Mk 5:34-36   A on jí řekl: „Dcero, tvá víra tě zachránila. Odejdi v pokoji, uzdravena ze svého trápení!“  Když ještě mluvil, přišli lidé z domu představeného synagógy a řekli: „Tvá dcera zemřela; proč ještě obtěžuješ mistra?“ Ale Ježíš nedbal na ta slova a řekl představenému synagógy: „Neboj se, jen věř!“

1. čtení: Mk 5,21-43

Písně: Ž 107,1-4; 631; 346; VP-682.308; 333

Introit: Chválu vzdejte Hospodinu, protože je dobrý, jeho milosrdenství ve věčné! Tak ať řeknou ti, kdo byli Hospodinem vykoupeni, ti, které vykoupil z rukou protivníka, které shromáždil ze všech zemí, od východu, od západu, severu i moře. (Ž 107,1–3)

Milí bratři a sestry,

jsou to dva příběhy, které se prolnuly. Dvě události o Ježíšově pomoci lidem v jednom dni, ba téměř v jedné chvíli. Dvakrát tu za Ježíšem někdo přijde, kdo si neumí pomoci sám a komu už ani nikdo z lidí nedokázal pomoci a teď prosí Ježíše. Snad proto ty příběhy jsou spojeny, abychom si všimli co je stejné, i v čem se liší. Jak lidé prosí o Boží pomoc:

Představený synagogy, Jairos, sotva Ježíše spatřil, padl mu k nohám a úpěnlivě ho prosil: „Má dcerka umírá. Pojď, vlož na ni ruce, aby byla zachráněna a žila!“ A pak ta žena, jejíž jméno neznáme, přišla potají a zezadu se dotkla Ježíšova šatu. I ona však v příští chvíli klečí u Ježíšových nohou. Vše se zatím děje na veřejnosti. Celé následující dramatické dění je obklopeno velikým zástupem přihlížejících lidí.

Byli to lidé, kteří nejdřív přišli proto, aby slyšeli Ježíšovo kázání. Možná byli i rozmrzelí, že Ježíše Jairos vyrušil a odvedl si ho k sobě domů. Ale také dost možná byli lačni vidět zázrak, nebo alespoň zvědavě sledovat, jak si Ježíš s takovou žádostí poradí. Copak je v lidských silách zachránit umírající dítě? Běžné to není ani dnes s moderní medicinou, natož tehdy. Vždycky, v každé době však není dobře otálet, zdržovat se. Jestli se pro tu Jairovu dcerušku dá ještě něco udělat, tak honem, ať není pozdě.

Ježíš tedy odešel s ním (s otcem dítěte) a veliký zástup šel za ním a tlačil se na něj. Honem, honem. A tu se až nepochopitelně Ježíš nechá zdržet a k domu nemocné dívky dorazí pozdě. Stalo se, že v tom davu lidí byla nějaká nemocná žena. Jedna? Asi bychom se nemýlili, kdybychom řekli, že tam takových nemocných žen mohlo být víc. Nemocných lidí, kteří léta navštěvují různé doktory a zkoušejí různé léky a platí za to a ono to nepomáhá. Ba, je jim spíš hůř a už jsou bez naděje. Beznadějné případy. Dlouhodobě nemocní.

„Byla tam jedna žena, která měla dvanáct let krvácení.“ To je dlouhá doba. Možná kvůli tomu nemohla mít děti. Dvanáct let. Není už pozdě? Když se doslechla o Ježíšovi, přišla zezadu v zástupu a dotkla se jeho šatu.“ Ne náhodou. „Říkala si totiž: Dotknu-li se aspoň jeho šatu, budu zachráněna.“ Dovedete si to představit? Po dvanácti letech, kdy zběhala a sjezdila věhlasné lékaře a vydala se z peněz, má ještě takovou – takovou víru! Ano, tak to Ježíš nazval, když se to všechno vyjevilo, co se vlastně stalo.

Ti lidé v zástupu neviděli nic. Dokonce ani té ženy si dlouho nikdo nevšimnul. I ona sama myslela, že se udrží v anonymitě. Dost možná se styděla na sebe upozornit. Takové jako ona už mohou být lidem na obtíž. Když stále jen mluví o své nemoci a o tom, kde všude kvůli ní byli, a jak žádný lékař nestojí za nic. Ale to nebyl případ této ženy. Chová se nenápadně a skromně. Zezadu a jen se dotkla … „A rázem jí přestalo krvácení a ucítila v těle, že je vyléčena ze svého trápení.“

Ježíš však „hned poznal, že z něho vyšla síla …“, tady se asi zarazíme. Zní to nezvykle magicky. Ale jak to měl evangelista zapsat? Ta žena opravdu ucítila úlevu, byla zdravá. „Kdo se to dotkl mého šatu?“, ptá se Ježíš a učedníci to zlehčují: vždyť se tě dotýkají davy lidí, jak se tak můžeš ptát? Ale on to tak nenechá, rozhlíží se – „ta žena věděla, co se s ní stalo, a tak s bázní a chvěním přišla, padla mu k nohám a pověděla mu celou pravdu.“ „A on jí řekl tu větu, která je klíčem k porozumění dnešního biblického čtení a která je dnešním evangeliem: „Dcero, tvá víra tě zachránila. Odejdi v pokoji, uzdravena ze svého trápení!“

Ale už je tu připomenuta jiná dcera, teprve dvanáctiletá dceruška pana Jaira, představeného synagogy. Už je pozdě! Podle toho, jak Marek popsal to uzdravení ženy v zástupu, se máme domyslet, že pan Jairos stále byl s Ježíšem, že jej možná vedl a postrkoval, ale také se s ním zdržel a teď – musí slyšet posly ze svého domu: „Tvá dcera zemřela, proč ještě obtěžuješ Mistra?“

Znovu podobnost, jako v tom prvním příběhu o uzdravení – tady už lidé propadají beznaději. Doufali, že umírající by snad Ježíš pomoci uměl, ale mrtvé? Kdo pomůže mrtvé? A tu Ježíš znovu mluví o víře. Tam, kde je on, můžeme se spolehnout na víc než na ověřenou lidskou zkušenost. „Ježíš nedbal na ta slova a řekl představenému synagógy: Neboj se, jen věř!“

Od té chvíle se Ježíš choval velmi rozhodně, až nesmlouvavě. Nedovolil zástupům, aby byly u toho. Tady nejde o žádnou senzaci. Jen tři učedníci, tři svědkové, a pak otec a matka dítěte. V domě už chystali pohřeb. Rozruch a pláč a kvílení. Není tu místo pro naději. – Dost! Tohle nemá být tam, kde se naději otevírají dveře.

Ježíš vešel dovnitř. „Proč ten rozruch a pláč? Dítě neumřelo, ale spí! – Oni se mu posmívali. Ale on všechny vyhnal …“ Jen s těmi nejbližšími, kteří se neposmívají, přichází k lůžku zesnulé dívky a vzal ji za ruku. „Děvče, pravím ti, vstaň!“ – „Tu děvče hned vstalo a chodilo.“

To jsou ty dva příběhy o záchraně bezmocných. V obou Ježíš pomůže lidem, kteří jej prosili, ale pomůže poněkud jinak, než čekali. Ta žena myslela, že unikne pozornosti. Chtěla tak zůstat patrně i proto, že její nemoc ji i z náboženského hlediska vylučovala ze společnosti. Byla „nečistá“. Ale Ježíš se od ní neodtáhl, vyhledal ji a obrátil se k ní. A ona, od té chvíle, kdy ji uzdravil, už bude navždy vědět, že vyhledala opravdového Lékaře. On není jen jedním v řadě lékařů, které kdy navštívila. Přitom nejde jen o to, že v něm je skutečně síla, která uzdravuje. Ale že on se kvůli té ženě zastavil, nechal se zdržet. Tam u Ježíšových nohou je to místo, kde se dovolá pomoci. Ale také je to místo, z kterého on ji pozvedá, napřimuje a mluví s ní. „Odejdi v pokoji, uzdravena ze svého trápení!“ – Kolik uzdravených ještě tohle potřebuje slyšet! A mohli by vyprávět. Uzdravení je báječná věc. Ale vědět, od koho přišlo a žít dál v jeho přízni, je ještě víc. A tady to Ježíš nabízí. Hledejte pomoc, nikdy to nevzdávejte – to říkáme svým bližním i sami sobě. V evangeliu však je tento příběh také proto, abychom ještě dopověděli: Hledej pomoc u Ježíše. „Neboj se a věř!“ Tak jak to řekl otci té dívenky.

Sledujeme to nyní dohromady – obě události, protože skutečně mají několik momentů společných. Například ta nedůvěra, vlastně posměch okolí. „Vidíš, jak se na tebe zástup tlačí. Jak se můžeš ptát, kdo se mě dotkl?“ A pak v domě Jairově: „Oni se mu posmívali.“ – Ukazuje se tedy, že normální je žít v nedůvěře? Bez víry, že Bůh chce primárně náš život, zdraví, radost? Těm, kteří jen příhlíželi, připadalo, že věřit Ježíši v takové chvíli, je proti všemu rozumu. Jak mohl říci: „Dítě neumřelo, jen spí!“ – To už je vrchol! O spánku v případě smrti je vhodné mluvit v básních, nebo se to hodí napsat na náhrobek: „zde spí spánkem věčným“ ten a ten. Ale, když jde do domu, kde právě někdo umřel, navíc dítě, to už se nehodí ani žertovat, ani si něco namlouvat.

On však ji vzal za ruku a pozvedl ji, takže vstala a chodila a pak jí nechal i něco přinést k jídlu – opravdu se probudila k životu. Ne do nějaké hypnózy, kdy by poslouchala a hýbala se, byla však v bezvědomí. „Neboj se, jen věř!“ Představený synagógy víc než kdo jiný znal Písmo a věděl, že život může dát jen Bůh, Stvořitel. A nyní jej k takové víře vyzývá tento Ježíš. Před ním je smrt děvčete opravdu spánkem, z něhož lze probudit. Ale jen před ním. Na Ježíšově přístupu vidíme jak Bůh hledí na naši smrt. Jako na spánek, z něhož on může probudit. A jen jeho ruka a jeho slovo tu probouzí k životu!

Tohle znamenají oba příběhy? Ano. A ještě víc. Uzdravená žena odešla v pokoji. Zapojila se asi do života na zemi, pracovala, a zvládala jiné rozmanité úkoly. Dívka vstala a najedla se, dospěla a zřejmě měla svou rodinu. Ještě to není nebe. Ještě je Ježíšova pomoc zde na zemi jen znamením. Jenom? Ano, je znamením a hlavně nadějí, že víra v Ježíšovu moc propojuje zemi s nebem, propojuje nemoc se zdravím a smrt s životem. V tom je pokoj i naděje. Neříká se tu, že nebe přijde hned. Spojnice mezi oběma postiženými lidmi je v Ježíši, za kterým oba přišli. Nemocná žena i nešťastný otec. Vlastně, kdokoli může Ježíše prosit o pomoc.

Modlitba: Děkujeme ti, Bože, že ve slavném vzkříšení tvého Syna Ježíše je naděje života pro každého, kdo mu věří a k němu se obrací. Amen.

Společně vyznáváme víru slovy Apoštolského vyznání:

Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země, i v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho, jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny, trpěl pod Pontským Pilátem, byl ukřižován, umřel a byl pohřben, sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa,

sedí na pravici Boha, Otce všemohoucího, odkud přijde soudit živé i mrtvé.

Věřím v Ducha Svatého, svatou církev obecnou, svatých obcování, hříchů odpuštění, těla z mrtvých vzkříšení a život věčný. Amen.