Introit

Říkám o Hospodinu: „Mé útočiště, má pevná tvrz je můj Bůh, v nějž doufám.“ (Ž 91)

1. čtení Mk 10, 35-45

35Přistoupili k němu Jakub a Jan, synové Zebedeovi, a řekli mu: „Mistře, chtěli bychom, abys nám učinil, oč tě požádáme.“ 36Řekl jim: „Co chcete, abych vám učinil?“ 37Odpověděli mu: „Dej nám, abychom měli místo jeden po tvé pravici a druhý po levici v tvé slávě.“ 38Ale Ježíš jim řekl: „Nevíte, oč žádáte. Můžete pít kalich, který já piji, nebo být pokřtěni křtem, kterým já jsem křtěn?“ 39Odpověděli: „Můžeme.“ Ježíš jim řekl: „Kalich, který já piji, budete pít a křtem, kterým já jsem křtěn, budete pokřtěni. 40Ale udělovat místa po mé pravici či levici není má věc; ta místa patří těm, jimž jsou připravena.“ 41Když to uslyšelo ostatních deset, začali se hněvat na Jakuba a Jana. 42Ježíš je zavolal k sobě a řekl jim: „Víte, že ti, kdo platí u národů za první, nad nimi panují, a kdo jsou u nich velcí, utlačují je. 43Ne tak bude mezi vámi; ale kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; 44a kdo chce být mezi vámi první, buď otrokem všech. 45Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.“

Žd 5:1-10 Každý velekněz, vybraný z lidí, bývá ustanoven jako zástupce lidí před Bohem, aby přinášel dary i oběti za hříchy. 2Má mít soucit s těmi, kdo chybují a bloudí, protože sám také podléhá slabosti. 3A proto je povinen přinášet oběti za hřích nejenom za lid, ale i sám za sebe. 4Hodnost velekněze si nikdo nemůže přisvojit sám, nýbrž povolává ho Bůh jako kdysi Árona. ⁵ Tak ani Kristus si nepřisvojil slávu velekněze sám, ale dal mu ji ten, který řekl: ‚Ty jsi můj Syn, já jsem tě dnes zplodil.‘ ⁶ A na jiném místě říká: ‚Ty jsi kněz navěky podle řádu Melchisedechova.‘ ⁷ Ježíš za svého pozemského života přinesl s bolestným voláním a slzami oběť modliteb a úpěnlivých proseb Bohu, který ho mohl zachránit před smrtí; a Bůh ho pro jeho pokoru slyšel. ⁸ Ačkoli to byl Boží Syn, naučil se poslušnosti z utrpení, jímž prošel, ⁹ tak dosáhl dokonalosti a všem, kteří ho poslouchají, stal se původcem věčné spásy, ¹⁰ když ho Bůh prohlásil veleknězem podle řádu Melchisedechova.

Sestry a bratři,

mluvit o Ježíši jako o veleknězi pro nás není příliš obvyklé… Častěji používáme jiná oslovení v modlitbách; bible nám nabízí celou řadu asi trochu představitelnějších obrazů. Výtvarníci umí Ježíše jako pastýře, učitele, Vzkříšeného nebo ukřižovaného… Ale jsou i obrazy a ikony, na kterých Kristus žehná, nebo hostí chlebem a vínem při poslední večeři. Tam je kněžské postavě nejpodobnější. A mnozí si jistě vybavíte píseň Jezu Kriste, štědrý kněže… tu máme také spojenou s večeří Páně; už v dobách Husových zřejmě patřila k eucharistické zbožnosti, k připomínce Ježíšova utrpení, jeho cesty pro nás – a milosti, kterou nám to vnáší do života. Míří tím oslovením i soustředěním stejným směrem jako náš biblický text.

Dostaneme se k němu postupně. Nejprve začneme u toho co je nám mnohem běžnější a všednější, než řeč o kněžích a veleknězi. Začněme pohledem do zrcadla. To, myslím, patří k našemu každodennímu životu. Nejčastěji, když začínáme den, anebo když odcházíme z domu a hrozí, že nás někdo uvidí. Ještě jednou se před odchodem podíváme do zrcadla, zkontrolujeme, posoudíme, kde co sluší a nesluší, kde co přebývá a chybí; možná si všimneme i toho, co se urovnat nedá….

Ale koho vlastně vidíme, když pomineme, co je na první pohled zřejmé? Kdo je tam uvnitř schovaný? Je učesaný nebo pomačkaný? Koho vlastně vidí Hospodin, když mě má před sebou – třeba v modlitbě? Chceme to vůbec vědět, nebo raději ani ne? Jen ať si to Pán Bůh pěkně přebere sám… my přece nepotřebujeme zpovědní zrcadlo.

Ale pravdivý pohled na sebe samé k víře patří. Můžeme si ho dovolit. Je to výsada víry, že nemusíme žít jako v masce, že svou image nemusíme pracně tvořit. Člověk může být navenek nebo i uvnitř neučesaný a polonahý, ale přitom se nemusí krčit v křoví jako Adam s Evou – odvážně smíme volat Boha, aby on sám zasáhnul. To je odvaha víry; odvaha podívat se do zrcadla, třeba i toho zpovědního spolu s Bohem spravedlivým soudcem.

Jaký bude Boží postup? Máme začít hledat hřeben, snášet argumenty a alibi, máme doufat, že se na všechno zapomene; jakoby zapomenout na hřích, na to, co přece nikdy nemůže z naší historie zmizet…?

List Židům spolu s námi staví před zrcadlo, před Boží tvář, k Božímu oltář a ke stolu Páně jedinečného Velekněze. Máme dnes kromě pravdivého obrazu sebe samých vidět také pravdivý obraz Ježíšův.

Máme vidět člověka, který je nám ve svých slzách, volání a modlitbách tak podobný – ví jak to s námi je. Ale také máme vidět Ježíše, kněze podle řádu Mechisedechova.

Jak tomu rozumět?

Mechisedecha potkáváme v příběhu Abrahamově. Po vítězství v jakési bitvě a záchraně Lota, kdo ví, kde se vzal, vychází Abramovi vstříc Mechisedech, král Salemu a kněz Boha Nejvyššího s chlebem a vínem a žehná jemu i Bohu Nejvyššímu. Je to trochu zvláštní příběh o knězi a králi, který je docela jiný a dřív, než všichni kněží z dob Mojžíše a Árona. Jeho jméno znamená vlastně „Král spravedlnosti“ z města „Pokoj.“ Abrama předchází a jde mu vstříc královské a kněžské požehnání, požehnání spravedlnosti a pokoje, které je však dřív než všichni ustanovení kněží a všechny jimi přinášené oběti.

Ježíš jako velekněz podle řádu Melchisedechova je tedy ten, který navazuje v linii před všemi věky započatého podivuhodného Božího jednání směřujícího k spravedlnosti a k pokoji.

Nestal se veleknězem ustanovením, jak bylo obvyklé, ani si tu slávu nepřisvojil sám… Bůh ho ustanovil, a Ježíš svou poslušnou službu a utrpením vykonal službu jedinečnou a dostatečnou, mocnější než všechny naše hřebeny a argumenty. Dotáhne tu od věků požehnanou a připravovanou cestu pokoje a spravedlnosti do konce. Stane spolu s námi před zrcadlem.

Velekněz, to je ten, kdo smí vejít do svatyně, do Boží blízkosti – takže řeč o Kristu jako pravém veleknězi je vyznáním, že Ježíš Kristus nejen sebe, ale i nás znovu sblížil s Bohem, i s námi samými a mezi sebou, když hledíme na svou nedokonalost a tíží nás.

Naše velikost a učesanost, naše přijatelnost a spravedlnost – moje, každého z nás, ale i církve jako celku – spočívá jen na velikosti a slávě našeho Pána Ježíše Krista. Není pro nás žádné jiné, důležitější nebo větší velikosti.

Sláva Boží je právě v tom, že i když nás vidí pravdivě, neučesané, nenalíčené, hříšné, přece toho nehodlá zneužít. Ježíšovo velekněžství spočívá v soucitu, a tak je nadějí všem kdo jej následují. S pohledem k otevřené „nebeské svatyni“ i my jsme vybídnuti vytrvat v soucitu a v těžkostech, i když to s sebou někdy nese větší tíhu, než bychom si přáli.

Naše rozhodování a jednání kéž je vedené vědomím, že naše existence není vyňatá z Boží vůle ani z Božího soucitu. Do zrcadla se koukáme každý den… není důvod, proč své oči každý den nepozvedat k Bohu.

III. čtení Sírachovec 2

Drž na uzdě své srdce a buď vytrvalý a nejednej ukvapeně, když tě něco postihne. 3Přilni k Hospodinu , neodvracej se od něho , abys nakonec dosáhl vyvýšení.