2. neděle postní

Gn 32:23-32   A té noci vstal, vzal obě své ženy i obě své služky a jedenáct svých synů a přebrodil se přes Jabok. Vzal je a převedl je přes potok se vším, co měl.  Pak zůstal Jákob sám a tu s ním kdosi zápolil, dokud nevzešla jitřenka. Když viděl, že Jákoba nepřemůže, poranil mu při zápolení kyčelní kloub, takže se mu vykloubil. Neznámý řekl: Pusť mě, vzešla jitřenka. Jákob však odvětil: Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš.“  28 Otázal se: Jak se jmenuješ? Odpověděl: Jákob.   Tu řekl: Nebudou tě už jmenovat Jákob (to je Úskočný), nýbrž Izrael (to je Zápasí Bůh), neboť jsi jako kníže zápasil s Bohem i s lidmi a obstáls.  A Jákob ho žádal: Pověz mi přece své jméno! Ale on odvětil: „Proč se ptáš na mé jméno?“ A požehnal mu tam. I pojmenoval Jákob to místo Peníel (to je Tvář Boží),  Gn 33:1-4  Potom se Jákob rozhlédl a vidí, že přichází Ezau a s ním čtyři sta mužů. I rozdělil zvlášť děti Lejiny a Rácheliny a obou otrokyň.  Dopředu postavil otrokyně a jejich děti, za ně Leu s jejími dětmi a Ráchel s Josefem dozadu.  Sám se ubíral před nimi a sedmkrát se poklonil až k zemi, než k svému bratrovi přistoupil.  Ezau se k němu rozběhl a objal ho, padl mu kolem krku a políbil ho; oba zaplakali. Viděl jsem Boha tváří v tvář a byl mi zachován život.  Slunce mu vzešlo, když minul Penúel, ale v kyčli byl chromý. Gn 33:10-11  Ale Jákob naléhal: Jestliže jsem získal tvoji přízeň, přijmi prosím ode mne ten dar, vždyť smím vidět tvou tvář, a to je jako bych viděl tvář Boží. Tak přívětivě jsi mě přijal!  Přijmi prosím z mého požehnání, co jsem ti přinesl, neboť Bůh se nade mnou smiloval a mám všeho dost. Tak ho nutil, až Ezau přijal.

Introit: Jako laň dychtí po bystré vodě, tak dychtí duše má po tobě, Bože! Po Bohu žízním, po živém Bohu. Kdy se smím ukázat před Boží tváří?

1. čtení: Mt 26,36-45

Písně: 42; 319; 636; 420

Poslání: Mt 5,23n

(Ž 42,2n)

Milí bratři a sestry,

Jákob se vrací do země, kterou Bůh zaslíbil jemu a jeho potomstvu. Boží přízeň jej očividně provází; vždyť co může být očividnějšího než viditelný majetek, kterým je teď zabezpečena jeho široká rodina. To všechno má od Hospodina. Sám Jákob to rád připomíná a zdůrazňuje, že Bůh je na jeho straně, však také on, Jákob je mu za to vděčný, je zbožný a poslušný. Co by ještě mohlo ohrozit šťastný závěr jeho života? – Tak by se to mohlo jevit nějaké karavaně, která Jákoba a jeho stáda cestou míjela. Ale Jákob sám přes všechno očividné a hmatatelné požehnání není klidný, necestuje bezstarostně. Dobře ví, že tahle cesta ještě zdaleka není u konce, že on i jeho rodina jsou v ohrožení větším než, když prchli z domu tchána Lábana. Jákob jde zpátky vstříc své minulosti, musí se setkat tváří v tvář se svým hříchem, s tím, co způsobil, když podvedl bratra Ezaua a vzbudil v něm nenávist a touhu po krvavé pomstě. Dvacet let služby je dlouhá doba, ale na zapomenutí křivdy, podrazu, který se stal v rodině, ani dvacet let nestačí. Ba, někdy s lety nenávist ještě roste a touha po odplatě se násobí. Co bude s Jákobem, až se potká s bratrem Ezauem? Co se stane s jeho rodinou, s milovanou Ráchel a Josefem, se vším, co nabyl v Cháranu?

Jdou proti sobě, Jákob a Ezau. Jdou proti sobě, praotcové národů. Jdou proti sobě, Izraelci a Edómci a nemohou se obejít, musí se setkat. Na cestě do Boží země se nedá obejít bratr, kterému jsme ublížili, kterému něco dlužíme. Jákob to ví a na setkání se chystá, jak nejlépe umí. Chce, aby si jeho bratr Ezau uvědomil, že on, Jákob má Hospodina opravdu na své straně. „Mám voly, ovce a osly, služebníky a služky“, vzkazuje bratrovi. Bůh mi žehná, uvidíš to na tom, že se nevracím do země otců s prázdnou. Nemá smysl to popírat a stavět se proti tomu. Posílám o tom zprávu tobě, svému Pánu, abych získal tvoji přízeň.“ Ale to je jen začátek Jákobových opatření. Poslové mu právě hlásí: „Ezau ti jde vstříc a s ním je 400 mužů“. Všechen svůj um, zkušenost i zbožnost teď vynaloží, aby odvrátil zkázu a uchránil své nejmilejší. Je zřejmé, že Jákob má ze setkání s bratrem strach. Rozděluje celý svůj houf na dva tábory. Snad alespoň ten zadní bude ušetřen, nebo stihne utéct. Modlí se k Hospodinu a dovolává se jeho slibů: „Ty jsi přece řekl: Určitě se postarám o tvé dobro… Vytrhni mne, prosím z ruky mého bratra, neboť se ho bojím, aby nepřišel a nezabil mne, matku nad dětmi.“ Pak posílá před sebou celá stáda, jedno po druhém jako dary k obměkčení Ezauova srdce. „To je dar od tvého otroka Jákoba“, vzkazuje Ezauovi. „Darem, který jde přede mnou, chci tě usmířit a teprve potom spatřit tvou tvář. Snad mě přijmeš milostivě.“

Jákob se vrací do země, o které mu Bůh slíbil, že tam bude domov jeho potomků, domov pro lid, který si Hospodin povede jako svůj vlastní, lid z něhož budou požehnány národy země. Jestliže tam Jákob nedojde, celé dosavadní požehnání v rodině i majetku ztratí smysl, jakoby nikdy nebylo. Jeho budoucností nebude požehnání věčné, ale jen dočasná existence, dokud se nerozplyne mezi jiným obyvatelstvem země. Všechno je nyní ohroženo, všechno může být ztraceno v jediném dni, v jediném setkání dvou lidí, dvou bratří. Jákob napíná všechnu svou pozornost k tomuto okamžiku setkání. Zbývá poslední noc, a on chce být sám, aby soustředil všechny smysly na kritický okamžik. Rodinu a všechna stáda převede přes brod potoka Jabok. Zůstává sám tak jako na začátku, když utíkal před pomstychtivým Ezauem. Dvacet let jakoby mezitím nebylo. Když si člověk připomíná staré rány, křivdy, ale právě i vlastní hříchy, čas se najednou smaže a všechno je živé, stejně bolestné jako dřív, stejně nebezpečné. Bůh o tom všechno ví, jak to tenkrát bylo, před ním nic neskryješ. Dnes je to tu zas, a zbývá jen pár chvil do úsvitu, než se rozhodne o všem. Jákob je sám a myslí na setkání s bratrem, na boj s bratrem a na to, jak urputně s ním bude muset zápasit. Jeden nebo druhý, život nebo smrt. Jiná možnost nebude.

„A tu s ním kdosi zápolil, dokud nevzešla jitřenka.“ Nějaký muž… Jákob čekal Ezaua, ale ten kdo jej tu u brodu Jabok přepadl je spíš přízrak, není to člověk, a přece zápasí jako muž, Jákob se od něho nemůže odpoutat; cítí, že se nesmí odpoutat. Tohle je zápas o život, buď se neznámý podvolí Jákobově vůli, nebo Jákob ztratí všechno i sám sebe. Ale vždyť už teď tomu tak je! Na tomto břehu, v době, kdy je noc nejtísnivější před úsvitem, je sám; majetek a dokonce i rodina mu bude k ničemu, pokud nezachrání svůj život, svou duši. Kdyby měl celý svět získat, k ničemu mu to nebude, ztratí-li svou duši. – A tehdy to Jákob už ví jasně, čekal zápas s bratrem, ale tady s ním zápasí Bůh sám. Chtěl získat přízeň svého bratra, proto ty dary a všechna strategie před setkáním, ale na setkání s Bohem se nepřipravil. Nemohl se na něj připravit. Jákob tuší, že tento protivník je nevypočitatelnější než jakýkoli lidský bojovník. V zápolení s ním neplatí žádné úskoky ani vyjednávání. Jákob musí vydat sám sebe, odkrýt všechna svá slabá místa, přiznat se ke všemu a na ničem ze sebe si již nezakládat. Sám se sebou musí zápolit a sám sebe přemoci, aby už nezbylo nic, co jej dělí od Boha. Vydat sám sebe. Co myslel, že tu v noci bude sám dělat? – Modlit se, čerpat další a další, kolikáté již ujištění, že Bůh opravdu drží slovo a plní sliby? Vždyť o tom se již tolikrát přesvědčil! Modlitba najednou nejsou jen slova, ale zápas, sebeodkrytí, vyznání, že se bál bratra víc než Boha samotného, a že právě proto se mu dříve, než se setká s bratrem, připomněl Bůh sám. To Bůh jej přepadl, zaskočil a on, Jákob, ten podle jména „úskočný“, teď ví, že se nesmí pustit tohoto neznámého siláka, tohoto Božího posla, který mu tak bolestně připomněl, že jedině Bůh může naklonit srdce bratra Ezaua, jedině Bůh může požehnání zajistit a rozšířit je do budoucnosti. Nyní Jákob ví, že i kdyby všechno získal, ale Boží přízeň ztratil, ztratí všechno. Praotec lidu Božího musí bolestně, ano krvavě vyzápasit právo na existenci pod Boží přízní. „Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš“, naléhá na neznámého.

V té chvíli, kdy se křečovitě, s vypětím sil, drží Boha, toho skrytého a hrozivého, a rád by povolil, ale ví, že pak by ztratil všechno, v té chvíli musí vyznat, kdo je: „Jak se jmenuješ?“ A tehdy to sám o sobě před Bohem, před bratrem i sám před sebou vysloví, přizná to: „Jákob“, jsem a byl jsem „úskočný“, ten který si vlastní lstivostí chtěl zajistit Boží požehnání. To je nejbolestnější moment zápasu. Do něho se sbíhá překvapení a děs z neznámého přízraku i poranění v kyčli, které se mu nadosmrti bude připomínat kulhavou nohou. „Máš dost na mé milosti“, tak to v daleké budoucnosti bolestně přijme také apoštol Pavel. „Ve tvé slabosti se projeví má síla.“ (2 Kor 12,9nn) K požehnání stačí Boží milost. Tohle je nejhlubší poznání ve víře, které když člověk vyzápasí, pak už se nemusí ničeho bát – ani nepřátel, ani nouze, ani nemoci, ani smrti. Jákob vyzápasil Boží přízeň, Boží milost, která překryla jeho staré jméno, jeho úskočnou minulost. „Nebudou tě už jmenovat Jákob (to je Úskočný), nýbrž Izrael (to je Zápasí Bůh), neboť jsi jak kníže zápasil s Bohem i s lidmi a obstáls.“ Bůh zůstal Pánem, ale Pánem, který nezabíjí, nýbrž dává požehnání, Pánem, který nastaví svou tvář až do bolestného zápasu, odkryje srdce, nejhlubší hlubinu člověkova nitra, ale nezničí je, tajemným způsobem člověka provede až k poznání, že jedinou platnou výzbrojí mu bude Boží milost.

A pak vyšlo slunce. Podobně jako po noci v Bét-elu, kdy Jákob odtamtud vyšel lehkým krokem, nyní odchází od Boží tváře, tak to místo pojmenoval, „Peníel“, připojuje se ke svým a na cestu mu svítí slunce, slunce Boží milosti. Již ne Jákob, ale Izrael, který na cestě do Boží země nebyl bez Boha, ale jehož hlavním průvodcem byl Bůh sám a pod jehož požehnáním se nyní setká s bratrem. Nerozpakuje se před Ezauem ponížit. Má sílu k tomu vzdát se vlastní hrdosti a pro smíření nelitovat ničeho. Avšak Ezau ještě dřív, než spolu mohou promluvit, než by ho Jákob mohl odprosit za dávný zločin, je Jákobovým chováním přemožen a dojat. Ten drsný lovec, který byl zvyklý bezohledně si získávat svou obživu a právo na život, teď je přemožen množstvím darů od bratra, který se sám nazývá jeho otrokem, který se před ním ponižuje a vydává se mu napospas i s ženami a dětmi, se vším, čím mu viditelně Bůh požehnal. Kdysi ukradl prvorozenství, pak si lstí přivlastnil i požehnání. Teď se klaní před Ezauem a je připraven všeho se vzdát kvůli odpuštění a vzájemnému smíření. Žádná zbraň, žádný úskok, by nemohl přinést takový úspěch. To je největší překvapení: proměněný Ezau sám běží bratrovi naproti, objímá jej a líbá. Všechno je odpuštěno. A přece jej Jákob přiměje, aby dary přijal. Z Božího požehnání chce rozdávat, nezchudne, když i jeho bratr bude mít účast na tom, čím Izraele Hospodin obdaroval: „Přijmi, prosím, z mého požehnání, co jsem ti přinesl, neboť Bůh se nade mnou smiloval a mám všeho dost.“ Tak ho nutil, až Ezau přijal. (v.11) „Vždyť smím vidět tvou tvář a to je, jako bych viděl tvář Boží!“ – Člověk tvář Boží spatřit nesmí, to je podle biblického svědectví jednoznačné a smrtelně nebezpečné. Nesmím spatřit tvář Boží – snad dokud mám před sebou třeba jen jedinou tvář bratra, kterému dlužím prosbu o odpuštění, jedinou tvář bratra, s nímž jsem nezápasila o smíření. Ve tváři bratra/sestry, který mi odpustil a má mne opět rád, se otvírá tvář Boží a s ní i život.

Modlitba: Pane Ježíši Kriste, tys vytrpěl a vyzápasil na Bohu život pro nás. Sám jsi život vydal, abys jej pro nás získal. Prosíme tě, stůj při nás v našich zápasech o smíření s našimi bratry a sestrami, abychom i my jako Jákob vyšli vítězně a směli v našich bližních zahlédnout tvou tvář. Amen.