Introit:Můj lid pozná mé jméno, pozná v onen den, že to jsem já, kdo prohlašuji: „Tu jsem.“ (Iz 52,6)

Písně: 333 A; 196,1–3; 347,6–8; 192

Čtení: 2Kor 5,16–21

Milí bratři a sestry,

vracíme se k Ježíšovu prázdnému hrobu. Prázdný hrob. To je první znamení vzkříšení. Ten, kterého po smrti lidé přirozeně hledají v hrobě, tam není. Naplnila se Ježíšova slova: „Odcházím, budete mě hledat, ale nenajdete.“ A „kam já jdu, tam vy přijít nemůžete.“ Na Marii Magdalské můžeme vidět, jak je to člověku nezvyklé a nepochopitelné, jak si neumí poradit s tím, co se prvního dne po sobotě o Velikonocích stalo. Marie ještě dost dlouho na důkazy Ježíšova vzkříšení reaguje jako na nějaké nedopatření. Na neobvyklou událost, ale pozemskou. Učíme se spolu s ní přijmout to, co přichází z Boží strany a co se snad dá přirovnat jen k Božímu stvoření života a uvedení člověka – Božího obrazu do zahrady, o které se píše v první knize Bible. Stejná Boží životadárná moc přišla do této zahrady, v níž byl Ježíšův hrob.

Magdalská tu je opět sama. Učedníci už odtud odešli, vrátili se „k sobě“, jak napsal evangelista Jan doslova. „Marie však zůstala stát venku u hrobu a plakala.“ Opravdu, samotný prázdný hrob ještě nevede k radosti. A lidský pláč ukazuje na bezmoc vůči smrti. Co si s tím počít? Marie by se tak ráda chytla příležitosti něco udělat, aby bylo všechno, jak má být po smrti milovaného člověka. Všechno v pořádku, když bude uložen do hrobu. Na ní vidíme, jak my lidé těžko vystupujeme z pozemských zákonitostí, které jsou pro nás racionální a tím uklidňující.

Proto nadpozemské zjevy její pláč neutiší. Jen posunou její uvažování o kousek dál. Když se Marie naklonila do hrobu, vidí tam dva anděly, stojící tak, že vymezují a nahrazují Ježíšovo mrtvé tělo – u hlavy a nohou. Jinak nic. Po Ježíši tu nic nezbylo. A andělé nepodávají žádné vysvětlení. Místo toho se ptají tak, jako by se zeptal kterýkoli jiný náhodný člověk: „Ženo, proč pláčeš?“ – „Paní, proč pláčete?“ Je to Marie, kdo tu má mluvit a dát odpověď. A tu přijde zase to nám již známé Mariino vysvětlení: „Vzali mého Pána a nevím, kam ho uložili.“ Skoro, jako by jí samotné už to připadalo omleté a nic neřešící vysvětlení. Jako by Marie už měla toho prázdného hrobu dost. Ani dva andělé jí k ničemu nepomohou. Neutiší její lítost a nezodpovědí otázky. Proto se od hrobu odvrací. Tím pohybem postoupí o krůček dál, když svou pozornost od prázdného hrobu zaměří jinam. Evangelista nám čtenářům dá vědět něco, co Marie zatím ještě neví, když se „… otočila za sebe a vidí tam stát Ježíše. Ale nepoznala, že je to Ježíš.“ A tak pláče dál. „Ženo, proč pláčeš? Koho hledáš?“ – Tak už se přece ptali andělé. Marie má nyní upřesnit, koho tu v hrobě hledá? – No, přece Pána! Ale to ten neznámý podle ní asi nepochopí.

Je nám to divné, že Ježíše nepoznala. Mluví o Pánu s Pánem a ani to nevidí. To je až komické. Marie má před sebou Ježíše a zase uvažuje svým logickým způsobem. Když je v zahradě, tak ten člověk před ní bude asi zahradník. Proč si to myslí? Jediným vysvětlením je, že Ježíš vypadá sice jako člověk, ale nějak jinak. Jinak, než vypadal, když chodil s učedníky a učednicemi, jako byla Magdalská. Bezpochyby ona Ježíše dobře znala podle podoby i podle hlasu, tedy „podle těla“. Ekumenický překlad apoštolské slovo na toto téma přeložil, „znali jsme Krista podle lidských měřítek“ a „nyní již jej takto neznáme.“ Musíme se jej tedy učit znát jinak. Ne podle těla. Ne podle lidských měřítek. To však asi nejde samo sebou. Lpíme na podobě svých milých. Prohlížíme si je na fotkách a jinak si je představit nedovedeme. Ale chtěli bychom, aby při setkání jednou – po smrti bylo všechno a všichni takoví jako před smrtí? To by si snad mohli přát jen lidé opravdu velmi mladí, zdraví, krásní a šťastní. Ale každý, kdo už má jistý věk a jeho tělo poznamenala únava, nemoci a stárnutí a všechny ty trampoty pozemského přebývání, ten si to přát opravdu nemůže! Být po vzkříšení navždy takový! Ne, vzkříšení opravdu neznamená návrat do života, jak jsme jej znali. Nechtějme to! Marie, žena, muž, člověk, každý je při setkání se Vzkříšeným nejprve bolestně veden od starého myšlení k novému. Projevuje se přitom jistá úpornost člověka, že se snaží sám ovlivňovat a vnucovat své představy i do času po smrti. „Pane, jestlis ho odnesl ty, řekni mi, kam jsi ho uložil a já si ho vyzvednu.“ Tak doslova Marie dokáže vnucovat živému Pánu svůj plán, o kterém je přesvědčena, že jí pomůže k uklidnění a napravení věcí do správného pořádku. Nápadně často tu jsou zastoupena slovesa, která vyjadřují její přesvědčení, že s Ježíšem se dá manipulovat i po jeho smrti: tělo vzít, odnést, položit, vyzvednout ho. Tak si představuje, že se s ním i nyní dá nakládat. Ale v tom se mýlí! A Pán ji vzápětí vyvede z tohoto omylu, když se jí dá poznat. Jak se to stane?

„Marie!“ – Osloví ji jménem, tak jak ji oslovoval dřív. V tom je to opravdu stejné i nyní. Pán zná ty své jménem, tak jako „dobrý pastýř zná své ovce a volá každou jménem a ovce znají jeho hlas“ (J 10). Tak s nimi přece mluvil. Proto také toto oslovení konečně vyvolalo Mariinu radost. Přesně, jak to Pán Ježíš předpověděl: „Budete se rmoutit, ale váš zármutek se obrátí v radost.“ (16,20) – V tu chvíli se toto obrácení v radost stalo. Marie Pánu odpoví: „Učiteli.“ Tak, jak jej zase ona oslovovala před smrtí. Ano! To je on. Tento Vzkříšený je totožný s Ježíšem Nazaretským, jejím Mistrem/Učitelem, kterého milovala. Všechno bude jako dřív! Svou radost chce zřejmě projevit stejným způsobem jako dřív, obejmout jeho nohy, dotýkat se jej. – Ale ono to nebude jako dřív. Protože nyní je její ukřižovaný Pán vzkříšen. A to je něco jiného, než navázat na staré způsoby a jenom pokračovat v tom, co bylo dřív. Proto jí Ježíš povídá: „Nedotýkej se mne, ještě jsem nevystoupil k Otci.“ To není Ježíšova nelaskavost a nějaká božská netýkavost. Ani to neznamená, že jeho tělo je jen zdáním, že se tu u hrobu Marii zjevila nějaká astrální bytost připomínající Ježíše. Vzkříšený není duch. A přece to už nebude všechno jako dřív.

Vzpomínáte, jak dlouho trvalo učedníkům pochopit a uvidět ve svém učiteli Ježíši Božího Syna? A když jej tak Petr vyznal, byl za to pochválen, protože to bylo poznání výjimečné? Nyní, když po vzkříšení Ježíš jako Boží Syn přichází, aby se setkal a potěšil své přátele, tak v něm zase nemohou poznat toho člověka Ježíše, kterého znali dřív. Nyní, prvního dne po sobotě, je tu Ježíš opravdu přítomen, ale nepřichází proto, aby všechno běželo dál postaru. Cílem celého jeho příběhu podle Boží vůle není návrat na zemi, ale vystoupení k Otci! Ježíš, který se lidem vydal a přinesl na svém těle oběť, je nebeským Otcem potvrzen jako ten pravý skutečný Spasitel. To se projevilo jeho nedělním zmrtvýchvstáním. K radosti nejen Marie, ale nás všech, které již také oslovil jménem. Kdy to bylo? – To přece víte. Při křtu, kdy do nové smlouvy s Bohem byl přijat každý křesťan jmenovitě. „Marie, Petře, Josefe, … křtím tě ve jméno Boha Otce, i Syna i Ducha svatého.“ Tak to je. A nestalo se to proto, abychom navždy trpěli svou zranitelností, smrtelností, svou hříšností, ale proto, abychom uvěřili, že budeme s Pánem tam, kam ještě nyní přijít nemůžeme, ale kde jsou pro nás příbytky již připraveny a nikdo nám je nevezme. To všechno jsou jeho slova, kterým smíme věřit.

Marie jej poznala. Ale jeho přítomnost si zase vyložila po svém. A z toho ji vzkříšený Pán vyvádí. On tu není proto, aby se jí stal jakýmsi osobním duchovním štěstím, povznesením nad všední starosti, či dokonce jejím tajným zázračným utěšitelem. Ne, smysl svého vzkříšení vkládá nyní do úkolu, do poslání, s kterým posílá Marii za ostatními učedníky.

„Jdi k mým bratřím a vyřiď jim: Vystupuji k Otci svém i Otci vašemu a k Bohu svému i Bohu vašemu.“

To je smyslem vzkříšení Pána Ježíše Krista. V tom je to nové, ta změna, kterou nevědomky všichni očekáváme a po níž toužíme. Ta se nyní naplnila: Učedníci, my, jsme se mu stali bratry, a proto Ježíšův Otec je i naším Otcem a jeho Bůh i naším Bohem. To bylo cílem Ježíšovy pozemské cesty. Abychom tu nezůstali opuštění a neskončili v zavřených hrobech, bez naděje a bez útěchy, že jako pouzí živočichové končíme po pár desetiletích v zapomnění. Tak tomu není. Marie to vše učedníkům vyřídila. „Viděla jsem Pána a toto mi řekl.…“ I my jsme se díky ní dověděli o dalším potvrzení vzkříšení Páně.

Modleme se. Pane, děkujeme za všechny svědky a svědkyně, kteří věrně předali tvé evangelium. A prosíme, setkávej se i s námi Vzkříšený a láskyplný! I nás si posílej našim bratřím. Amen.