Introit: Panovník Hospodin přichází s mocí, jeho paže se ujme vlády. Hle, svoji mzdu má s sebou, u sebe svůj výdělek. Jak pastýř pase své stádo, beránky svou paží shromažďuje, v náručí je nosí, březí ovečky šetrně vede. (Iz 40,10n)

Písně: 601,1-6; (děti 421); 452; 362,1-5; VP-510; 777

Čtení: Iz 51,4–8

Milí bratři a sestry

„ … Napřimte se a zvedněte hlavy, neboť vaše vykoupení je blízko.“ To je, milí bratři a sestry, dnešní povzbuzení, dnešní evangelium. Ten, kdo nás k tomu povzbuzuje, je sám Ježíš, který má jediný právo takto nás k tomu vyzvat. Jen on může vědět a vyhlásit, že naše vykoupení je blízko. Neboť naše vykoupení je v něm. V tom, který za nás hříšné zemřel, vstal z mrtvých a sedí po pravici Boha Otce všemohoucího, odkud přijde soudit živé i mrtvé. Tak to vyznáváme. V tento adventní čas je příležitost připomínat si právě to, že Ježíš od Boží pravice znovu přijde, tentokrát v moci a slávě. A tato předpověď nás, jeho církev má těšit, ne strašit. Přesto tato Ježíšova řeč o konci a o vykoupení není nějakou bezvýznamnou poznámkou na okraji. Vždyť právě mluvil o všelijakých kosmických katastrofách, které svět postihnou na konci časů.

Jeho příchod se má odehrát na pozadí obrazu zkázy. „Budou znamení na slunci, měsíci a hvězdách a na zemi úzkost národů, bezradných, kam se podít před řevem valícího se moře.“ Tělesa, která nám svítí na nebi, pokládali lidé vždycky za symboly neměnného řádu. Tisíckrát se na zemi mohly otřást a padnout velké říše, a slunce přece kvůli tomu nepřestalo svítit. Tentokrát to však bude jiné. Vyšinou se slunce, měsíc a hvězdy ze svých míst a drah na nebi? Vypadnou ze své role, kterou jim Stvořitel na začátku určil? Skoro to tak vypadá, že tu Ježíš líčí jakousi nebeskou rebelii, neposlušnost stvoření dokonce už i na nebi. Jako by to nestačilo dole na zemi. A pak i pod zemí. Moře se totiž začne vylévat ze svých břehů. I klidné moře je slyšet. Natož moře běsnící. Není divu, že jeho řvaní, trhá uši a děsí všechno živé.

Jak toto budou lidé moci snášet? A jak dlouho? „Lidé budou zmírat strachem a očekáváním toho, co přichází na celý svět. Neboť mocnosti nebeské se zachvějí.“ – Očekávání v adventu máme spojeno s příjemnými věcmi. Na ulicích nám k tomu hraje hudba. V kostele zpíváme krásné písně. Vyhlížíme vánoce. Ale tohle, co druhou adventní neděli musíme slyšet z kazatelny, rozhodně je takové idyle vzdáleno. Nebeská tělesa představovala patrony vládců. A teď už na ně nebude spolehnutí? V každé době lidé ve hvězdách – více nebo méně – hledali svůj osud, který tam prý je zapsán. A teď se ty spolehlivé konstelace rozbily? To je to: není už čeho se chytit. Lidstvo je zmateno a téměř omdlévá strachy, ano je blízko smrti, protože v tom chaosu nevidí smysl. Nemá jedinou jistotu, které by se mohlo chytit. Žádné filozofie již neplatí. Každý si teď myslí, co se mu namane a najde si pro to příznivce. Takže pravda není jedna. Ale skoro každý může mít tu svou. To však znamená, že není žádná. „Mocnosti nebeské se zachvějí.“

Najednou však do vší té katastrofy zazní jako fanfára jiný tón:„Tehdy uzří Syna člověka přicházet v oblaku s mocí a velikou slávou. Když se toto začne dít, napřimte se a zvedněte hlavy, neboť vaše vykoupení je blízko.“ Vykoupení! Nezvítězí chaos. Náš vyhlížený konec je vykoupení. Znamená to, že evangelium adventu je, že nakonec všechno dobře dopadne? – To bychom zase sklouzli po povrchu a nevzali vážné to, co nám Ježíš chce říct. Čím nám chce pomoct. Nedopadne všechno, tak jak to chceme my. Pán nevrátí všechno do starých kolejí, v nichž se zrovna naší společnosti dařilo dobře. Opravdu tu ohlašuje konec starých pořádků na nebi i na zemi. Platí ono zaslíbení: „Hle, já všechno činím nové!“ Lidstvo se musí rozloučit se světem tak důvěrně známým, ale provázaným s lidským hříchem. Poškozeným, ano již zničeným světem.

Když znovu slyšíme:„ … napřimte se a zvedněte hlavy, neboť vaše vykoupení je blízko“, pak je to vykoupení z toho moře, kde to dopadne špatně. Člověk, který uvěřil v Krista, má při tom všem, co se děje, jednu výsadu: nemusí chodit s hlavou sklopenou. To znamená, že nemusí propadat pesimismu a strachu. Vždyť stejně jako zelenající listí je poslem blízkého léta, tak tato znamení jsou posly blízkého příchodu Božího království. Na to se těší církev Kristova. K tomu jsme zváni, i když jsme samozřejmě součástí Evropy a světa, v kterém jako v zamotaném klubku musí všichni snášet to, co se děje: pandemii a válku a zdražování a klimatickou krizi. Křesťané nejsou ušetřeni, ani nejsou chytřejší a nad věcí. Jen spoléhají na slovo, které nepomine. Slovo Boží.

Kdy se to vše stane? – Spolu s příchodem Syna člověka. On je připravený na cestu za námi. Nepotřebuje k tomu nebe, dokonce ani zemi. Ty mohou pominout a také pominou. Nepotřebuje skvělé vládce a režimy. Ty se zakymácejí a jednou nebudou. To, co přichází v něm a s ním, však nepomine: jeho slova, jeho spravedlnost, jeho spása. To od něho víme: „Amen, pravím vám…“, je jeho slavnostní potvrzení věrnosti a lásky, kterou k nám projevil, když na této zemi plné odporu vůči Bohu, se za nás obětoval.

Právě tehdy, kdy se zdá, že všechny jistoty jsou vyšinuté – temnota přikrývá zemi a všechno se otřásá, až hrozí, že moře všechno zatopí, tehdy všichni lidé uzří Syna člověka, jak přichází. A nikdo již nebude pochybovat, že je to On. Ten, kterého vyhlíželi. Ale bude to jasné i těm, kteří jeho příchod vůbec nebrali vážně a jeho kříž byl pro ně jen bláznovstvím. Teď však přichází jako vítěz, který kvůli nám opouští slávu Boha Otce všemohoucího a přichází mezi nás. Cítíme, jak se tu prolíná to vánoční „nám nám narodil se“ s oním „příchodem Syna člověka v oblaku moci s velikou slávou.“ Najednou již na konci není chaos a zkáza, ale jeho nastolený řád. On se ujímá vlády a v jeho ruce je i soud nad hříchem.

Proto sem patří jeho výzva k bdělosti. To je součást přípravy na příchod Syna člověka. „Mějte se na pozoru, aby vaše srdce nebyla zatížena nestřídmostí, opilstvím a starostmi o živobytí – aby vás ten den nepřekvapil jako past – abyste mohli stanout před Synem člověka.“ To je zajímavé, že tváří v tvář kosmickým katastrofám záleží naše záchrana na něčem tak malém a skrytém jako je srdce. Záleží na srdci, aby člověk obstál. Nenechte si srdce zatížit věcmi, které zabrání bdělému vyhlížení Pána. Dobře víme, že ony tuto vlastnost mají. Právě, když mají lidé strach, volí si nejčastěji jednu z nich. Jedni silný prožitek, jaký dává nestřídmost v jídle, v alkoholu, můžeme přidat i drogy. Tedy známá konzumní lákadla, která vycházejí vstříc touze omámit smysly a nemuset si přiznat, že je zle. Ta byla mnoha lidem vždy velmi blízká. Na zítřek raději nemyslet, jen užít chvíle. – Jsou tu ovšem i jinak založení, kteří v době tísně pracují jako o život a snaží se zajistit do krizové budoucnosti. Všechnu svou pozornost i síly pak věnují na to. Ti myslí zase jen na zítřek. Přidávají si a přidávají, až jim to zatěžká srdce a nezbude v něm ani kousíček, v němž by očekávali, co přichází jako dar; své vykoupení. Pak ovšem den příchodu Syna člověka překvapí lidi jako past.

„Vy však“, … Ježíš říká, „napřimte se“. Z toho zhroucení do sebe sama, a zaměření jen na sebe, se zvedněte, natáhněte krk a bděle vyhlížejte to, co jediné má smysl a naději. Své vykoupení! Nejen v dobách dobrých, kdy v poklidu o tom zpíváme. Ale i v dobách zlých, kdy svět se otřásá a nebeské mocnosti se kymácejí. Pominou. Nebude jich třeba. Ani nebe a zemi.

„Mějte se tedy na pozoru.“ – Ne před valícím se mořem, ale před ztěžknutím srdce! Není potřeba líčit vesmírné katastrofy. Nebojme se rozkymácených nebeských mocností. A mezi všemi podivnými znameními vyhlížejme příchod Syna člověka, jehož vykoupení je blízko! Amen.

Modlitba– vyznání vin

Pane, ty přicházíš a vidíš do našeho srdce – chceme ti je nyní otevřít, abys vešel a odlehčil nám, odstranil překážky. Vyznáváme, že jsou to naše hříchy, co stavíme před tebe a čím ti bráníme, abys nás zachránil. Litujeme toho a prosíme, buď naším Vykupitelem z hříchů a vin.

Bratře, sestro, kdo spolu se mnou vyznáváš a prosíš, pověz to slovy:

„Vyznávám svůj hřích a toužím po Božím odpuštění.“ Amen.