Lk 10:25-37  Tu vystoupil jeden zákoník a zkoušel ho: „Mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“  Ježíš mu odpověděl: „Co je psáno v Zákoně? Jak to tam čteš?“  On mu řekl: „‚Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí‘ a ‚miluj svého bližního jako sám sebe‘.“  Ježíš mu řekl: „Správně jsi odpověděl. To čiň a budeš živ.“   Zákoník se však chtěl ospravedlnit a proto Ježíšovi řekl: „A kdo je můj bližní?“  Ježíš mu odpověděl: „Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha a padl do rukou lupičů; ti jej obrali, zbili a nechali tam ležet polomrtvého.  Náhodou šel tou cestou kněz, ale když ho uviděl, vyhnul se mu.  A stejně se mu vyhnul i levita, když přišel k tomu místu a uviděl ho.  Ale když jeden Samařan na své cestě přišel k tomu místu a uviděl ho, byl hnut soucitem;  přistoupil k němu, ošetřil jeho rány olejem a vínem, obvázal mu je, posadil jej na svého mezka, zavezl do hostince a tam se o něj staral.  Druhého dne dal hostinskému dva denáry a řekl: ‚Postarej se o něj, a bude-li tě to stát víc, já ti to zaplatím, až se budu vracet.‘  Kdo z těch tří, myslíš, byl bližním tomu, který upadl mezi lupiče?“  Zákoník odpověděl: „Ten, který prokázal milosrdenství.“ Ježíš mu řekl: „Jdi a jednej také tak.“

1. čtení: Mi 6,1-8

Písně: Ž 103,1-4; 673; 309,1-3.6-8; 486

Introit: Pán Ježíš Kristus praví: „Jděte a učte se, co to je: Milosrdenství chci a ne oběť. Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky.“ (Mt 9,13)

Milí bratři a sestry,

ta otázka po správném dělání a jednání se tu vrací a nakonec celé Ježíšovo podobenství ústí do pokynu „Jdi a jednej také tak.“ Proto počáteční důvod zákoníkovy otázky nemůžeme brát formálně jen jako nějakou akademickou teologickou otázku, kterou by chtěl s „mistrem“ začít debatu. Byl to zřejmě vážný člověk a vážně, upřímně se ptal: „Mistře (učiteli), co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ Taková otázka může nebo přímo má zaměstnávat každého věřícího člověka. Mírně obměněně se tak můžeme ptát: „Jak mám správně ctít Boha, abych se mohla těšit na místo v jeho království?“ „Co mám pro to dělat?“

Vzápětí se také ukáže, že se znalostí zákona ten zákoník opravdu potíž neměl. Když se jej Ježíš zeptal: „Co je psáno v Zákoně? Jak to tam čteš?“ Tak projevil nejen znalost, ale především pochopení. Vyznání Izraele (Dt 6,4-5) tak, jak je známé dodnes, o ctění a milování jediného Boha, spojil s milováním bližního, o kterém se píše jinde (Lv 19,18). O to, jak Bibli čteme, totiž jde. A tento zákoník se shodoval s Ježíšovým čtením, tedy výkladem Zákona. Opravdu, život věčný a účast na něm souvisí s tím, že si z celé Bible vyberu a osobně pokládám za nejdůležitější milování Hospodina celou svou bytostí a milování bližního jako sebe sama.

Když je to však tak jasné, proč se ten zákoník „chtěl ospravedlnit a proto Ježíšovi řekl: A kdo je můj bližní?“ – Ani ten správný výběr textů z celého Zákona mu nestačí. Totiž nenechá člověka klidného, dokud mu není jasné všechno. V tomto případě je to otázka po bližním. Bližní může být docela nejednoznačný pojem. Můžeme to chápat tak, že máme milovat kohokoli a vlastně celý svět. Výsledkem však bývá pak jen řeč o tom, ale žádný projev této lásky. A nebo, a to mohl být případ zákoníka, je můj bližní v úzkém slova smyslu jen můj souvěrec, ten který patří do stejné církve, sboru, skupiny, rodiny jako jsem já? V 3. knize Mojžíšově je o tom řeč: „Nebudeš se mstít svému bratru. Ale budeš milovat bližního svého.“ Kdo však není se mnou v jednom vymezeném společenství, už můj bližní vlastně není a já jej milovat nemusím. Možná stačí, když mu nebudu škodit. „A kdo je můj bližní?“, ptá se tedy Ježíše ten vzdělaný a zbožný muž. Chce to vážně vědět. A Ježíš jej svou odpovědí dovede k této otázce znovu, ale jinak; tak, že si ten muž nakonec umí odpovědět sám.

A tu je to známé podobenství „o milosrdném Samaritánovi“, (Samařanovi). Sledujme i my spolu se zákoníkem z celého děje, jak je to s bližními. Ježíš vypráví dost drsný příběh, který však v těch krajích mohl být velmi pravděpodobný, představitelný a srozumitelný. Z Jeruzaléma, od chrámu klesá horská stezka do Jericha a nikdo nemá důvod zdržovat se na ní déle než je nutné. Je tu pusto. Toto léto jsem sama byla ve Středomoří a šla jsem po takové horské stezce. Sluníčko tam připaluje. Nízké pichlavé keře vám stín neposkytnou. Jen místy skalky a balvany vytvářejí vlny v terénu, za kterými se může někdo snadno schovat. Pro lupiče mohl být osamělý pocestný snadná kořist. Na takové stezce tedy patrně židovský poutník na cestě z chrámu málem přišel o život. Bandy lupičů se tehdy pohybovaly po kraji a často to byli bojovníci ve svaté válce (jak se dnes opět říká) proti cizím římským okupantům. Ke svým výpadům však olupovali i své spoluobčany, své bratry, své bližní – kde by jinde brali prostředky k živobytí, na nákup zbraní … Jsou to jen dohady, ale ne nepravděpodobné. Provádějí nás však postupně mezi aktéry podobenství, kteří si všichni navzájem byli, či měli být bližními. Oloupený a ztlučený člověk zůstal nemilosrdně opuštěn na stezce. „Polomrtvý“, ještě není mrtvý, ale ani dost živý na to, aby se zvednul a šel dál. Jeho život teď bude závislý na tom, kdo půjde kolem. Jestli mu pomůže.

A někdo opravdu „náhodou šel kolem“. Ježíš v podobenství jako náhodné kolemjdoucí vybral nejprve dva lidi, kteří stejně jako zákoník jistě věděli, jak správně ctít Hospodina; znali jeho přikázání a na věčném životě jim jistě také záleželo. I oni by pravděpodobně na otázku po Zákoně odpověděli správně. Nejprve kněz, potom levita, něco jako ministrant. Není pochyb, že přepadeného ubožáka viděl jeden i druhý. „Přišel k tomu místu. Uviděl ho. Vyhnul se mu.“ – Leží tu nějaký anonymní člověk. Když je okraden i o šaty a zraněn tak, že ztrácí lidské pěkné rysy, tak nikdo neví, co je zač. Patří k nám? Nebo nepatří? Kdo by se s ním špinil a zdržoval? V té chvíli znalost Zákona knězi ani levitovi nijak nepomohla. Kategorie „můj bližní“ se tu zřejmě vůbec nehodí. Člověka přirozeně napadají všelijaké důvody, proč právě tento mohl být přepaden a proč jej obejít. Námitky, které z něho mého bližního rozhodně nedělají. Co když má nějakou nakažlivou nemoc a já ji dostanu? Nebo to byl sám lotr a zasloužil si to, atd.

Měl tudy cestu i jeden Samařan. Nebyl na výletě jako já jsem byla. Ale v práci, řekněme na služební cestě. „Byl na své cestě.“ Samařan, obyvatel území mezi Galileou a Judskem. Člověk, který by podle zvyklostí zřejmě byl i tím zákoníkem pokládán za heretika. Samařan, ne docela žid, není to našinec. My bychom řekli: Chodí do jiného kostela, jinak ctí Boha, právě svými odlišnostmi ve věcech nám známých nás takoví lidé provokují. Rovněž on přišel k tomu místu a uviděl toho člověka možná teď už víc mrtvého než živého. Je to bližní, není to bližní … Takové teoretické úvahy jej asi nenapadly. „Byl pohnut soucitem; přistoupil k němu, ošetřil jeho rány…“ Kraličtí překládají: „Byl hnut milosrdenstvím.“ A milosrdenství bylo, co rozhodlo o záchraně a životě toho přepadeného chudáka. Bez milosrdenství často žádná technika a peníze nepomohou. Učte se, co je to „milosrdenství chci a ne oběti“ (v chrámě). To byl prorocký důraz, který převzal Ježíš a kterým se jeho církev má stále znovu inspirovat. Tento Samařan poskytl nejen první pomoc, ale i tu druhou a další. Víme dobře, že nešlo jen o peníze, o hmotnou pomoc – předplatil mu penzion a slíbil doplatit, co bude třeba, až se bude vracet. Peníze se nakonec pro postižené ve světě shání nejsnáze. Ale dělit se také o čas a třeba se ušpinit!? – vždyť ten Samaritán se zdržel, nejen ošetřováním, ale i cestou do hostince, další péčí o zraněného, noclehem, s kterým předem nepočítal. To vše by nemohl dělat bez slitování, bez milosrdenství. Vidíme, že to není až dnešní lidský nedostatek, který brání řešit nouzi postižených, vyhnaných, odlišných – těch, kteří zkrátka nejsou z našeho tábora. Jak snadno by to šlo, kdyby takových Samaritánů bylo hodně. Ale vždycky jich zřejmě bylo málo.

Samařan pomohl, posloužil, zachránil. Ale nevedl žádné úvahy, jestli dělá správně. Jestli to Bůh od něho očekává. Jestli ten u cesty je jeho bližní ve smyslu Zákona; bližní, kterému mám prokazovat lásku jako k sobě samému.

A nakonec se Ježíš zákoníka ptá: „Kdo z těch tří, myslíš, byl bližním tomu, který upadl mezi lupiče?“ Dívej se z pohledu toho postiženého, potřebného člověka: Kdo se k němu zachoval s láskou, kterou si přeje i pro sebe? Odpověď je jasná a přitom nezáleží z kterého tábora ten milosrdný člověk byl. Tomu zraněnému a oloupenému to jistě bylo jedno, jaké je víry jeho zachránce. V tu chvíli to byl jeho bližní. „Ten, který mu prokázal milosrdenství“, odpověděl zákoník. A Ježíš na to již podruhé řekl: „Jdi a jednej také tak.“ Tam, kde se ti třeba nečekaně druhý člověk stává bližním, potkáváš také Boha, který tě k sobě zve. Smíš se účastnit života s ním. To je ten život věčný. Amen.

Modlitba: Pane Ježíši Kriste, děkujeme ti za to, že ses stal naším bližním, který s láskou vydal sám sebe pro druhé. Dej ať my na tomto světě jednáme také tak. Amen.