Sk 15:1-4  Tu přišli do Antiochie někteří lidé z Judska a začali bratry učit: Nepřijmete-li obřízku, jak to předpisuje Mojžíšův zákon, nemůžete být spaseni. Pavel a Barnabáš s tím nesouhlasili a dostali se s nimi do sporu; proto bylo rozhodnuto, aby ti dva a ještě někteří jiní z Antiochie šli do Jeruzaléma a předložili tuto otázku apoštolům a starším. Církev je tedy vyslala na cestu a oni šli přes Fénicii a Samařsko a všude k veliké radosti bratří vyprávěli, jak se i pohané obracejí k víře. Když přišli do Jeruzaléma, byli přijati církví, apoštoly a staršími a vypravovali jim, jak je Bůh ve všem vedl…. Sk 15:22-29  Tu se apoštolové a starší za souhlasu celé církve rozhodli, že ze svého středu vyvolí dva muže a pošlou je s Pavlem a Barnabášem do Antiochie. Byli to Juda, kterému říkali Barsabáš, a Silas, přední muži mezi bratřími.  Po nich poslali tento dopis: My, apoštolové a starší, vaši bratří, posíláme pozdrav vám, svým bratřím v Antiochii, Sýrii a Kilikii, kteří jste dříve byli pohany.  Dověděli jsme se, že vás někteří lidé od nás zneklidnili a zmátli svými slovy, ačkoliv jsme jim k tomu nedali žádný pokyn.  Proto jsme se jednomyslně rozhodli, že zvolíme dva muže a pošleme je k vám s našimi milými bratry Barnabášem a Pavlem,  kteří ve službě našeho Pána Ježíše Krista nasadili svůj život.  Posíláme k vám tedy Judu a Silase, kteří vám to vše sami potvrdí.  Toto jest rozhodnutí Ducha svatého i naše: Nikdo ať vás nezatěžuje jinými povinnostmi než těmi, které jsou naprosto nutné:  Zdržujte se všeho, co bylo obětováno modlám, také krve, pak masa zvířat, která nebyla zbavena krve, a konečně smilstva. Jestliže se toho všeho vyvarujete, budete jednat správně. Buďte zdrávi.

Introit: Hospodinova spása je blízko těm, kdo se ho bojí, v naší zemi bude přebývat sláva. Setkají se milosrdenství a věrnost, spravedlnost s pokojem si dají políbení. Ze země vyraší pravda, z nebe bude shlížet spravedlnost. Hospodin dopřeje dobrých časů. (Ž 85,10nn)

Písně: 625; Ž 118,5–8; 399,1–7; 684

Čtení: Iz 45,20–25

Milí bratři a sestry,

„Buďte zdrávi!“ Tímto civilním pozdravem končí dopis z apoštolského koncilu poslaný do sboru v Antiochii. Jako by to byl pozdrav z výletu, na němž šlo o docela běžné zážitky. Tehdy však o nic běžného nešlo. Dnes už je pro nás velmi těžko srozumitelné; o co tehdy šlo. Musíme si to vyložit pokud možno tak jednoduchými výrazy, jako je onen pozdrav: „Buďte zdrávi!“

Tak tedy: koncil, sněm, nejčastěji však synod – tak jsme v evangelických sborech zvyklí říkat nejvyššímu orgánu, který má právo a pověření rozhodovat o důležitých věcech týkajících se obsahu víry a pravidel života v celé církvi. Takové shromáždění se konalo v Jeruzalémě, centru křesťanské církve v prvních dobách; patrně zkraje 50. let prvního století. Sešli se tam apoštolové a presbyteři; „sloupy církve“, jimiž byl Petr, Jakub, Pavel, Barnabáš, … To, o čem tu měli rozhodnout, nebylo vůbec nic jednoduchého. I když nám se to může zdát nepodstatné. Jakési náboženské rituály: obřízka a poslušnost nařízením prastarého židovského zákona zakazujícího pojídání masa s krví a všech pokrmů krev obsahujících. Proč se tím vůbec zabývat a jak to souvisí s vírou? Snad ještě to nařízení o čistotě, čímž se myslel zákaz sňatků v příbuzenstvu a nedotknutelnost manželství; to je nám srozumitelné a chápeme to jako rozumné. Jenže všechna ta nařízení hrála pro tehdejší křesťany důležitou roli. Na tom, jestli je dodržovat nebo opustit, se rozdělovala církev. Rozdělovala se podle původu křesťanů: původně židů nebo původně pohanů.

Pravda je, že na apoštolském koncilu v Jeruzalémě došlo k nejdůležitější události v dějinách první církve. Povězme hned na začátku, že kdyby k tomuto rozhodnutí nedošlo, církev by pravděpodobně časem vymizela jako mnoho jiných sekt, které lpěly na svých rituálech a odlišnostech od okolního světa víc než na obsahu své víry. Rozhodnutí znělo: křesťan se obejde bez obřízky. Židovská obřízka podle Mojžíšova zákona pro Kristova následovníka není podmínkou ke spasení. S Kristem je na zemi lid nové smlouvy. V Kristu jsou lidé zapojeni do svazku Boží milosti pevněji, než tomu bylo za starých dob, kdy právě obřízka, vnější – ale povinné – znamení na těle každého muže, byla podmínkou, bez níž do Božího lidu žádný muž nemohl patřit. To, co je tělesné, je nyní překonáno. To tedy není jen metafora. Obřízka skutečně ke spáse není nutná.

Tato pro nás těžko pochopitelná věc musela být probojována. Promyšlena a poctivě prodiskutována. A právě v tom nám je první církev vzorem: Připustili si problémy, jejichž závažnost by stačila na rozštěpení sotva narozené mladé církve. Nezamlčeli je však. Nebyli líní se kvůli tomu sejít, přicestovat z velké dálky. Stálo jim za to mluvit spolu – ač měli rozdílné názory – dokud se nedomluvili. Dokud nemohli poslat srozumitelnou odpověď, jednoznačný pokyn do antiochenského sboru, kde problém vzniknul. „Přišli tam někteří lidé z Judska a začali učit: Nepřijmete-li obřízku, jak to předpisuje Mojžíšův zákon, nemůžete být spaseni.“ Koncil však rozhodl jinak: Misie mezi pohany může pokračovat i bez obřízky. Skutečně stačí jen křest.

My se dnes možná ptáme: Proč tolik námahy pro takovou věc? Nebylo to jedno? Nemohli být pospolu ve sboru v Antiochii obřezaní i neobřezaní křesťané? A v Jeruzalémě zase jen obřezaní? Pokřtění pak všichni? Důležité je přece, že všichni věří, ne? Tak to rádi říkáváme. – Ano. Jenže se musíme ptát, čemu věří? Čemu věříme? – Pánu Ježíši Kristu. – Ano. Jenže, co o něm věříme? Jenom to, že existoval? A že byl dobrý, skromný, uzdravoval nemocné a my takoví máme být také? O tomhle je naše víra? Co byste ještě přidali? …

Z dnešního čtení víme, co by přidali tehdejší věřící. Pro křesťany z jednoho i druhého tábora bylo důležité, jestli se pro svou spásu musí nebo nemusí nejprve podřídit pravidlům Mojžíšova zákona, nebo stačí jen víra a křest.

Máme v dnešní době něco, na čem tolik lpíme jako jedna skupina tehdy na obřízce? Ale ano. Například někteří křesťané trvají na tom, že pouze křest dospělých má před Bohem platnost. Že křesťan pokřtěný jako malé dítě ve skutečnosti žádný křesťan není a milost Kristova se tudíž na něj nevztahuje. Spasen být nemůže. – To je ovšem velmi odvážné tvrzení. Nicméně setkáváme se s ním docela vážně. Copak to není podobné? Takové kladení podmínek člověku? A není to snad kladení podmínek i Bohu? – Pravda, křest je drahocenné znamení. Ale je to „jen“ znamení. „Jen“ pečeť, která odkazuje ke skutečnosti. Odkazuje ke Kristově smrti na kříži, kterou on podstoupil pro každého z nás. Díky této jeho oběti již nemusím sama sebe obětovat; přijmout trest za své hříchy. Díky Kristově lásce, která se na kříži ukázala zjevně přede všemi národy, jsem i já byla přijata do svazku smíření a nové smlouvy s Bohem. Bere mě, bere každého pokřtěného s sebou před Boží trůn. Staví se přede mne a sám sebou platí a nám nabízí odpuštění a život. Tak vážné a vzácné je znamení křtu. Ovšem křtu každého – ať v dětství, tak v dospělosti; ať pokropením nebo ponořením. I o tom se v církvi muselo rozhodnout a přijmout to. Ovšem později.

Právě na zkušenostech z apoštolského sněmu v Jeruzalémě se však učíme o pokoře prvních křesťanů před Boží velkorysou láskou. Kristus zemřel za lidi všech národů a ras. Nejen za židy, ale i za pohany. To vedlo křesťany na sněmu ke vstřícnosti, aby se navzájem respektovali, i když nebyli ve všech ohledech stejní. Bylo by však proti smyslu evangelia, kdyby učitelé církve po druhých žádali něco, co sami unést nemohou. Bylo by to farizejské pokrytectví. Jak řekl Petr: „Nevkládejte na učedníky břemeno, které nemohli unést ani naši otcové ani my. Věříme přece, že jsme stejně jako oni spaseni milostí Pána Ježíše.“

Obřízka potřeba není. To měli v Antiochii a pak i v dalších sborech vyřídit bratřím, kteří přišli z pohanského prostředí a nechali se pokřtít. Křest stačí. Na druhé straně, mají-li být dřívější pohané opravdu včleněni do Božího lidu a od současných pohanů se odlišit, měli by navázat na židovskou víru a ctít Mojžíšův zákon. Proto je potřeba se oddělit od pohanského způsobu života. Apoštolský dekret, který v Jeruzalémě apoštolové a starší sepsali, je jakýmsi kompromisem. Víra unese kompromis.

V Jeruzalémě stanovili minimální pravidla spolužití s židovskými křesťany, která odpovídala Desateru. Nám je nejméně srozumitelná služba modlám. – Patrně šlo o to, aby židé nebyli uráženi při společném stolování. To by se mohlo snadno stát, kdyby křesťané z pohanů nakupovali a konzumovali maso, jak bylo v pohanských oblastech běžné: z chrámového prostoru, kde bylo nejprve zasvěcováno pohanským modlám. Navíc nebylo zbaveno krve, což je pro židy také něco nepřípustného.

I když my s těmito způsoby již pochopitelně nemáme problém – protože se mezi námi nedějí – tak snad rozumíme tomu podstatnému:

Společenství u stolu je podstatným projevem křesťanského života. Záleží na tom, kdo je v centru, kdo je pánem stolu, kolem něhož se scházíme. A to nejen svátostně – při večeři Páně, ale i při stolování ve sboru při dalších příležitostech. A záleží na tom, abychom si spolu ke stolu mohli sednout všichni. Právě tam, u společného stolu, se může projevovat a ověřovat společenství lásky, ohleduplnosti a obětavosti, které nám připravil a kterému nás učí Pán Ježíš Kristus. Jsou však stolní společenství, kde vládne docela jiný duch. A křesťan by si toho měl být vědom a nevážit si jich stejně jako stolování v církvi. Jaká to jsou? – Existují například podnikové párty, které slibují účastníkům hmotný zisk. Nebo elitní klubové večírky. Kontakty z nich zase mohou pomoct při budování kariéry. Či dnes tak oblíbené všelijaké kurzy vaření a ochutnávek pěstují požitkářství. A jistě bychom přišli na další „stolní společenství“, která dnes mohou lákat. Jsou situace, kdy si je křesťan má odříct. A jsou situace, kdy jim alespoň nemá dávat přednost před stolováním s bratry a sestrami ze sboru. Neshody a napětí se jistě tu a tam objeví – mezi tradičními a nově příchozími, mezi starými a mladými, mezi Evropany a Afričany, a tak dále. Vždyť jsme v církvi svobodní a nelze nikomu nařizovat, jak přesně se má chovat či jak má vypadat; jestli se má modlit v stoje nebo v kleče, atd. Přece však kvůli tomu nemusí nastat rozkol a rozchod.

V tom je nám opět první církev vzorem: Apoštolský dekret, který tehdy poslové přinesli do Antiochie, vybídnul ke kompromisu a k ústupkům. A to nemusí být nic špatného. Naopak. Jen když si navzájem v jednotlivostech ustoupíme, pak můžeme uchovat to podstatné: společnou víru a vzájemnou důvěru. Jedni unesou odlišnost druhých a v tom podstatném se posílí jednota. A díky koncilu v Jeruzalémě byla tehdy jednota v církvi zachována. To byl jeho jednoznačně dobrý výsledek. Díky ústupkům mohl Boží lid překročit hranice Izraele a založit rodinu víry propojením židů s pohany. A to platí i dnes. To, co oni v modlitbách prozápasili a co Duch svatý v jejich rozhodnutí potvrdil, se stalo ziskem pro všechny další generace na zemi. Evangelium o spáse v Ježíši Kristu tak našlo cestu ke všem národům; podle prorockých zaslíbení, která můžeme číst již ve Starém zákoně.

I v církvi dneška může přijít čas – a možná je blízko – kdy bude třeba stavět takové mosty, které by propojily víru našich předků s vírou našich dětí. Jsme to my, kdo mají takové mosty budovat? Nebo před tím uhneme? V Písmu jsme dnes četli, že to možné je a že Duch svatý se k takovému úsilí připojuje a Boží mocí mu žehná.

Modlitba: Duchu svatý, kéž skrze tebe poznáváme pravdu. Kéž obměkčuješ naše srdce, abychom si vycházeli vstříc. Kéž buduješ Kristův dům mocí evangelia. O to prosíme. Amen.