Septuagesimae, 24. ledna 2016

Gn 26,1.12-25  V zemi nastal opět hlad, jiný než onen první, který byl za dnů Abrahamových. Izák tedy odešel do Geraru k abímelekovi, pelištejskému králi. Izák začal v té zemi sít a sklidil toho roku stonásobně; tak mu Hospodin požehnal.  Tak se ten muž vzmohl a vzmáhal se stále víc, až se stal velice zámožným. Měl stáda bravu a stáda skotu i četnou čeládku. Pelištejci mu proto záviděli. Pelištejci zasypali všechny studně, které vykopali Abrahamovi služebníci za Izákova otce Abrahama, a naplnili je prachem. Abímelek řekl Izákovi: Odejdi od nás, neboť jsi mnohem mocnější než my.  Izák tedy odtud odešel, utábořil se v Gerarském úvalu a usadil se tam. Znovu kopal studně, které vykopali za dnů jeho otce Abrahama a které po Abrahamově smrti Pelištejci zasypali. Pojmenoval je stejně jako jeho otec. Izákovi služebníci kopali v tom úvalu a přišli na studni pramenité vody. Ale gerarští pastýři se s pastýři Izákovými přeli: Ta voda patří nám! Proto tu studni pojmenoval Esek (to je Váda), že se s ním vadili. Vykopali tedy jinou studni. O tu se také přeli, proto ji pojmenoval Sitná (to je Sočení). Pak postoupil dál a vykopal další studni; o tu se již nepřeli. Pojmenoval ji Rechobót (to je Prostorná) a řekl: „Teď už nám Hospodin poskytl prostor, abychom se mohli na zemi rozplodit.“   Odtud vystoupil do Beer-šeby. Tu noc se mu ukázal Hospodin a pravil: Já jsem Bůh tvého otce Abrahama. Neboj se, jsem s tebou. Požehnám ti a rozmnožím tvé potomstvo kvůli Abrahamovi, svému služebníku.  Izák tam vybudoval oltář a vzýval Hospodinovo jméno. Postavil tam také svůj stan a jeho služebníci tam vyhloubili studni.

Introit: Hospodinova je země se vším, co je na ní, svět i ti, kdo na něm sídlí. Kdo vystoupí na Hospodinovu horu? A kdo stanout smí na jeho svatém místě? Ten, kdo má čisté ruce a srdce ryzí, ten, kdo nezneužije mou duši, ten, kdo nepřísahá lstivě. Ten dojde požehnání od Hospodina, spravedlnosti od Boha, své spásy. Ž 24,1.3–5

1. čtení: Ř 12,17-21

Písně: 608; 546,1-3; Ž 23; 550

Milí bratři a sestry,

praotec Izák žil mezi Pelištejci, Izrael mezi Palestinci, křesťané mezi pohany. Kde je ta zaslíbená země? Nu, ta je právě tam, kde sídlí Hospodin se svým vyvoleným lidem. Není to však v izolovaném ráji, kde by nikdo nenarušoval pokojné a svaté soužití. Naopak soužití je velmi rušné a dokonce ohrožované, protože Boží lid, chcete-li církev Páně, žije uprostřed jiných národů a jejich náboženství.

Izák je mezi svým otcem Abrahamem a synem Jákobem poněkud nevýraznou postavou. Neprožívá tak velká dobrodružství ani zvraty, které bychom s napětím sledovali a obdivovali, či se nad nimi hrozili. On je důležitý něčím jiným. Izák je článkem, který propojuje tradici z jedné generace na generaci další. Který věrně a tiše pronese Boží požehnání v dějinách o krok dál. Dáte mi asi zapravdu, že nejen hrdinové, ale i vytrvalí, pokorní služebníci jsou potřební a nezastupitelní. Jak se takovému člověku žije? Na první pohled by se mohlo zdát, že dobře. Nevěstu, Rebeku, mu přivede jeho služebník. On však na ni trpělivě čekal. Neplodná žena má nakonec děti, hned dvojčata. A on zase vydržel čekat, modlil se za svou ženu, nevzal si jinou jako předtím Abraham. Když v zemi Kenaanské vypukl hlad, také zatoužil po Egyptu. Ale nesestoupil tam jako Abraham. Svého otce ctil, ale neopakoval všechny jeho chyby.

Vraťme se k tomu, co jsme četli na začátku: „V zemi nastal hlad, ale jiný než za dnů Abrahamových“. Je nápadné, že každý z praotců musí projít touto zkouškou. Zkouškou hladem. Z naší generace ji, myslím, nikdo neprožil. Jen o tom čteme a necháváme si vyprávět. Je to těžko představitelné, co bychom dělali. Jak bychom se zachovali. Co všechno bychom kvůli obživě byli ochotni obětovat. Lidé se kvůli hladu stěhují do úrodnějších končin. To udělal i Izák. Máme pro něho pochopení? „Přebývej v zemi, o níž ti řeknu. Pobývej v této zemi jako host. Já budu s tebou, požehnám ti, tobě a tvému potomstvu dám všechny tyto země …“ Izák se tedy usadil mezi Pelištejci v Geraru na Boží pokyn. Má dokonce Boží zaslíbení, že v jejich zemi – jako host – nebude mít nouzi, bude žít jako by to byla země jeho. Samozřejmě nás hned napadne, jak na tohle budou pohlížet domácí – pelištejská vláda a obyvatelé. Na přistěhovalce, kteří utíkají kvůli hladu, kvůli neúrodě ze své země.

„Izák začal v té zemi sít a sklidil toho roku stonásobně.“ Z pastevce se stal zemědělec. Zkusil to jinak a ono to hned šlo nadmíru dobře. Stonásobné zisky! „Ten muž se tak vzmohl a vzmáhal se stále víc, až se stal velice zámožným.“ Není tu objasněno, že by se to byl předtím někde učil. Stojí tu, že Hospodin mu žehnal! Hospodin nenechal bez pomoci toho, kterému slíbil, že mu požehná. Je to tedy Boží zásluha, že se Izákovi tak daří. To je důležité vědět. A věděl to i Izák.

Kdo to však viděl také, byli domácí obyvatelé. Nejen, že si toho všimli. Oni měli i své vysvětlení: „Přivandrovalec nám ukradl lásku a přízeň našich bohů! Oblíbili si jeho místo nás. A tak to nesmíme nechat!“ Požehnání, pěkného živobytí a utěšených poměrů si okolí všimne a musíme si přiznat, že to nevyvolá vždycky obdiv. Že to nepřitáhne sousedy k následování ve víře a nepřivede je to k otázkám po Hospodinu, který své požehnání nabízí národům. Naopak. „Odejdi od nás, neboť jsi mnohem mocnější než my.“

Izákovi a jeho rodině se začalo dařit, jejich blahobyt rostl. Nemají důvod něco měnit. Je to požehnání nebo není? Je. Ale nebylo jim dáno k zabydlení a nerušenému podnikání. S požehnáním je potřeba pracovat jinak, než že se církev opevní a nevychází ven. Když to nenapadlo Izáka samotného, Hospodin mu to připomněl skrze nepřátele. „Pelištejci zasypali všechny studně, které vykopali Abrahamovi služebníci za Izákova otce Abrahama a zasypali je prachem.“ „Odejdi od nás!“ – První štulec k tomu, aby se pohnul, Izákovi uštědřili okolní obyvatelé. Zasáhli ho na nejcitlivějším místě. A to hned dvakrát. Bez vody nemohou dlouho vydržet lidé ani stáda. Ale tady nešlo jen o vodu. Šlo také o tradici. Studny jsou památkou na otce Abrahama. Připomínaly, že tady již Boží lid sídlil, tady mu Hospodin žehnal. Dnes jsou však studny najednou plné prachu. Prach připomíná zmar a smrt. Izák se musí zamyslet, jestli jeho poslání v této zemi, v níž měl působit jako host a ukazovat k Hospodinu, nenechal zmařit. Jestli jeho víra nepřestala nést ovoce. Jestli její plody nezmrtvěly. Studny plné prachu místo živé vody. To je přece výmluvná symbolika. „Odejdi od nás! Nechceme tu tebe, tvůj lid ani vašeho Boha. Nemáme zájem o vaši víru. Zdá se, že požehnání vašeho Boha nese blahobyt a moc jen vám! Místní obyvatelé z něho nemají nic. Proto, odejděte!“

A Izák se pohne. Ustoupí. Bojovat teď o své místo mezi Pelištejci, to by Božímu poslání na světě nic nepomohlo. Samotné bohatství přineslo jen hádky a výpady. Ustoupí. – V naší době, kdy si lidé navykli okolo kdejakého vzájemného příkoří vyvolat hned soudní bitvy, víme, že tohle není běžný postoj. Zámožný člověk se blahobytem obvykle nedopracuje do takových morálních výšin, aby místo svárů raději ustoupil. A tak se musíme ptát, proč to Izák udělal? Věřil ještě Hospodinu? Právě že věřil. A svým jednáním dosvědčuje, že víra v Boha Abrahamova, žije dál. Žije i bez místa, které mu bylo drahé. Měl odvahu opustit studny, které vykopali Abarahamovi lidé a z kterých pili oni i jejich stáda. Odchází od nich. Nechává je za sebou. To je možné – bez boje – jen proto, že věří, že Hospodin v tom prachu nezůstal. Že jde s ním a jeho zaslíbení platí i na jiných místech. To přesně se také ukáže.

Izák odtamtud odešel, usadil se v Gerarské úvalu a znovu kopal studně. Jde v protisměru: od jedné Abrahamovy studny ke druhé. A když je zasypaná, kope znovu. A jeho služebníci narazili na pramenitou vodu. Je to vítězství?! – Není. Protože i tady se objevují místní, kteří tam Izáka nechtějí. Už už by bylo došlo k bojům mezi gerarskými pastýři a pastýři Izákovými. „Ta voda patří nám!“ Tohle přetahování v Palestině, přetahování o vodu, o úrodnou půdu, je známé i v našich časech. V tomto je Bible aktuální doslova. A dalo by se říci, že i Izákova reakce na nepřátelství by mohla být aktuální: Pojmenoval tu studnu po otci novým jménem, Esek, to je Váda. Protože se s ním vadili. Vykopali tedy novou studni. O tu se také přeli, proto ji pojmenoval Sitná, to je Sočení. Pak postoupil dál a vykopal další studni

Izák rozhodně nebyl líný. Ani jeho služebníci líní nebyli. Ale to není to nejdůležitější. Co za ním zůstalo? Studnice vody živé. A on je opustil, nepral se o ně, nezvedal zbraně, ale dopřál studny cizím lidem. Obyvatelům té země. Ukáže se, že tak dal své víře v Hospodina nové vyjádření. Novou interpretaci do svých časů. Hospodin je Bohem živých. Ne Bohem památek, památníků a vzpomínek. Úcta k praotcům se projevuje vlastním poponesením požehnání tak, aby tomu rozuměli současníci. A Izákovi současníci si toho dobře všímali. Tak jako předtím si všimli, že tomuto muži se nepochopitelně daří, ale to je dráždilo. Nyní však pozorovali, že Izák svou pokornou ústupností a aktivitou, předešel bojům a krveprolití. Tak vzbudil u sousedů respekt a touhu podílet se na pokoji, který se kolem něho šíří. (Čteme o tom v dalších verších 26-33)

Tak postupoval Izák stále dál až k té čtvrté studni, kterou jeho služebníci vykopali. O tu už se s ním nikdo nepřel. Konečně měli sídlo v zemi, kterou Hospodin zaslíbil, že jim ji dá. Voda, vyvěrající z hlubin je hmatatelným příslibem, že požehnání se opět naplňuje. Tak jako již mnohokrát. Studnu nazval Rechobót, to je Prostorná a řekl: „Teď už nám Hospodin poskytl prostor, abychom se mohli na zemi rozplodit.“ To zní našim uším poněkud archaicky. Co je to rozplodit? Jistě mít potomky. Ale také myslím, že to znamená vydat živé plody své víry. Proto se Izák posunul ještě dál, na místo, kde slavil bohoslužby i jeho otec Abraham, do Beeršeby. Konečně může spočinout. Zážitky měl silné, ale poselství z nich zatím nezřetelné. Ještě na něco čeká. Na někoho. Cesta víry se mohla zdát trnitá. Jen vády a sočení. Cesta nesení kříže. Mohla by být nesrozumitelná. Proč sklízí tak dlouho nepřátelství a nesnášenlivost? Takhle vypadá požehnání Boží? Úspěch a pád, vyhnanství, pokoření? Izák, i každý kdo se odvažuje jednat jako on ve víře, v naprosté důvěře v Hospodina, potřebuje slyšet Boží jasné slovo. Ujištění, které Izák tu noc u Prostorné studny uslyšel: „Já jsem Bůh tvého otce Abrahama. Neboj se, jsem s tebou. Požehnám ti, rozmnožím tvé potomstvo kvůli Abrahamovi, svému služebníku.“ Izák tam vybudoval Hospodinu oltář a vzýval jméno Hospodinovo. Také tam vedle svého stanu vyhloubil studnu. Všeho je k životu dostatek. Hospodinova požehnání je hojnost i pro všechny, s kterými se Izák na té nelehké cestě setkal. Bůh poskytuje prostor k životu. Amen.

Pane, i my slyšíme tvé „Neboj se, já jsem s tebou!“ Děkujeme, že jsi nám věrný stejně, jako jsi byl věrný našim matkám a otcům ve víře. Amen.