13 Když odešli, hle, anděl Hospodinův se ukázal Josefovi ve snu a řekl: „Vstaň, vezmi dítě i jeho matku, uprchni do Egypta a buď tam, dokud ti neřeknu; neboť Herodes bude hledat dítě, aby je zahubil.“  14 On tedy vstal, vzal v noci dítě i jeho matku, odešel do Egypta  15 a byl tam až do smrti Herodovy. Tak se splnilo, co řekl Pán ústy proroka: ‚Z Egypta jsem povolal svého syna.‘  16 Když Herodes poznal, že ho mudrci oklamali, rozlítil se a dal povraždit všechny chlapce v Betlémě a v celém okolí ve stáří do dvou let, podle času, který vyzvěděl od mudrců.  17 Tehdy se splnilo, co je řečeno ústy proroka Jeremiáše:  18 ‚Hlas v Ráma je slyšet, pláč a veliký nářek; Ráchel oplakává své děti a nedá se utešit, protože jich není.‘  19 Ale když Herodes umřel, hle, anděl Hospodinův se ukázal Josefovi v Egyptě 20 a řekl: „Vstaň, vezmi dítě i jeho matku a jdi do země izraelské; neboť již zemřeli ti, kteří ukládali dítěti o život.“  21 On tedy vstal, vzal dítě i jeho matku a vrátil se do izraelské země.  22 Když však uslyšel, že Archelaos kraluje v Judsku po svém otci Herodovi, bál se tam jít; ale na pokyn ve snu se obrátil do končin galilejských  23 a usadil se v městě zvaném Nazaret – aby se splnilo, co je řečeno ústy proroků, že bude nazván Nazaretský.

Kázání
1. Když odešli… Záhadní mudrci z východu se vytrácejí – a z příběhu Ježíšova narození rázem mizí ten pohádkový nádech, pro který máme rádi Vánoce. Narozený Ježíš najednou už není dítě, nad nímž září zázračná hvězda a jemuž se zdaleka přicházejí poklonit vzácní mužové s královskými dary. V judském Betlémě, v davidovském městě opředeném biblickými zaslíbeními, se Ježíš moc neohřál. Teď ho čeká útěk do Egypta a cesta jeho dětství skončí v Nazaretě, galilejském Zapadákově, o kterém nikdo znalý biblické tradice nikdy neslyšel. Tak bude tento Ježíš už navždycky znám: ne Ježíš Betlémský, ale Ježíš Nazaretský.
Teď se tedy stahují mraky a vane mrazivý vítr krutého strachu mocných. Herodes bu­de hledat dítě, aby je zahubil. Už podruhé přivádí narození Božího Syna „spra­vedlivého“ muže Josefa do velmi prekérní situace. Tentokrát nejde o morálku, ale docela jednoduše o život. Ježíšova rodina se urychleně vydává na útěk, stávají se z nich uprchlíci, exulanti. Vydávají se na cestu v noci, jako kdysi Izrael v onu „velkou noc“, když je Hospodin vyvedl z Egypta. Jenže teď Josef s dítětem a jeho matkou prchají opačným směrem, jdou se ukrýt do Egypta – zatímco doma, v zemi izra­elské, panují egyptské poměry: panovník nechává vraždit děti. Jako kdysi dávno farao, chová se teď Herodes, král Izraele.
Jeho „opatření“ je neuvěřitelně kruté a záro­veň zdánlivě neomylně účinné. Herodes sází na jistotu. O tom údajně narozeném králi, v němž z nějakého důvodu viděl svého soka, měl jen nepřesné informace. A tak ty údaje rozšířil v čase i prostoru, aby měl jistotu, že v síti uvízne i to jedno dítě, o které mu šlo – a vyšlo z toho vraždění všech chlapců – v Betlémě a okolí – ve stáří do dvou let. Ti ostatní zemřou jaksi „navíc“, to je předem jasné. Jakási krvavá „chyba měření“.
Jde z toho hrůza, ale zároveň cítíme: tady jsme v našem světě. Ti cizinci, kteří malému dítěti v Betlémě vzdávají královský hold, působí jako z pohádky, skutečně jako z jiného světa. To je ta vánoční atmosféra. Zato ty popravčí čety, které vpadnou do Betléma a jeho okolí, sotva odtamtud mudrcové vytáhnou paty, to je něco, kvůli čemu snad ani nemusíme chodit do kostela a číst Bibli. Stačí se začíst do dějin a nebo ještě snadněji: pustit si zprávy. Vládcové, kteří mají vel­kou moc a zároveň velký strach. Vládcové, kteří si tu moc chtějí udržet za každou cenu, zatímco lidský život pro ně má cenu pramalou. A tak používají různá „konečná řešení“, posílají agenty s novičokem, stavějí pracovní tábory, pořádají genocidy (vyvražďování celých národů), vyvíjejí atomové bomby… Kolikrát v minulosti i současnosti se uplatnila ta zrůdná logika: nepodaří-li se najít toho jednoho, zlikvidujeme všechny. Zdánlivě jistota, jež nemůže selhat. Stačí ten záběr „pro jistotu“ dostatečně rozšířit. Drtivá síla silových řešení.
A nás napadne, jestli Matouš z té vánoční atmosféry „nepřepnul“ do krutosti našeho světa nějak příliš rychle. Jenže – to si povězme hned zkraje – to není žádné „přepnutí“. Tohle je ještě stále příběh o Ježíšově narození a počátcích jeho života, to ještě patří do vánočního příběhu! Bible není pohádková knížka, kam bychom utíkali pro nějaké duchovní povznesení, které by nám aspoň na chvilku dalo zapomenout na realitu našeho světa. Kdykoli budeme těm biblickým svědectvím pozorně naslouchat, budeme na realitu svého světa narážet.

2. Ale napadne nás možná námitka závažnější: tohle tedy způsobil příchod Božího Syna, příchod spasitele? Takhle vypadá to „Bůh s námi“, co anděl Josefovi sliboval, že se v narozeném dítěti uskuteční? Co to je za spasitele, jehož příchod hned rozpoutá tak hrozné vraždění? Co je to za spasitele, který hned na začátku svého života musí utíkat do Egypta a pak zase kamsi do Galileje, do města – tehdy tedy spíš vesnice – Nazaret? Ano, co je to za spasitele, který nakonec sám skončí na popravišti?
Rádi bychom to slyšeli jinak. Aby si Herodes ani neškrtl. Aby byl Ježíš zachráněn, ale aby nemusely umírat ty spousty nevinných dětí. Tehdy v Betlé­mě – a kolikrát potom. Vždyť co se dá ještě říci k tomu strašlivě prostému „protože jich není?“
Ano, možná nás napadlo – a pokud ne nás, tedy určitě mnohé, kde to s boles­tí a hněvem vmetli Bohu do tváře: nebylo by nakonec lépe takové ukrutníky jako Herodes vůbec nedráždit, nepíchat do vosího hnízda? Nebylo by těm betlém­ským dětem lépe, kdyby se žádný Ježíš v jejich blízkosti nenarodil? Cožpak namísto vysvobození a úlevy nepřinesl tento spasitel jen další důvody k utr­pe­ní? Dá se k tomu vůbec něco povědět?
Matouš byl přesvědčen, že ano – proto ten příběh vypráví.

3. Předně: to vraždění nezpůsobil Ježíš a nezpůsobil ho Bůh. To způsobil Herodes, jeho strach, jeho lidská zloba, jeho krutost, kterou, jak víme z dobových zpráv, uměl projevit i vůči svým vlastním dětem. A to platí i o všech dalších Hero­dech. My příliš snadno vyčítáme Bohu, to, co ve skutečnosti působí lidské zlo. Příliš snadno si představujeme, že Bůh mohl přece nápravu, pomoc, spasení zařídit lépe, snadněji, bezbolestněji. Ale není to docela prostě tak, že to my jsme mohli být lepší, pravdivější, poctivější, pokornější, ano – méně sobečtí a méně krutí? Když vyčítáme Bohu lidskou krutost, je to, jako bychom říkali: „měls nás udělat lepší“. Ale co když nás Bůh učinil lepší, jen my jsme nechtěli takoví být? Neradi to slyšíme, ale měli bychom to slyšet: i ti Herodové a Hitlerové a jiní krutí vládcové jsou jedni z nás. Ne že my bychom mohli za jejich krutosti, za ty nesou odpovědnost oni sami, ale právě: je to jejich krutost, ne Boží.
Bůh je v tom vánočním příběhu přítomen v tom narozeném dítěti, v tom Sy­nu, jehož nechává Herodově krutosti uniknout. Ale ten únik, to vysvobození útě­kem do Egypta, k němuž tu Bůh Josefa ve snu ponoukl, není nějaké zvláštní pri­vilegium protekčního dítěte. Není to tak, že betlémské matky – a v nich pra­má­ti Ráchel v Ráma u Betléma – oplakávají své syny, ale nebeský Otec se rmoutit nemusí, protože jeho synáček šťastně unikl. Víme, k čemu a proč je zde Ježíš za­chráněn. Pro šibenici! Pro kříž, u něhož jednou bude jeho matka také naříkat.
V tom Ježíšově úniku před Herodovými pochopy je už záblesk evangelia: ukazuje se totiž, že ta strategie kobercového bombardování, ta napohled tak ukrutně jistá logika hromadného zátahu není vůbec tak neomylně spolehlivá, jak by se zdálo. Ta síť, zdánlivě tak pevně utažená, má trhliny. A pro Ježíše tohle platí už napořád – o všech ďábelsky stoprocentních plánech všech mož­ných zloduchů v dějinách. Nejsou stoprocentní. Vždyť co vypadalo jistěji než ukřižovaný, mrtvý v hrobě? A přece: „třetího dne vstal z mrtvých“. To si připomínejme, kdykoli se zase objeví nějaký Herodes a bude nám nahánět strach tím, jak zlo a krutost všechno a všechny přemohou.
Přece jen, také v této úvodní části Ježíšova příběhu platí, že „Bůh je s námi“. Je s námi v tom bezbranném, a přece teď zachráněném dítěti – a je tak i s těmi, kdo se tehdy stali obětí Herodovy krutosti a kdo se budou stávat oběťmi lidské krutosti ještě mnohokrát potom. Pro tohoto Ježíše, který byl teď zachráněn, aby o něm, až bude viset na kříži, mohli jednou lidé posměšně, a přece pravdivě prohlásit: „jiné zachránil, sám sebe zachránit nemůže“ (Mt 27,42) – pro tohoto Ježíše zůstává naděje i tam, kde napohled žádná není a kde se zdá triumfovat lidské zlo a krutost.

4. Tak nám tu Matouš na tom počátku Ježíšova příběhu ukazuje, jak je možné dějinám a událostem v nich rozumět jinak. Z vnějšku viděno je to příběh, v němž vládne krutý chlad zbraní a násilí. Zachycuje cestu ze slavného Betléma do neslavného Zapadákova Nazareta, přes exil v Egyptě. Cestu, na jejímž začátku je strach z Heroda a na konci strach z jeho syna Archelaa. Ale evangelista tu opakovaně připomíná jiný pohled, který se odráží na slovech Písma. To se tu podle jeho svědectví naplňuje. To znamená: ukazuje se tu, co vskrytu, a přece skutečně vládne tomuto světu: Boží slovo.
Všechno, co se tu vypráví, ten útěk do Egypta, to strašlivé vraždění i návrat do Nazareta, všechno je vztaženo k tomu, co Hospodin již dával povědět ústy proroků. Nejde tu přitom jen o to, že se neděje nic, co by nebylo předvídáno. Hospodin není takový ten „vidíte, já jsem vám to říkal, že to tak dopadne.“ Ta prorocká slova nemluví ani tolik o tom, co Hospodin předpovídá, nýbrž o tom, co sám koná. Zahrnují, tedy nezamlčují a bez povšimnutí nepřecházejí, i ten Ráchelin bezútěšný pláč. Ale už prorok Jeremjáš, jehož slova Matouš cituje, ukazoval, že tam, kde se pramáti Ráchel nedá utěšit, protože její synové prostě nejsou, přece už v Hospodinově jednání klíčí pomoc a útěcha, svítá naděje.
Tak je to i zde: z Egypta jsem povolal svého syna – z Egypta, „domu otroctví“, ano domu smrti, z Egypta – podle Bible prapůvodní vlasti těch herodovských manýrů – tedy z Egypta jsem povolal svého syna. Připomíná se tu, v Ježíšově příběhu znovu uskutečňuje: Bůh si vytváří svůj lid vysvobozením.
A stejným směrem ukazuje i ta poslední odvolávka ke Starému zákonu: bude nazván Nazorejský. Už jsme řekli, Nazaret se nikde v Bibli nevyskytuje, žádné přímé proroctví o něm tam není. Však Matouš odkazuje jen obecně k „prorokům“. Opírá se zřejmě o slovní hříčku: na několika místech Hospodin zaslibuje svou pomoc obrazem „výhonku“ – četli jsme to nejznámější místo z Iz 11: „vzejde proutek-výhonek z pařezu Jišajova“. Ten „výhonek“ se hebrejsky řekne nécér a od toho je snad odvozeno i jméno toho jinak neznámého městečka Nazaret. Ten obraz se sem velmi hodí: pařez na místě, kde kdysi stál strom. To je obraz beznaděje, konce – jako když král vraždí potomky vlastního lidu. Lid, nad nímž pláče pramáti Ráchel a nedá se utěšit, „protože jich není“. A přece z tohoto pařezu vyrazí proutek. Přece ten pařez není úplně zmrtvělý – ani pro své viny, ani pro krutost jiných. Tak bude Ježíš znám: Nazaretský. A Matouš připomíná: ve jménu toho Zapadákova zaznívá povaha naděje, kterou tento Ježíš přinesl: výhonek na mrtvém pařezu.
To je naděje, kterou přináší tento podivný spasitel, nad nímž Herodes nevyhrál, spasitel, který nebyl chráněn nějakými neuvěřitelnými zázraky, nýbrž mocí Boží, která je nade všechny zázraky. To je evangelium vánoc, evangelium Kristova narození, které platí v našem nelaskavém světě.

Modlitba Pane Ježíši Kriste, tys přišel do tohoto světa jako světlo, které zahání tmu, ale také odhaluje stíny. Přiznáváme, že i my někdy máme raději tmu nebo alespoň šero, protože naše skutky světlo nesnesou. Přiznáváme, že i na nás tvůj příchod, který jsme si znovu připomněli, působí v něčem rušivě, že se nám někdy zdá, že by bylo lépe, kdybys nás nechal být. Děkujeme, že jsi nás nenechal být, žes nás neponechal napospas všelijakým vládcům, kteří se v tomto světě roztahují, ale ani nám samotným. Radujeme se z toho, že v tobě s námi Bůh začal nové věci. Amen.