Gn 37:1-11  I  usadil se Jákob v zemi, v níž jeho otec pobýval jako host, v zemi kenaanské. Toto je rodopis Jákobův. Sedmnáctiletý Josef pásal se svými bratry ovce. Byl to mládenec, který býval se syny žen svého otce, Bilhy a Zilpy. Josef přinášel svému otci o svých bratrech zlé zprávy. Izrael Josefa miloval ze všech svých synů nejvíce; vždyť to byl syn jeho stáří. Proto mu udělal pestře tkanou suknici. Když bratři viděli, že ho otec miluje nade všechny bratry, začali ho nenávidět a nepromluvili na něho pokojného slova.  5 Jednou měl Josef sen a pověděl jej svým bratrům; nenáviděli ho pak ještě více. Řekl jim totiž: Slyšte prosím, jaký jsem měl sen: Vážeme na poli snopy. Tu povstane můj snop a zůstane stát. A hle, vaše snopy obcházely kolem něho a klaněly se mému snopu. Bratři mu odpověděli: To budeš nad námi kralovat jako král či mezi námi vládnout jako vladař?“ A nenáviděli ho pro jeho sny a pro jeho slova ještě víc. Měl pak ještě jiný sen a vypravoval jej svým bratrům:„Měl jsem opět sen: Klanělo se mi slunce, měsíc a jedenáct hvězd. To vyprávěl otci a bratrům. Otec ho okřikl:„Jaký žes to měl sen? Že i já, tvá matka a tvoji bratři přijdeme, abychom se před tebou skláněli k zemi?“  Bratři na něho žárlili, ale otec na to nepřestával myslet.

Introit: Jak je Bůh dobrý k Izraeli, k těm, kdo jsou čistého srdce! Avšak moje nohy málem odbočily, moje nohy téměř sešly z cesty. Já však chci být ustavičně s tebou. Uchopils mě za pravici, povedeš mě podle svého rozhodnutí a pak do slávy mě přijmeš. (Ž 73,1.2.23)

Písně:

Ž 80,1–3; 610,1; 688; 645; 559

První čtení: Mk 10,35-45

Základ kázání: Gn 37,1-11

Milí bratři a sestry,

Josefův příběh oceňují mnozí jako mistrně podaný. Byl mnohokrát zpracován – v knihách a teď už i filmech, i muzikál o něm existuje. Recenze by mohla znít: Zažijete příběh plný lásky i nenávisti, ohrožení i slávy, půjde o vinu i nevinu, o vztahy v rodině i vysokou politiku!

Ale ono jde především o vyvrcholení příběhů praotce Jákoba, novým jménem Izraele. Právě jeho syn Josef je tou poslední kapitolou, která završuje Boží vyvolení Izraele mezi všemi; vyvolení nejprve reprezentované v postavách praotců. Josef – v budoucnu nazvaný „Zachránce světa“ (egyptsky Safenat Paneach), nás možná přivede k myšlence na našeho zachránce světa, Pána Ježíše Krista; rovněž potomka z rodu Jákobova. Přitom však – jak to Písmo svaté umí – Josefovo postavení se zvláště na začátku jeví dost provokativně, rozhodně není podobné tomu Ježíšovu. Jsme vtaženi do napínavé situace, která v Jákobově rodině nastala: dvanáct synů – ale jeden z nich je jiný, nad druhé povýšený.

Zajímalo by nás, jak tyhle vztahy vidí Hospodin. Co On k tomu říká? Jenže Bůh tu není přímo zmíněn. Teď nemluví přímo, jako když jednal třeba s Abrahamem. A přece za všemi těmi událostmi Bůh je, ano, On je řídí a rozhoduje, co se bude dít. Jen to není přímo vysloveno. Ale právě i tím je nám vyprávění blízké – my také nemůžeme říct: Tady a teď jsem se setkal s Hospodinem. Spíš zpětně rozpoznáme: To bylo Boží dílo, toto Bůh chtěl a tomu naopak zabránil… A na tom právě záleží, zda na Boha pamatujeme a po jeho vůli se ptáme.

Jedná tak i Jákob? Nebo už si myslí, že pro něj Boží povolání skončilo tím, že Bůh splnil, co slíbil – požehnal svému vyvolenému a vrátil jej do země otců? A teď už bude klid a radosti stáří – radost z oblíbeného Josefa. Jakoby syna chtěl ušetřit podobných těžkostí, jakými prošel sám. Jeho otec Izák přece měl raději toho druhého – staršího Ezaua. Jákob musel o své postavení bojovat. Synu Josefovi proto chce teď umést cestičku. Znamená to, že Jákob chce napomáhat Božímu požehnání pro vyvoleného syna? Jak to však dělá? Z dorostence Josefa, v jeho 17 letech, udělá něco jako prince. Postaví jej nad jeho starší bratry, do středu pozornosti. Je v té otcovské téměř opičí lásce ještě vůbec prostor pro svobodné jednání Boží? Jistě že ano. Brzy se skutečně ukáže, že Hospodin sám si Josefa vyhlédl a má s ním své zvláštní záměry. – Právě s ním – o kterém hned čteme takové věci!

Josef byl pastýřem. Pásal s bratry otcova stáda. Je zajímavé, že jsou jmenováni synové obou služek, tedy nevlastní a napůl otroci. Mohli mít uprostřed rodiny komplex méněcennosti. Jako dnes mívají děti nevlastní či děti z neúplných rodin. Neměl by se tu právě Josef – zvláštní služebník Hospodinův – osvědčit jako ten, kdo pro to bude mít laskavé porozumění a kdo bude umět překonávat tyto rozpory v rodině, mezi bratry? První příležitost, aby jako Boží vyvolený ukázal, že je jiný, než tvrdý pohanský svět, že umí milovat odstrčené… Místo toho Josef na bratry donášel otci pomluvy – opakoval, co zlého mezi nimi a o nich slyšel. První, co o Božím vyvoleném Josefovi čteme, je tedy, že žaloval, obviňoval bratry.

Nejsme tu od toho, abychom soudili něčí jednání – ale vykládáme Bibli, a tak si nelze odpustit otázku: Není Ježíš – Boží vyvolený Syn – pravým opakem žalobce? On je přece ten, kdo se za všechny provinilé přimlouvá u svého Otce! Oroduje, protože nás miluje, protože naše zlé činy i zlé pověsti bere na sebe.

Zato Josef se chová jako starší bratr z Ježíšova podobenství o marnotratném synu. Ten také připomínal zlou minulost toho druhého a otci ji stavěl před oči. Anebo jako farizej, který se v chrámě modlil: „Bože, děkuji ti, že nejsem jako tento celník.“ To je veliké nebezpečí hrozící zvlášť vzorným, pobožným a slušným lidem, kteří na druhých – na svých bratrech – vidí jen jejich zlo. A nejen že je vidí, oni o něm vypravují dál a výš. Neznají milosrdenství se zlými a provinilými.

Ale Jákob nevidí Josefovy chyby, hledí dál. Očekává pro Josefa něco mimořádného – snad proto, že se narodil po dlouhé době neplodné ženě – nejmilejší Ráchel. Měl být podle otce nositelem dědictví a požehnání. A tak ho má nad jiné rád a zahrnuje ho projevy mimořádné přízně.

Jákob jako otec se tu jeví v nedobrém světle. Vrcholem je mimořádný dar oblíbenému synovi: Pořídil Josefovi nádherné roucho, oblek s dlouhými rukávy, spadající až na zem, takže se naprosto nehodil do práce. Šaty dělají člověka – Josef byl oblečen jako člověk, který není k práci určen, mezi svými bratry pastevci se vyjímal jako privilegovaný, rozmazlený, povýšený nad druhé. Všichni musí vidět, koho otec nosí v srdci – zcela veřejně, okatě povýšil jednoho ze synů nad ostatní.

Ale takto jej nevyznamenal Bůh. – Boží vyvolení se projevuje jinak: o Ježíši Kristu máme svědectví, že si před poslední večeří uvázal zástěru otroka a umýval učedníkům špinavé nohy. A řekl jim: „To se ode mne učte!“ Jak se vedle něj vyjímá Josef ve svém nádherném rouchu! Jak velmi se liší tento rozmazlený žalobníček!“ A přece si právě jeho Hospodin vyvolil pro své záchranné dílo. Ale jako vychoval ze lstivého Jákoba Božího bojovníka, Izraele – i Josefa nechá procházet zkouškami a ponížením, než se stane služebníkem Hospodinovým, nástrojem Boží záchrany pro provinilé bratry i celou zem!

Nejprve to vidí Josef ve svých snech. – Sny v Bibli bývají od Boha. A tak to zřejmě chápal i Jákob, „nepřestával na to myslet“. On přece také dostal od Boha sen – hned na počátku své cesty viděl nebe otevřené a slyšel zaslíbení o slavné budoucnosti, jakou mu Bůh připravil. Josefovi Bůh obrazným způsobem sdělil: Já pro tebe mám zvláštní poslání a přední místo. Přední místo v rodině Izraele však znamená úkol, větší odpovědnost – odpovědnost za druhé, postarat se o ně. Vzpomeneme-li si na jiné starozákonní svědky, kterým se dostalo zvláštního vidění a pověření od Boha ke službě – na Mojžíše či proroky – všichni se v první chvíli lekají. Děsí je veliký úkol i přímé povolání od Hospodina.

I Josef by se snad měl spíše zaleknout. Jenže ten všechno hned rozpovídá – až dětinsky otevřeně vyklopí oba sny. Aby to už teď všichni věděli – že bude vládnout a rodiče i bratři mu budou prokazovat úctu jako králi.

Boží vyvolení nepovyšuje člověka nad jiné, je vyvolením k službě. A často působí vyvolenému i mnohé trápení, budí nenávist světa. Ty, kteří mají podíl na velkých zaslíbeních, posílá Ježíš do služby svému dílu, svému království a říká: „Posílám vás jako ovce mezi vlky.“ Učedníci se na začátku zajímali o výhodné, vyšší postavení jeden před druhým. Ale pak na vlastní kůži zažili, že oni nemají nad církví panovat, žít si v přepychu, nechat se uctívat – ale mají sloužit až do smrti – někdy i mučednické, snášet jako jejich Pán příkoří a posměch a pronásledování a bolest a chudobu a nenávist.

V Božím lidu byla stále živá otázka – jak může jeden z bratří panovat nad ostatními? Vzpomeňte, když v Izraeli žádali krále: Cožpak není naším králem Hospodin? – ptal se Samuel. Jde to vůbec, aby jeden z bratří měl moc nad jinými? To zůstává citlivou otázkou i v církvi! Však i staršovstvo a farářka, kteří budou dnes voleni na nové období, budou slibovat, že to je volba k službě a ne k nadvládě!

Josefovi bratři nad sebou vládce nechtěli. Začali ho proto nenávidět. „Už ho nemohli ani pokojně oslovit.“ Každé Josefovo slovo pokládali za projev zášti a nenávisti. I když tomu tak možná ani nebylo. Nedovedli mu popřát šálom – pokoj – jak si bratří v Božím lidu dodnes přejí.

Takový byl Boží lid ve svých počátcích – a přece jej Bůh nezavrhl. – Dvanáct závistivých, neposlušných, nemilujících synů – všichni byli nositeli požehnání. Bůh si nevybírá své služebníky mezi mimořádnými osobnostmi a podle zásluh. Ale mezi takovými, jako byla Jákobova rodina. Velmi lidská. Každý měl podíl na zle, které se dálo a které jakoby začínalo vítězit. Hospodin však byl stále při tom, skrytý, ale věrný. Ani to největší zlo – o jakém budeme číst příště – ani pokus o bratrovraždu – mu nezabrání v naplnění jeho plánů s lidmi.

O tom vypráví celý Josefův příběh, kde je Bůh jaksi v pozadí, kde hlavní role hrají nesvorní bratři a slabý otec a později egyptští vládci. Nás to učí nedat se oklamat ani lidskými slabostmi a hříchy, ani dějinnými zvraty. Bůh z nás nespouští oči a jeho dílo nic nezvrátí. Amen.

Modlitba: Jak podivuhodné jsou tvé cesty, Hospodine. Často to trvá dlouho, než porozumíme. Než najdeme své místo. Prosíme, dej nám pevnou víru, abychom se toho dočkali a neztratili se ti. Amen.