je najednou jeho slovo.

Jak se to stane a jak se to pozná? Těžko to nějak přesně popsat. V tom přečteném oddíle ženy Ježíše, když se s nimi setká, zřejmě poznaly hned, až samozřejmě. Evangelista to líčí jako úplně bezprostřední reakci, že přistoupily, objímaly jeho nohy a klaněly se mu. Vzdávají mu poctu jako svrcho­vanému Pánu. V jiném příběhu o setkání se Vzkříšeným evangelista Lukáš naopak vypráví, že Ježíše jeho učedníci vůbec nepoznali a to, že k nim vlast­ně promlouval on sám, si uvědomili až zpětně, když na to vzpomínali. A náš evangelista Matouš v dalším oddíle, kde líčí setkání Vzkříšeného s učed­níky, říká, že když ho spatřili, klaněli se mu (podobně jako ženy) – a někteří (zřejmě zároveň!) pochybovali.

V každém případě je však zřejmé, že moc evangelia o vzkříšení je v tom, že se to slovo stane slovem Vzkříšeného. Když teď Ježíš opakuje ženám, co jim před tím pověděl už anděl, že učedníci mají odejít do Galileje a že tam se s nimi Ježíš setká, a když se s nimi pak setká „na hoře“, kde jim před tím „nařizoval“, můžeme v tom nalézt jakési vodítko i pro sebe. Cesta do Galileje byla pro Ježíšovy učedníky návratem do míst, kde se dříve s Ježíšem setkávali, kde je učil. I my v tom můžeme slyšet povzbuzení, abychom se vraceli na místa, kde jsme už dříve Ježíšovu slovu naslouchali – tedy především do Bible a v ní do evangelií, kde se o jeho slovech i činech vypráví. Smíme mít naději, že se ta stará slova stanou pro nás dnešním slovem, že on sám k nám z nich promluví. Jistě to nefunguje nějak automaticky, ale je to to jediné, co my můžeme udělat pro to, aby k nám ten Vzkříšený promluvil: otevírat znovu Bibli, vracet se pod kazatelnu a tam na něj čekat.

To, že se dodnes církev – třeba jen v malých skupinách – takto shromažďuje, nám může být povzbuzením, že také slovo evangelia se svojí vlastní mocí, mocí Vzkříšeného také rozšířilo a šíří, že je žádné falešné zprávy neudusily a neudusí, byť by za nimi stálo všechno stříbro i zlato celého světa. A tam, kde se toho slova ujme Vzkříšený Ježíš, otevře nám pravdivý pohled na svět, jak ho neznáme – jako místo naděje, jako místo, na němž platně a mocně zní Ježíšovo: nebojte se!