Introit: Zaradoval jsem se, když mi řekli: Půjdem do Hospodinova domu! A naše nohy již stojí ve tvých branách, Jeruzaléme. Vyprošujte Jeruzalému pokoj: Kéž v klidu žijí ti, kdo tě milují! Pro své bratry, pro své druhy vyhlašuji: „Budiž v tobě pokoj!“

Písně: 121; (děti 422); 161; 526; 779

Čtení: Nu 21,4–9

Milí bratři a sestry,

putujeme světem, svět je místo našeho žití, na svět se rodíme a na něm umíráme, světu se snažíme rozumět, na svět nadáváme, svět je nedozírné pole možností, překvapení, zábavy i bolesti, svět je širší prostor než církev, do světa patříme my i naši bližní, „svět ve zlém leží“, citujeme Písmo, svět se řítí do záhuby, strašíme se navzájem … Vím, že byste k tomu výčtu, co rozumíme pod pojmem svět, přidali mnoho dalších. A tento svět „Bůh tak miloval, …“ píše evangelista Jan.

Já jsem neřekla, že svět miluji. Hned mě to nenapadlo. Ale Bůh jej miloval a věřím, že i dnes miluje. Tedy zase, nejenom církev a lid izraelský, ale celý svět miluje!

Vyřizovali jste tuto zprávu světu, lidem ve světě, nebo alespoň ve svém okolí? Když nějaký zástupce církve promluví na veřejnosti, jak často slyšíme, že Bůh miluje tento svět? Vůbec. Nebo téměř vůbec to slyšet není. A dnes, když o tom čteme v evangeliu, se můžeme zeptat, proč? Proč o tom, že Bůh miluje svět, nemluvíme? Proč to nevyřizujeme dál? Třeba ještě řekneme: Tebe, tebe Bůh miluje, i když ty jej neznáš, či dokonce znát nechceš. I když ty Boha popíráš, on tě přece miluje. Takto osobně to povíme snadněji. Co nám tedy brání, abychom řekli, „Bůh miluje svět“?

Není to snad proto, že by se ten, komu bychom to řekli, vzápětí zeptal: A kde to, prosím tebe, vidíš, že Bůh miluje svět? A nebo tomu dokonce sami nemůžeme uvěřit, že Bůh svět miluje? – To by nedopustil tohle a támhleto. To by nedovolil, aby umírali lidé, hlavně malé děti. To by trestal a znemožnil tyrany a násilníky, podvodníky, lháře … a tak dále. Mohli bychom pokračovat v této představě ráje na zemi, jaký by milující Bůh měl zařídit a udržovat.

Místo toho nás Bůh nechává žít dál v současné podobě světa a mnohé lidi nechává trpět. Všelijaká nebezpečí, hrozby od lidí i z přírody a kosmu nechává dál šířit a škodit. Musíme dál žít v pustině hříchů a zla a o Bohu jen slyšet v kostele, nebo číst v Bibli. Musíme dál putovat pouští, kterou si generace a generace lidí, my s nimi, ze země udělali. Bůh nás nechává v tom, co jsme si sami spískali, takže se nám to jeví tak, že je vše na nás lidech. O Bohu čteme, jak vedl svůj lid kdysi dávno a zachraňoval jej před národy, které Boha neznaly. Ale když mu jeho lid začal být nevěrný nebo nevděčný, tak jej trestal právě tím, že jej nechal být, aby zakusili, jaké to je bez Boha. Nechal je napospas smrtelnému nebezpečí z pouště: jedovatým hadům, po jejichž uštknutí mnoho lidí umřelo.

A právě tehdy poznali příčinu: že jejich skutky byly zlé. Že byly proti Boží lásce. A uprostřed té řádící smrti začali vyznávat své viny a prosit Mojžíše, aby se za ně u Boha přimlouval o odpuštění a smilování. „Zhřešili jsme, když jsme mluvili proti Hospodinu … modli se k Hospodinu, aby nás těch hadů zbavil.“ A Boží láska se zjevila. Ovšem zvláštně. Jinak, než bychom si to třeba mysleli my, že se nám Boží láska má ukázat. Bůh zasáhnul, ale lidi z té smrtící pustiny nevyvedl do závětří a bezpečí. Dál museli žít mezi štípavými hady. Dál zlo útočilo a každý člověk byl jím ohrožen na životě. Každému hrozil trest za nevěrnost a smrt za rouhání proti Hospodinu. Ale postavil jim před oči znamení záchrany: Mojžíš měl udělat bronzového hada a vyzvednout jej na žerď, vysoko, aby na něj mohli odkudkoli vidět. Člověk jedovatým hadem uštknutý, smrtelně zraněný, mohl na hada pohlédnout. Kdo v to znamení od Hospodina věřil, kdo mu důvěřoval, obrátil k němu svůj zrak. Ke znamení útrap a smrti. A nezemřel. Uštkl-li had člověka nyní, tak člověk zůstal naživu.

Máme rozumět: Hospodin zachraňuje tak, že znamení smrti přetvoří v symbol záchrany! Když člověk uvěří, že to znamení je od Boha, je zachráněn. Jen když důvěřuje, že Bůh miluje tento svět a každého z nás a je v jeho moci nás zachránit i z jisté a – nutno říct – zasloužené smrti. Kdo lituje, že proti svému Bohu mluvil, pomlouval jej a posmíval se, ten se teď v očekávání obrací a vydává do jeho milosti. A nezůstane nevyslyšen. Takovou zkušenost si lid Boží s sebou přinesl. A neměl na ni zapomenout.

Evangelista Jan tento pradávný příběh z putování pouští do zaslíbené země použil jako připomínku, která osvětlí Boží jednání nejen s vyvoleným lidem Izraelským, ale s lidmi celého světa a všech národů. Píše o tom tak, že přímo z Ježíšových úst k nám plynou ta slova o velikém milování Božím. Slyšíme jeho slova, jeho evangelium, v poušti našeho světa 21. století. Slyšíme je na cestě, kde nečekaně na různých místech vylézají a přilétají štípaví smrtelně jedovatí hadi. A není ve světě místa, kde by se někdy neobjevili. Svět opravdu ve zlém leží. Ale o tomtéž světě říká evangelium: „Bůh jej tak miloval, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný!“

Sledujeme tedy původní záměr Boží: milovat tento svět. A jsme zváni k důvěře ve zjevení Boží lásky, které je jedinečné, protože v nikom jiném není než v Božím Synu, kterého Bůh na svět poslal. – Ta evangelijní slova jsou nám tak známá, že nás už ani nezarazí. Ale kde bereme ten klid? Tu samozřejmost, že nám nic nehrozí? Vždyť ze svého putování nebezpečnou, drsnou až krvelačnou pustinou světa vyvedeni nejsme. Život nám neulehčuje. Nebylo by pochopitelné, že s Božím Synem přijde spravedlivý soud nad světem, který si z Boha nic nedělá, a Bohu se vysmívá? – To co tak samozřejmě čteme dál, vůbec není samozřejmé. Je to možné jen proto, že rozhoduje láska a ne lidská spravedlnost. Slyšme to v tom významu: „Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen“!

Důležitá jsou ta dvě slůvka: „skrze něj,“ totiž skrze Božího Syna, kterého Bůh z lásky ke světu za námi poslal. Bůh má svůj záměr, jak svět zachránit. Ale neznamená to lacinou milost. Svět nemůže být zachráněn jen tak. Bůh mávnutím ruky nepřehlíží lidskou krutost, s jakou jeden národ vybíjí druhý. Ani lhostejnost těch, kteří to ospravedlňují nebo jen lhostejně přihlížejí. Ani nezapomíná na povýšenost bohatých vůči chudým, kteří jako ten Lazar v podobenství leží na prahu a prosí o almužnu. A v malém měřítku, žádná tvrdost a útisk v rodinách a domácnostech jeho zraku neujde. A konečně, Boha uráží a hněvá každé rouhání vůči jeho jménu od těch, kteří jej již jednou přijali, ať v obřízce nebo ve křtu, ale pak jím pohrdli a žijí, jako by Boha nebylo. O tom všem platí ta evangelijní slova: „Soud pak je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé.“

Místo toho však, že by se v té tmě, kterou si lidé zamilovali, nenávratně ztratili a zahynuli, slyšíme evangelium, že z toho všeho bude svět zachráněn. A stane se to nepochopitelně drahocenným Božím darem: smrtí jeho jediného Syna. Nikým a ničím jiným. „Skrze něho“ a skrze světlo, které s ním na svět přišlo, je prosvíceno a odhaleno všechno zlé a Bohu nepřátelské. Ano, i to, co nás lidi samo soudí, totiž naše zlé skutky. Není třeba Božího trestajícího zásahu. Svět se soudí sám. A to již od počátku, kdy se lidé rozhodli před svým Stvořitelem skrývat. „Člověče, kde jsi?“ – volal Bůh ještě v zahradě na muže a ženu. Pamatujete? A co člověk odpověděl? Přesně to, co odpovídá dnes: „Ukryl jsem se před tebou.“ Tím říká, „nechci, abys viděl, co jsem provedl.“ A jak člověk skrývá své zlé skutky do temného kouta, tak se bezděky i z té kvetoucí zahrady stává pustina, plná trní a bodláčí. Zlé skutky vedou lidí ke strachu a strach k útěku a skrývání před světlem, které Bůh na svět poslal.

Ale je vlastností světla, že tmu prosvěcuje a přemáhá. Bůh se stará, abychom znamení záchrany nemohli přehlédnout a vždycky je ve světě našli, protože je odevšad vidět. Proto vyvýšil svého jediného Syna, abychom jej na světě nemohli minout. „Kdo v něho věří, není souzen.“ Zdá se to být jednoduché. Hledět na to vyvýšené znamení od Boha a zachránit si život. Ale ouha! Jaké je to znamení, které ční nad tímto světem? Kam sám Ježíš obrací náš pohled? – Obrací nás ke kříži, který nás obviňuje, protože na němž byl Boží Syn pověšen. Když k němu hledíme, nemůžeme nevidět hrůzu našeho hříchu i vážnost Božího soudu. Bůh však z lásky ke světu přetvořil to znamení smrti a prokletí v nástroj záchrany. Kdo se k němu obrátí a uvěří v něho, tomu se znamení smrti stává nástrojem spásy, života.

Modleme se.

Pane, ty všechno proměňuješ silou své lásky. Léčíš uštknutí hříchem a všem v tomto světě nabízíš záchranu. Kéž bychom všichni žili v tvém světle a mohli k tobě hledět na věky. Amen.