Introit: Prosím, Hospodine, pomoz! Prosím, Hospodine, dopřej zdaru! Požehnaný, jenž přichází v Hospodinově jménu. Žehnáme vám z Hospodinova domu. Hospodin je Bůh, dává nám světlo. Slavte svátek ratolestí, k rohům oltáře se ubírejte. Ty jsi můj Bůh, tobě vzdávám chválu, vyvyšuji tě, můj Bože. Chválu vzdejte Hospodinu, protože je dobrý, jeho milosrdenství je věčné! (Ž 118, 25–29)

Písně: 124, 1–4; s dětmi 707, 1–2; 604; 763, 1. 2. 6; 717

Čtení: Zj 7, 9–17

Milí bratři a sestry,

týden před Velikonocemi a evangelista Jan již nastoluje téma vzkříšení. Opravdu, vzkříšení Ježíšova přítele Lazara z Betanie, bratra Marie a Marty, je podle tohoto evangelisty příčinou, proč zástupy lidí vyšly Ježíši naproti, aby jej přivítaly jako izraelského krále: „Hosanna, požehnaný, jenž přichází ve jménu Hospodinově, král izraelský!“

Mohlo by se zdát, že Ježíšovo poslání zde na světě se podařilo. Lidé v něm poznali krále. Co víc si přát! Jedni druhým svědčili o Ježíši tak, že je nadchli pro jeho osobu. Lidé, kteří byli při tom, když Ježíš vyvolal Lazara z hrobu a vzkřísil ho, se stali svědky, kteří nezahálejí. Sami věrně Ježíše následují a ještě přitahují další k víře v něho. Tak to přece Pán Ježíš chtěl, ne? A teď přichází, je tady. Krásně to funguje. „Hosanna, požehnaný, jenž přichází ve jménu Hospodinově, král izraelský!“ Příhodně provolávají slovy královského žalmu 118. Sláva tobě, Králi, který jsi tím vytouženým a očekávaným Mesiášem! Ty jediný nám můžeš pomoct. Vždyť přicházíš ve jménu Hospodinově. Tak nám pomoz, králi izraelský! – Spojují se v jednom zástupu – svědkové vzkříšení Lazara s poutníky, kteří již jsou ve městě a o Ježíši slyšeli. Teď jej dychtivě vyhlížejí, jestli přijde na svátky do Jeruzaléma. Ježíš má totiž mezi lidmi také pověst jakéhosi disidenta, který je pro svá kázání i mocné činy ohrožen na životě. „Velekněží a farizeové vydali nařízení, že každý, kdo by věděl, kde se zdržuje, má to oznámit, aby ho mohli zatknout.“ (11, 57) Ale nyní, když očití svědkové svědčí o tom, že Ježíš vzkřísil Lazara, mrtvého již několik dní, tak to jistě přesvědčí i nepřátele, že je tu „ten král izraelský“, Mesiáš.

Nejsou to dost pádné argumenty? Nemohly by stačit k víře v Ježíše, když má moc křísit mrtvé? Proč by křesťanství nemohlo stát na tomto svědectví očitých svědků, že Ježíš vzkřísil Lazara? Je to přece veliké znamení. A Ježíš by nemusel prolít ani kapičku krve. Nemusel by tu být kříž a Velký pátek. Když to domyslíme, tak v křesťanské víře by mohl chybět prvek utrpení, sebezapření, oběť za druhé, a přece by tu byla víra v Ježíše, krále, který má moc nad smrtí. Prostě jen tak, že mu tu moc Bůh dal. Ano, bylo by to jiné náboženství …

Nějakou dobu by se možná líbilo mít úspěšného, mimořádnou schopností obdařeného krále! To by snad chtěl každý národ. I u nás, po inauguraci nového prezidenta někteří psali a říkali, že ta slavnost měla blízko k uvedení krále na trůn. A že si to tak Čechové vlastně vskrytu přejí. Asi to bylo myšleno mírně ironicky. Že si nějak nemůžeme pomoct a přes všechnu demokracii přece jen máme tu parádu a slávu člověka „nahoře“ rádi. Alespoň na chvíli bychom chtěli mít pana krále, který za nás všechno dá do pořádku. Lidé to zkrátka mají v sobě. Když s někým souzní, obdivují jej, tak do něho vkládají obrovské naděje. Může mít i ten pel pronásledovaného disidenta.

To jen pro ilustraci, že můžeme chápat ty zástupy lidí, kteří se vydali naproti Ježíši hned, jak uslyšeli, že přichází do Jeruzaléma. A že jej vítali jako vítězného krále. Proto mávali těmi palmovými ratolestmi. Evangelista píše, že vlastně chtěli vidět také Lazara (12, 9). Tím ovšem byl ohrožení vystaven i on, vzkříšený Lazar, důkaz Ježíšovy moci.

Problém je však v tom, že sám Ježíš to tak nechce. On nechce být zatčen pro svou slávu jako konkurent židovské elity, velekněží a farizeů. On je opravdu ten očekávaný Mesiáš, král Izraele, ale to není všechno. Proto reaguje na ty ovace způsobem, který vede k otázkám, ke zpochybnění obrazu toho triumfujícího krále, který jaksi koná mocná znamení, ale není jasné, proč tu moc má. Těm zástupům, které mu jdou z Jeruzaléma naproti se ukáže ještě v jiném světle, než jak jej už znají. A připomene tím ještě jiné proroctví, než to z žalmu pro uvedení krále na trůn v Izraeli. „Ježíš nalezl oslátko a vsedl na ně, jak je psáno: „Neboj se, dcero Siónská, hle, král tvůj přichází, sedě na oslátku.“ – Takový on chce být král a takový musí on být král podle Boží vůle. Král, jenž svou moc nedává na odiv. Jenž sám sebe poníží, když jede nikoliv na koni, ale na oslu. Jenž se ztiší a na ulici svůj hlas nepozvedá – na demonstracích nevystupuje na tribunu, mohli bychom říct. Král, jehož se lid nemá bát. Protože, přiznejme si, i toho nejpopulárnějšího krále se mohou lidé bát. Ti, kteří byli u moci a ve strukturách dříve, například. Ti se mohou bát propuštění, postihů atd. A lidé, kteří byli vždy na okraji společnosti, ti se zase po všech slavnostech na ten okraj vrátí a mohou jen čekat, jaké nové ústrky je budou čekat pod novou vládou.

Proto se Ježíš, jedoucí na oslátku, ztotožňuje s tím voláním vůči lidu: „Neboj se, dcero Siónská!“ Tohoto krále se bát nemusíš. Ten nehledá svůj prospěch a tvůj neprospěch.

Toto vše viděli Ježíšovi učedníci. A nás asi udiví, že právě oni „tomu v té chvíli nerozuměli.“ Měli jistě také svá očekávání jako zástupy. Také by se jim líbilo patřit ke králi, který jede vítězně „na hrad“. Ale přece, oni zažili mnohem víc než zástupy lidí, kteří byli svědky nasycení čtyř tisíců a pak vzkříšení Lazara. Učedníci byli i v situacích, když se Ježíš zaobíral lidmi vyloučenými jako byla samařská žena, nebo žena cizoložnice, lidmi nemocnými, jako byl slepý u rybníka Bethesda; naslouchali jeho kázání o odpuštění lidských vin … A přece tu evangelista píše, že „v té chvíli neporozuměli. Ale když byl Ježíš oslaven, tu se rozpomenuli, že to o něm bylo psáno a že se tak stalo.“

Bylo psáno, i stalo se – to je důležité. Až za týden budou svědky jeho ukřižování a jeho – ne Lazarova – vzkříšení, teprve pochopí, že pravá sláva je v tom, co bylo o Mesiáši psáno a co se s ním skutečně stalo. Že právě na kříži jej Otec oslavil. A když jej vzkřísil, tak se tím přiznal k Synu, který nepřišel strhnout moc a světskou slávu na sebe, ale obětoval se, aby celý svět, i ten nejposlednější jeho kout, měl naději, že Bůh jej miluje a záchranu připravil pro každého člověka. Ne jen pro přítele, jako byl Lazar. Ale i pro lotra na kříži. I pro dnešní lotry, kteří v něho uvěří a ze srdce jej přijmou za svého krále.

„Vidíte, že nic nezmůžete, celý svět se dal za ním.“ – Jsou to jen výjimečné okamžiky, ale dějí se, když nepřátelé na chvíli rezignují před Bohem a vyřknou proroctví, které vlastně nechtějí a ve skutečnosti mu nevěří. Neznamená to, že se Ježíše za pár dní násilně nechopí. Ano, chopí se ho, odsoudí, zbičují a zabijí. Tím však paradoxně, sami proti sobě, ono proroctví naplní: Až bude Ježíš oslaven, až se Bůh přizná k ukřižovanému příteli hříšníků tím, že jej vzkřísí, tak se propojí, co je psáno s tím, co se stalo. „Celý svět se dá za ním.“ Jeho poprava tomu nezabrání. Nechápeme to ještě? Kdo dnes nechápe, jednou to pochopí. Evangelista Jan nás proto vede k Velikonocům. Volejme Hosanna a nebojme se!

Modleme se.

Pane Ježíši Kriste, tys přišel pro celý tento svět, abys přinesl a nabídnul Boží lásku a život všem. Tvá církev tě dnes vyšla vítat jako milosrdného krále. Hosanna, požehnaný, jenž přichází ve jménu Hospodinově! Amen.