Milé sestry, milí bratři,

před třemi týdny jsme slavili Velikonoce, vzkříšení Ježíše Krista. Ale co to vlastně znamená, to vzkříšení Ježíše Krista? Co se to změnilo, co se to stalo, že to ještě dneska slavíme, že se k tomu stále vracíme? Stalo se to, že Ježíšovi učedníci a učednice tři dny poté, co byl jejich mistr a přítel zatčen, nespravedlivě odsouzen a krutě popraven, odložili všechen smutek a začali se radovat. A nepřestali se radovat a radostně kázat, ani když se jim od lidí dostalo posměchu, ani když je židé vyloučili ze synagóg, ani když na ně přišlo pronásledování, mučení a vraždění. Vzkříšení Ježíše Krista znamená stejnou radost i pro nás, i kdyby třeba celý náš život nestál za nic, i kdyby nám třeba někdo krutě ublížil, i kdybychom naopak my někoho zranili, i když ve světě (nijak daleko od nás) zuří strašné války, i když jsme tento svět možná už nenávratně znečistili. Váš zármutek se promění v radost.

Ta slova řekl Ježíš svým učedníkům, když spolu trávili poslední večer před jeho odchodem, tedy před jeho zatčením a následnou smrtí. Podle Janova evangelia Ježíš značnou část toho večera mluvil. Vysvětloval a povzbuzoval. Chtěl připravit své nejbližší na to, co přijde. A jaká byla jejich reakce? Nevíme, o čem mluví. Nebyli ti učedníci, jak nám je evangelia líčí, trochu natvrdlí? Tak často svého mistra nechápali, měli malou víru nebo zas příliš velké sebevědomí a nakonec v tu nejtěžší chvíli, v Getsemane, prostě usnuli… I tady, když Ježíš říká: Zanedlouho mě již nespatříte a zanedlouho mě opět uzříte, zdá se nám to zcela jasné, zatímco učedníci jen zmateně kroutí hlavami. Ale nesmíme jim křivdit. Oni nejsou natvrdlí. Jsou unavení a zarmoucení. Mají za sebou těžký den, podivnou večeři, ještě podivnější umývání nohou, a pak přišla ta dlouhá řeč. Řeč na rozloučenou. Jejich učitel, Mistr a, jak doufali, Zachránce, je opouští. A tolik učedníci přece jen pochopili, aby jim bylo jasné, že je opouští nadobro. Zanedlouho mě již nespatříte znamená: odcházím na smrt. Ale tím spíš by si přáli vědět, co znamená to zanedlouho! Kolik společného času jim ještě zbývá? Hodina, den, či snad víc? Ale co pak Ježíš může myslet tím: Zanedlouho mě opět uzříte? Nedává jim to smysl…

Ježíš naopak rozumí svým učedníkům dokonale. A nechce je nechat zmatené a nešťastné. Otázku „Kolik času ještě?“ nechává, pravda, bez odpovědi. Ona je sice pochopitelná, ale nakonec ne tak důležitá. Podstatné je, že nemluví o nějaké vzdálené, mlhavé budoucnosti. Ano, už zakratičko přijde ta těžká chvíle, kdy ztratí Ježíše z očí. Ale rovněž zakratičko pak nastane dokonalý obrat.

Jak to má Ježíš učedníkům vysvětlit? Mohl by jim říct: budu vzkříšen. Ale copak by tomu rozuměli? Copak by si to dovedli představit? A tak říká: váš zármutek se promění v radost.

Ano, čeká je smutek. Čeká je bolest z odloučení, strach, nejistota…pláč a nářek. Ježíš bude ukřižován a zemře, zatímco kolemjdoucí se mu budou posmívat. Ale tím to neskončí. Zanedlouho (ač se jim to bude zdát jako strašně dlouhý, příliš dlouhý čas, tak přesto opravdu zakratičko) se jejich zármutek promění v radost.

Aby měli ještě větší šanci to pochopit, přidává Ježíš obrazné přirovnání, mluví o zármutku a radosti ženy rodičky. To byl (amožná stále je) obraz všeobecně dobře známý a srozumitelný. Obraz velikých bolestí, někdy téměř nesnesitelného trápení, spojeného s až smrtelnou úzkostí. Při porodu se umíralo. Když, jak se říká, přišla její hodinka, nemohl si nikdo být jist, zda to nebude i její poslední. Ježíšova hodina, jak se o ní v Janově evangeliu opakovaně mluví, je hodinou jeho smrti. Ale tím Ježíš své přirovnání nekončí. Když žena porodí dítě, nevzpomíná už na soužení pro radost, že na svět přišel člověk. Asi málokterá novopečená maminka by to formulovala takto. A přece, když se sklání nad tím svým roztomilým miminkem (zvlášť když náhodou spí a ona má chvilku klidu), může pocítit jakýsi absolutní úžas nad tím, že na svět přišel člověk. Nový život. Nové stvoření. Je to neuvěřitelný zázrak. Jako když opuštění a sklíčení učedníci spatří svého Vzkříšeného Pána.

Slavili jsme Velikonoce, takže víme, nebo lépe řečeno věříme, že se to tak skutečně stalo. Třetího dne Ježíš vstal z mrtvých, učedníci ho uviděli a zaradovali se. Takhle je to líčeno ve 20. kapitole Janova evangelia. Takhle nějak to tedy s těmi prvními učedníky bylo. Ale co dál?

Jan své podání evangelia psal zhruba 70 let po Kristově vzkříšení. K čemu jeho posluchačům bylo, když se dozvěděli, jak Ježíš připravoval své učedníky na nejbližší tři dny? Jejich situace byla jiná. Naše situace je jiná….Právě že je a není. Všichni lidé po Kristu, když se dozvídají o Kristu, mají už předem vyzrazenou pointu. Už asi nikdo nebude plakat a naříkat v přesvědčení, že Ježíšův příběh tragicky skončil na Velký pátek. Ale jiných důvodů k pláči a zármutku by se našlo dost a dost. Křesťané Janovy doby čelili nemilosrdnému pronásledování ze strany římského státu. O tom co mě či vás dneska trápí, jistě není potřeba vám kázat. Svět se po Kristově vzkříšení neproměnil rázem v Boží království. Zůstává tím světem, který se krutě radoval, když Ježíš za něj, pro Boží lásku k němu, umíral na kříži. Aniž bych chtěla popřít všechno dobré a krásné, s čím se každý den můžeme setkat, přece zůstává svět místem plným bolesti, trápení, nepřátelství vůči Bohu i vůči těm, kdo v něho věří.

Své o tom, jak jsme slyšeli v 1. čtení, věděl i apoštol Pavel. Vězněn, lynčován, posmíván, utrmácen, ustarán, soužen nemocí…a přece právě on je autorem těch velmi známých, často při bohoslužbách opakovaných slov: „Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se!“ (Fp 4,4) Pavel píšící svému sboru, ani Ježíš promlouvající ke svým učedníkům, tím ovšem nechce říct, že křesťanka či křesťan kráčí životem vždy lehkým krokem a s veselým úsměvem na rtech. To půjde až v tom Božím království, až když všichni uvidíme svého vzkříšeného Pána. Ale už nyní máme zdroj radosti, který nám nikdo nevezme, který nám nedovolí, abychom propadli naprostému zoufalství a beznaději. Taková chvíle naprosté temnoty, kdy se zdálo, že hřích a smrt zvítězily, už tu byla. Nakratičko. Ale pak Bůh Ježíše vzkřísil, moc hříchu a smrti byla zlomena a od té doby se každý náš zármutek obrací v radost. Někdy se tak stane rychle, jindy nám připadá, že to trvá dlouho, strašně dlouho a ptáme se: „Kolik času ještě?“…Ale nakonec přijde radost. Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. (J 3,16)

Někdy jsme ovšem trochu natvrdlí. Máme malou víru nebo velké sebevědomí, po kterém přichází velké zklamání. Nebo jsme prostě unavení a sklíčení. Ale ani tehdy nejsme bez pomoci. Amen, amen, pravím vám, budete-li o něco prosit Otce ve jménu mém, dá vám to, slibuje Ježíš na závěr svým učedníkům. To neznamená, že Bůh bude plnit přání jako zlatá rybka, tuhle zkušenost asi také všichni máme. Prosit v Ježíšově jménu znamená prosit jako on v Getsemane. Prosit svého nebeského Otce: buď vůle tvá. Protože Boží vůlí je, aby se náš zármutek proměnil v radost, smíme k němu v trápení volat, aby nás (nebo naše blízké) z něho vytrhl, nebo aby nám dal sílu ho unést. Takovou modlitbu náš Otec vyslyší. Přesvědčili se o tom učedníci, evangelista Jan i apoštol Pavel. A proto nám zvěstují: Radujte se, radujte se!

Pane, děkujeme ti za tvé slovo. Děkujeme, že radost ze tvého vzkříšení neztrácí nic na své síle, naopak, čím větší temnota, tím více v ní svítí. Amen