Introit: Hospodin vztáhl ruku z výše, uchopil mě, vytáhl mě z nesmírného vodstva. Nepříteli mocnému mě vyrval, těm, kdo nenáviděli mne, kdo zdatnější byli. Přepadli mě v den mých běd, ale Hospodin mě podepíral, učinil mě volným; ubránil mě, protože si mě oblíbil. (Ž 18, 17n)

Písně: 275; s dětmi S 389; 3; 41; 523

Čtení: Žd 11,1n.13-16.23–26

Milí bratři a sestry,

Možná si vzpomenete, že minule jsme četli, jak Josef upokojoval své bratry, kteří litovali toho, co vyšlo najevo, a lekali se trestu za to, že Josefa kdysi do Egypta prodali. Josef jim však řekl: „Bůh mě poslal před vámi, aby zajistil vaše potomstvo na zemi a aby vás zachoval při životě pro veliké vysvobození. A tak jste mě sem neposlali vy, ale Bůh.“

Jak podivné jsou Jeho cesty a plány! Ale také: Jak věrné a neochvějné jsou cesty Božího milosrdenství!

Nyní již jsou Izraelci léta v Egyptě a jejich výhodné postavení se změnilo k horšímu. Přízeň panovníků byla vrtkavá vždycky. Nejen obyčejní lidé, ale i mocní zapomínají. Nový král v Egyptě již o Josefovi nevěděl. – Tomu se můžeme podivit, protože v kronikách ta Josefova prozíravá služba v době hladomoru a záchrana Egypta díky němu, jistě zapsána byla. Spíš to vypadá tak, že současnému faraonovi již se nehodilo připomínat, že izraelský lid, který se mezitím velmi rozrostl, je potomkem slavného Josefa. Četli jsme, že místo přízně a sympatií farao dostal z Izraelců strach. A nebo potřeboval, aby lid měl z někoho strach a neúspěchy vlády se mohly hodit na ty hebrejské pastevce, kteří se lišili hlavně ve svém náboženství. A tak Bůh, který kdysi vzbuzoval úctu a z jehož požehnání se těšil celý Egypt, je rázem bohem, z kterého má jít strach, protože je tolik jiný a není možné jej zapojit mezi bohy egyptské. Proto farao začal šířit dezinformace: „Hle, izraelský lid je početnější a zdatnější než my. Musíme s ním nakládat moudře, aby se nerozmnožil. Kdyby došlo k válce, jistě by se připojil k těm, kdo nás nenávidí, bojoval by proti nám a odtáhl ze země.“ Není nám to povědomé? Když nás zeshora straší a dole poznenáhlu vzniká panika? – Vždyť „oni, ti odlišní“ jsou všude, berou nám práci, umí se prosadit, někdo za nimi zřejmě stojí, snad EU, mohou si všechno dovolit, stále mají nějaké výhody a našinec si musí pomoct sám! …

Kdy tohle vzniká? Pokaždé, když někdo mocný a velký sám začne mít strach. Je známo, že velcí a mocní bývají osamělí. Začnou se bát kdekoho. A nejlepším řešením se jim pak jeví, zničit toho, koho se bojí. „Hle, izraelský lid je početnější a zdatnější než my. Musíme s ním nakládat moudře, aby se nerozmnožil.…“

Jaká moudrost vzejde z vládcovy opatrnosti tentokrát? Jaké opatření vláda vydá?

Nejprve robotu. Kralický překlad navíc vysvětluje: „Pročež ustanovil nad lidem úředníky, kteříž by plat vybírali, aby je trápili břemeny svými.“ (1,11) Pro faraona vystavěli dvě města pro sklady. Avšak, jakkoli je zotročovali, lid rostl a tím více se rozmáhal. – To se tu bude opakovat. Tato zvláštní úměra: čím více na ně nakládali, tím více jim to svědčilo a vzmáhali se. – To jistě neznamená, že se jim to líbilo. Pro Izraele to byla robota těžká a stále těžší: „tvrdá otročina při výrobě cihel a všelijaké práce na poli.“ Egypťané však se jich báli čím dál víc. Proto přidávali na surovosti.

Jak tomu rozumět? – Že se Izraelci zocelili a utvrdli ve svém postoji, ve své jinakosti proti egyptské většině? A nebo se můžeme odvážit dokonce úvahy, že víra pod tlakem se upevňuje, a tak ujařmený lid svědčí svým životem o svém Bohu víc, než když si žil lehce? V dějinách – například v prvokřesťanské době pronásledování – se toto dělo také. Statečnost a věrnost mučedníků byla dávána za příklad. Myslím však, že nikdo z nich si dobrovolně takový úděl nevybral. A Izraelci, kdyby mohli, tak by tuto otročinu také nejraději opustili. Proto jistě to vše není zapsáno proto, abychom si přáli pro posílení víry a dokonce snad pro misii takové utrpení. Vždyť čteme o tom, že při takové výdrži a dokonce rozmnožení lidu, stále rostla nenávist Egypta vůči nim. Už nestačila dřina a bída. Všechno to bylo faraonovi málo.

Jeho strach z Božího lidu jej přivedl až k úskočnému plánu: Omezíme jejich vysokou porodnost! Za pár let se to musí projevit. Když budou mít málo mužů, nepostaví armádu a snadno je přemůžeme. To, bohužel, také není neznámé opatření. Rozhodnutí mocných o tom, kdo se smí a kdo se nesmí narodit. Vůči těm nejbezmocnějším – jak ubohé a podlé! – se zasahuje snadno: Farao nařídil tehdejším porodním asistentkám, aby se přičinili o to, že izraelští chlapci vůbec na svět nepřijdou. Jen dívky. Ty si pak snadno zapojí do egyptské společnosti. A když se tohle nepodařilo, tak už přímo: Nařídil všemu lidu, aby izraelské chlapce, kteří již na svět přišli, hodili do Nilu. Ne vojáci, ale běžní obyvatelé se měli té hrůzy účastnit. Koho by nenapadla účast obyvatelstva na vysídlování Němců po válce u nás a samozřejmě předtím židů v Německu. Společnou vinou si vladař zavazuje své poddané. A když my čteme o otroctví, jímž Izrael v Egyptě trpěl, tak máme rozumět, že zdaleka ne jen pod faraonem.

Utrpení už je nadmíru! Řekla bych. Ale jak to vidí Hospodin? Začal už to veliké vysvobození svého vyvoleného lidu, které Jákobovým synům slíbil? Učinil už nějaký div, aby faraona znemožnil a lid posílil?

Ano! Vždyť jsme to četli: dvě porodní báby, se bály Boha víc než faraona a hebrejské chlapce nechávaly naživu. Narozdíl od nejmenovaného faraona, jejich jména, Šifra a Pua, známa jsou. V Božích očích budou pro svou bohabojnost a statečnost nezapomenuty a jejich rodinám Bůh žehná. A pak manželé z kmene Lévi. V tak nebezpečné době, a přece neztrácejí naději a odvažují se mít dítě. Narodí se syn, jehož matka nejprve skrývá, ale pak se jej dokáže sama vzdát, jen aby mu zachránila život. A tento malý syn, vytržený z rodičovské náruče, nepřestal být ani na okamžik v náruči Boží. Sotva se začal pohupovat v ošatce na vlnách Nilu, už se jej ujímá faraonova dcera. „Bylo jí ho líto.“ A dokonce přijímá nabídku sestry dítěte, aby chlapce v nejranějším dětství odchovala jeho vlastní matka. A pak již se dostáváme k tomu, že izraelský chlapec z kněžského kmene Léví dostává egyptské jméno, které ovšem po čase nabere podobu hebrejskou: Pro faraonovu dceru to byl „Syn – Mesu“, možná syn božského Nilu. Ale pro věřící Izraelity a pro nás dosud je to Mojžíš; Mose – nejdřív „Vytažený“(z vody) a později „Vytahující“ (ten, který druhé z vody, ze záhuby, vytahuje). Je to jméno vyznavačské.

Takové jsou skutky Boží na cestě k velikému vysvobození. Taková je příprava na přemožení egypských bohů a nenávisti lidí. Docela nenápadná. Ale tak Bůh jedná. Mezi nenápadnými lidmi, které povolává a činí si z nich nástroje záchrany. Ještě jednou si to projděme: Záchrana vede cestou úcty k rodícímu se životu (porodní bábyŠifra a Pua). Vede cestou rodičovské a mateřské lásky, větší vůči dítěti než k sobě samému. Cestou soucitu s dítětem nepřítele u egyptské princezny. A nakonec je tu i ta chytrá pohotovost Mojžíšovy sestry, ještě nedospělé dívenky. Převážně jsou to ženy, které Hospodinu stačí k tomu, aby začal konat velké dílo své spásy. Nepotřebuje k tomu mocné vládce, ani jejich vojska, ani jejich bohatství. Stačí odvážné a věrné srdce člověka. Kdo tímto dílem nepohrdne, ten ještě uvidí velké věci! Ano, ten uvidí Boží království přicházející na zemi v poníženém služebníku, který přišel „vytáhnout“ z hlubin hříchů a smrti všechny lidi. Taková byla Boží vůle již v Egyptě.

Modleme se.

Bože, králi světa, tys připravil vysvobození skrze svého Syna Ježíše, kterého mnozí přehlížejí dodnes. Děkujeme za svědectví Písma, z kterého poznáváme, že ty máš zalíbení právě v tiché službě ponížených, kterou přetváříš do velikého vysvobození. Spolu se všemi vysvobozenými z otroctví tě za to oslavujeme! Amen.