Introit: Jak předstoupím před Hospodina? S čím se mám sklonit před Bohem na výšině? – Člověče, bylo ti oznámeno, co je dobré a co od tebe Hospodin žádá: jen to, abys zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem. (Mi 6,6a.8)

Písně: 96, s dětmi 298; 275; 330; 399

Čtení: Žalm 32

Milí bratři a sestry,

nakonec (po řečeném podobenství) se Ježíš otevřeně obrací na své učedníky: Tak bude jednat s vámi i můj nebeský Otec, jestliže ze srdce neodpustíte každý svému bratru. (v. 35) Nemá být pochyb: Ti služebníci, od nichž král právem žádá předložit účty z jejich hospodaření, to jsou oni. To jsou ti, kteří chodí s Ježíšem, lid, který již nějakou dobu chodí s Hospodinem. Tak bude s vámi jednat i můj nebeský Otec… Kdy? Až v Božím království? Až zase bude Ježíš s námi? A nebo už dřív? Kdy vlastně to Boží království začíná? Odkdy se na křesťany vztahují jeho pravidla? Až na konci časů, v daleké budoucnosti? A nebo snad přece již dnes, v současnosti? Nemůžeme to říct s jistotou. Poslední účtování snad přece jen bude až nakonec. Ale ta pravidla, podle kterých se bude účtovat, ta platí již nyní. Takže se všechno rozhoduje již nyní. Pak už se dozvíme jen výsledek. A když v Ježíšově podobenství zasahuje král do života svých služebníků, kteří jsou aktuálně ve službě a bylo jim králem něco svěřeno a oni z toho hospodaření mají vydat počet, pak to znamená, že Hospodin již nyní zasahuje do našich životů a právem žádá, abychom již nyní na to odpovídali a podle toho žili. Neboť on nám nezatajuje, co od nás očekává, a jak se máme chovat. Podle vyprávěného podobenství je to víc než jasné. Podle rozhovoru Ježíše s učedníky a pak s Petrem, který předchází podobenství – je to stále o tomtéž: o odpouštění.

Podobenství je smyšlený příběh. Slouží jako ilustrace. V zemi, kde se podobenství odehrává, král jedná jinak než králové v okolním světě. Do určité chvíle. Ano, až do určité chvíle jedná jako všichni králové. Od svých úředníků, kteří jsou v jeho službách žádá vyúčtování – něco jako roční uzávěrku. A při kontrole se ukáže, že není všechno v pořádku. Už se to zřejmě ví, že jeden ze služebníků prohospodařil svěřený majetek, proto ho králi přivedli: Přivedli mu jednoho, který mu byl dlužen mnoho tisíc hřiven. Ohromný, nezměrný majetek. A král i nyní ještě reaguje, jak by se dalo předpokládat: hned vyhlásí nad tím provinilcem trest. Bude prodán se vším svým majetkem, i s celou svou rodinou a bude muset nahradit ztrátu. Něco by pokryl tento prodej. Ale dluh je tak veliký, že není představitelné, jak by si ten člověk vydělal peníze na náhradu. Ježíš říká: protože mu je nemohl vrátit, rozkázal ho pán prodat…. Je to zlé. Dlužník se hroutí na kolena, prosí pána o smilování: Měj se mnou strpení a všecko ti vrátím! Jako by to bylo možné! A v tento okamžik se král, jehož Ježíš nyní nazývá pánem, najednou změní a začne jednat jinak, nepochopitelně, odlišně od všech věřitelů, kteří dluhy vymáhají a za zpronevěru nemilosrdně trestají: Tento Pán se ustrnul nad oním služebníkem, propustil ho a dluh mu odpustil.

To je jen jedno sdělení Ježíšova podobenství. Je však první a dává všemu dalšímu dění nová, ale jasná pravidla. A další událost následuje vzápětí po udělení této neslýchané milosti: Sotva však ten služebník vyšel, potkal jednoho ze svých spoluslužebníků, který mu byl dlužen sto denářů; chytil ho za krk a křičel: „Zaplať mi, co jsi dlužen!“ Jeho spoluslužebník mu padl k nohám a prosil ho: „Měj se mnou strpení a zaplatím ti to!“ On však nechtěl, ale šel a dal ho do vězení, dokud nezaplatí dluh. Musel mít ještě v čerstvé paměti, jak se nad ním pán ustrnul. Jak na stejnou prosbu o strpení odpověděl absolutním odpuštěním. Nemohl to zapomenout. To je vyloučené. Vždyť z té udělené milosti byl živ a svobodný s celou svou rodinou. A tak se zdá nepředstavitelné, jak se do srdce, které je jistě plné obrovské úlevy a radosti nad náhlým osvobozením, může tak rychle vloudit tvrdost a neústupnost. To musí šokovat každého, kdo se o tom dozví.

Když to jeho spoluslužebníci viděli, velice se zarmoutili; šli a oznámili svému pánu všecko, co se stalo. Všimněme si, že jejich pán neodcestoval, není nedostupný, ale je nablízku, uprostřed nich. Není těžké ho vyhledat a svěřit se mu se zármutkem, který je naplnil nad tím, co se přihodilo. Nedivíme se, že to nenechali být. Že to nepřešli, jako by jim do případu druhého člověka nic nebylo. V tomto království je jejich spoluslužebník spolubratrem. Když jejich pán je takový, jak jsme právě slyšeli: nesmírně milosrdný, odpouštějící, shovívavý, tak to působí i na jeho služebníky. Přechází to i do jejich chování a vzájemných vztahů. A král to tak očekává. A nejen on. Je zjevné, že se to stalo pravidlem i pro jeho lid. Smíme předpokládat, že to veliké odpuštění se nepřihodilo jen jednomu ze služebníků. Třeba dříve to v jiné míře zakusili další. Zde se žije z milosti. Rádi si zvykli na nové pořádky. Proto je tak popudí, že jeden z nich, kterému bylo odpuštěno nezměrně mnoho, vzápětí neodpustí malou částku svému spoluslužebníkovi. Tohle musí slyšet král – náš pán. Kde jinde než u něho mohou hledat spravedlnost, když proud milosti, který vychází od něho, jeden ze služebníků přehradil, zastavil. Nedovolil, aby to, co sám přijal vrchovatě, šlo dál a také ulevilo jeho spoluslužebníku.

A ukáže se, že tohle pán nestrpí. Dluh vůči sobě samému strpěl a dlužníkovi odpustil. Ale pak jeho milost zůstala viset někde v prázdnotě, nežilo se s ní dál, a tak přestala platit. Nepředaná milost, se vyprázdnila i u toho, který ji dostal jako první. Tohle je teprve zlé! Služebníku zlý, celý tvůj dluh jsem ti odpustil, když jsi mě prosil; neměl ses také ty smilovat nad svým spoluslužebníkem, jako jsem se já smiloval nad tebou? A rozhněval se jeho pán a dal ho do vězení, dokud nezaplatí celý dluh.

Co se to vlastně stalo? Celý příběh se vrací na začátek. K člověku, kterému byl odpuštěn veliký dluh. Teď to bylo v jeho rukách. S odpuštěním mu byla dána veliká moc – moc odpouštět! Takovou moc má církev. Ano, v této souvislosti a na pozadí Ježíšova podobenství o nemilosrdném služebníku můžeme mluvit o tom, jakou má církev moc. Je nám srozumitelné, že tu Ježíš mluví ke svým učedníkům a tato jeho řeč pak zněla prostředkovaně přes evangelistu Matouše dovnitř do církve. Do společenství konkrétních sborů bratří a sester. Takových jako je i ten náš. Pán církve nastolil na začátku pořádky, které jsou jiné, než ve světě, a všichni to vědí a chtějí se podle nich řídit i sami. Všichni křesťané to už slyšeli, že na počátku, dříve než kdokoli z nich mohl něčím přispět, Pán zajistil Boží odpuštění pro každého dlužníka. Pro každého člověka, neboť nikdo není bez hříchu, ani jediný. Svým učedníkům to zvěstoval před svou smrtí, když s nimi byl u stolu a dával jim pít ze svého kalicha se slovy: Toto jest má krev, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé na odpuštění hříchů.(26,28). Každý jednotlivě je tu díky této milosti, která plyne od Ježíšova kříže. Nejprve bylo odpuštěno mně. Z toho žiji. Tato zkušenost spojuje lidi v církvi, činí z nich bratry a sestry, sbor omilostněných hříšníků.Tak to znovu objevila reformace, když se na to v církvi ve velké míře zapomnělo – v čem jsme si všichni rovni.

Když přijde do církve někdo nový a začne ve společenství Kristova lidu žít, obvykle zkoumá, čím se liší život tady od toho, který opustil. Očekává, že se lišit bude. A je zlé pro církev, pokud se život mezi bratry a sestrami nijak neliší od života ve světě třeba mezi kolegy, nebo sousedy. Jestli se neliší v tom podstatném: v ochotě odpouštět si navzájem. Je to příležitost a zároveň moc, jak jsme o tom již mluvili. Veliká moc, ke které vyzval sám Ježíš: Cokoli svážete (odmítnete) na zemi, bude svázáno v nebi, a cokoli rozvážete (přijmete) na zemi, bude přijato v nebi. Shodnou-li se dva nebo tři z vás na zemi… tam jsem já uprostřed vás (18,18-20). Ano Ježíš je uprostřed shromáždění církve, sboru. A bere vážně to, jak nakládáme s jeho největším darem, s milostí. Jestli to dopadne tak jako s tím mužem z podobenství, který svému spoluslužebníku dluh neodpustil, pak platí Ježíšovo závěrečné varování: Tak bude jednat s vámi i můj nebeský Otec, jestliže ze srdce neodpustíte každý svému bratru.

Může to však skončit i jinak: již zde na zemi žít mezi sebou podle pravidel nebeského království. Smíme jako zástupy, které se setkaly s Ježíšovým darem odpuštění chválit Boha, že dal takovou moc lidem (Mt 9,8) – otevírat cestu odpuštění, předávat milost skrze toto společenství dál do světa. A tak svět vnitřně proměňovat. Od člověka k člověku, od spoluslužebníka k bratru. Amen.

Modlitba: Chválíme tě, milostivý Bože, žes dal takovou moc lidem, aby si po Ježíšově vzoru navzájem odpouštěli a pro sebe čerpali milost z jeho oběti. Odpusť nám naše viny, jako i my jsme odpustili těm, kdo se provinili proti nám. Amen.