Neděle cantate

Zj 19:4-9   Tehdy těch čtyřiadvacet starců spolu se čtyřmi bytostmi padlo na kolena; klaněli se před Bohem sedícím na trůnu a volali: Amen, haleluja.  A od trůnu zazněl hlas: Zpívejte Bohu našemu všichni jeho služebníci, kteří se ho bojíte, malí i velicí. A slyšel jsem zpěv jakoby ohromného zástupu, jako hukot množství vod a jako dunění hromu: Haleluja, ujal se vlády Pán Bůh náš všemohoucí. Radujme se a jásejme a vzdejme mu chválu; přišel den svatby Beránkovy, jeho choť se připravila  8 a byl jí dán zářivě čistý kment, aby se jím oděla. Tím kmentem jsou spravedlivé skutky svatých.  Tehdy mi řekl: Piš: Blaze těm, kdo jsou pozváni na svatbu Beránkovu. A řekl mi: Toto jsou pravá slova Boží.

Introit: Zpívejte Hospodinu píseň novou, neboť učinil podivuhodné věci, zvítězil svou pravicí, svou svatou paží. (Ž 98,1)

Písně: Ž 98; 254; 605; 694; požehnání (Moravetz/Pejla)

1. čtení: Mt 22,1-14

Milí bratři a sestry,

můj kolega Joachim Bundschuh – kterého jsme před týdnem na první partnerské návštěvě v Kelsterbachu poznali, užil v kázání jedno rčení, rčení zřejmě známé v současné německé společnosti: „transzendenzlos glücklich“. Jak to nejlépe přeložit: lidé, kteří jsou „transzendenzlos glücklich“ jsou spokojeni, že nad nimi nic není, že nic, chápáno mimo tento viditelný svět, nic je nepřesahuje. Jsou šťastní, blažení, že si mohou vystačit s tím, co je na zemi viditelné a hmatatelné. Prý tam takoví lidé jsou. Ano, i v Německu je jich víc než těch, kteří s něčím nad námi počítají a berou to vážně. Je to u nás podobné? Asi ano. I když se ukazuje, že obyvatelé České republiky si v nejrůznějších náboženských a pověrečných představách dost libují. Ale to teď není naším tématem.

Nejsou však na zemi jen lidé, kteří jsou blaženi, že tu žádné transcendentno není. I Jan v knize Zjevení o takových mluví. „Blaze těm, kdo jsou pozváni na svatbu Beránkovu.“ Samozřejmě, že takové zvolání je nesrozumitelné a směšné všem, kteří jsou transzendenzlos glücklich! Ale ti, kteří se nechali pozvat, kteří se na nebeskou hostinu těší, těm to nesmyslné nepřipadá, naopak, právě toto pozvání dává jejich životu smysl a energii. Vědí, že Beránkem a ženichem je Pán Ježíš Kristus, ten vzkříšený. Ten, který mluvil o Božím království jako o hostině, případně jako o svatbě, která je s příchodem jeho království spojena. A je to také tentýž, který zve svou církev ke stolu již zde na zemi. K tomuto stolu, u kterého vysluhujeme chléb a kalich a přitom věříme, že Beránkovo tělo a krev za nás byly obětovány, abychom my měli život v nebi. To je samozřejmě zvláštní, neobvyklé sluchu a chápání lidí, pro které je závažná jen viditelná pozemská skutečnost.

Ale tím se Jan nijak neznepokojuje. Pro něho je důležité zapsat a předat nám „pravá slova Boží.“ A pravé slovo Boží je ono pozvání na svatbu Beránkovu. Konečně je, proč se radovat. Konečně – to znamená po šesti viděních, po šesti obrazech plných hrůz a neštěstí, která postihují tuto zemi. Po všech utrpeních, která provázela Kristovy věrné, takže se z nich stávali občané posmívaní a odstavení na okraj, znevýhodnění, nebo rovnou pronásledovaní, trpitelé a mučedníci. To všechno včetně přírodních katastrof je v knize Zjevení sv. Jana popisováno, takže druhý název této knihy – Apokalypsa se lidově mylně, ale zavedeně vykládá jako konečná katastrofa sama.

Nás však má zajímat nejen to, co se týká země. My přece nejsme upnuti jen na to pozemské, nejsme spokojeni bez toho nad námi. Naopak zajímá nás i to nad námi. I nebe, o kterém tu Jan píše, jak mu to bylo ve vidění zjeveno. A tam se právě začíná obraz sedmý a chystá se svatba Beránkova. Po všech útrapách a hrůzách, které tu na zemi byly, jsou a budou. Po sedmé, tentokrát před posledním dějstvím, pootevírá se opona zakrývající nebe. Dovoluje se nám pohlédnout do dění, které probíhá tam, nad námi, mimo nás a nezávisle na nás. A to je důležité. Ať se tu po celé věky na zemi děje cokoli – války a rvačky, lež a popírání Boha a pravdy, vykořisťování člověka i přírody – tam, nad námi a mimo nás se slaví nebeská bohoslužba. Tam nepřetržitě zpívají mohutné zástupy chvalozpěvy a klanějí se před tím, jenž sedí na trůnu. Jak vypadají ty bohoslužby? Jsou alespoň trochu podobné těm našim?

V něčem podobné jsou, v něčem nejsou. Kdo se jich účastní: 24 presbyterů, překládá se starců a čtyři jakési okřídlené bytosti shromáždění předsedají a jeho pořad určují. Padají na kolena, klanějí se před Bohem sedícím na trůnu – protože On, Pán Bůh všemohoucí, je středem všeho. Ani se tu nemluví o chrámu, protože On chrám nepotřebuje. Tím že je, působí, že se okolo něho vše soustřeďuje a vzdává mu poctu. „Amen, haleluja!“ – To je vstupní zvolání. Bůh má pravdu, amen. On je pravda sama a my před jeho trůnem to jen potvrzujeme. Haleluja!, oslavujeme ho, protože nikdo z těch vladařů na zemi ani všelijakých nestvůr, které se vypínaly, šelmy které ničily a soužily celé stvoření, nikdo z nich pravdu neměl a nebeský dvůr jim za pravdu nedává. Proto jsou ke chvalozpěvu vyzváni všichni Boží služebníci, všichni, kteří mají před Bohem bázeň a úctu. „Malí i velicí“; to znamená, že nikdo není dost významný, aby se nemusel sklánět a nikdo dost nepatrný, aby jej před trůn nepustili.

„Cantate!“, jak je nazvána dnešní neděle. „Zpívejte Bohu našemu všichni jeho služebníci, malí i velicí!“ A oni zazpívají. Propukají v takový hymnus, že to Janovi připomíná „hukot množství vod a dunění hromu“. Všechny spojené pěvecké sbory by na to byly málo, jak ten chvalozpěv burácí vznešeně, nepopsatelně majestátně. To je forma. Ale ten obsah! Také jej můžeme slyšet a číst, jak Jan zapsal – třeba proto abychom zvěděli, čeho se týká to transcendentní, to co se děje mimo nás a bez našeho přičinění. Třeba proto, aby se dělo i s námi? Abychom se sami mohli připojit a tak jako o to prosíme v modlitbě Páně, aby se vůle Boží jako v nebi děla i na zemi. Zpívejte, Hospodinovi služebníci! „Haleluja, ujal se vlády Pán Bůh náš všemohoucí. Radujme se a jásejme a chválu vzdávejme jemu, přišel den svatby Beránkovy, jeho choť se připravila a byl jí dán zářivě čistý kment, aby se jím oděla.“ To je ta píseň.

Je to píseň po porážce nepřátel. V knize Zjevení se o tom mluví jako o „pádu Babylona“. Ať už si tam dosadíme jakoukoli říši, Babylon nebo Řím, či cokoli jiného, znamená to jedno: Po všech bolestech nemocí a trápeních, po všech bojích, při nichž tekla krev a padali mrtví, po všech katastrofách nenastala tma a zánik, vše neupadlo znovu do pradávného chaosu, nýbrž Bůh se ujímá vlády. A chce nás mít u toho. Ženich je připraven, jen očekává, že přijme svou nevěstu, svou choť. A „blaze těm, kdo jsou pozváni na svatbu Beránkovu.“ Jako by tu byli dvojí pozvaní: nevěsta i hosté; a přece chvílemi jako by to byli titíž.

Kde se však nevěsta vezme? A kdo může předstoupit před Boží trůn a přijmout požehnání? Sám o sobě nikdo z lidí by se do toho nebeského dvora zapojit nemohl. A přece se tu mluví o hostech a o nevěstě, která je připravená uchopit podávanou ženichovu ruku. Nevěsta vyhlédnutá ženichem samotným. To znamená ženich o ní ví předem. Nezačne teprve hledat a rozmýšlet se. Nevěsta tu je, jen je třeba, aby si oblékla čisté bělostné roucho, které je pro ni připraveno. To zní velmi honosně: „byl jí dán zářivě bílý kment, aby se jím oděla“. Na tom záleží, podobně jako v Ježíšově podobenství o hostině, jestli host přijme šaty vhodné pro svatbu. Abychom si nemysleli, že obstojíme v šatech starých, které se hodily pro vlastní záležitosti, jako by Pána Boha nebylo. O čistém zářivém kmentu – pro svatbu připraveném se však píše, že jej mají na sobě ti, kteří „přišli z velikého soužení a vyprali svá roucha a vybílili je v krvi Beránkově.“ (7,14) Jan vysvětluje, „tím kmentem jsou spravedlivé skutky svatých.“ Jako by nevěsta – církev byla zahalena pláštěm spravedlnosti, který jí umožní přijmout Beránkovo rámě a vstoupit do hodovní síně. „Roucho spásy a plášť spravedlnosti“, jak říkal již prorok Izajáš, musí člověk přijmout z Boží milosti. V žádném z luxusních obchodů se koupit nedá. Pán sám se přiznává k trpícím pro jeho jméno. Vždyť tak to slíbil – „kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej“.

Svatba bude. O to se již postaral ten, který ji pořádá, Pán Bůh všemohoucí a Beránek. Boží vláda nad celým kosmem se projeví bez ohledu na to, že někteří lidé s Bohem, který je nad námi, nepočítají. Svatba bude bez ohledu na to, jestli mnozí lidé žijí proti Boží vůli a ničí své bližní, rozsévají smrt a ničí zemi. Ano, svatba bude – k ženichovi se nevěsta připojí, Beránek obejme svou utrápenou a vyčerpanou choť, svou církev.

Při pohledu na tyto nebeské přípravy se smíme těšit a zpívat i my, které dosud na zemi provází všelijaká nejistota a někdy i trýzeň a pochybnosti, jestli má cenu zůstávat v církvi a věřit, i když kolem nás tomuto nebeskému obrazu nenasvědčuje vůbec nic. Svědek Jan nás ujišťuje: je tu Beránek, jehož krev byla prolita a lidské viny očištěny a šaty vyběleny pro svatební hostinu. Hodovní síň bude zaplněna, o tom ženich, tedy Pán Ježíš, mluvil ve svých podobenstvích. Chystá pro nás veliké setkání. Když se ve světě musíme často protloukat každý sám a naše víra je těžce zkoušena většinovým názorem, že člověk se nikomu kromě sebe odpovídat nemusí, protože člověk je pánem všeho, „transzendentlos glücklich“, tehdy on nás zve slavit neděli a radovat se z toho, že Pán vstal z mrtvých a nezavřel nebeské dveře vůči nevděčnému světu. Naopak on dveře otevírá dokořán a zve hosty na svou hostinu.

To je ten hlavní důvod, proč můžeme i my přijmout za své to slovo znějící od trůnu: „Zpívejte Bohu našemu, všichni jeho služebníci, kteří se ho bojíte, velicí i malí“, protože máte pozvání na svatbu Beránkovu! Amen.

Modlitba: Pane Ježíši Kriste, děkujeme, že se smíme připojit k nebeským zástupům a již na tomto světě hlasitě zpívat o tvé lásce a moci, kterou nad námi a vůči své církvi navěky máš. Amen.