Introit: Chvalte, Hospodinovi služebníci, chvalte jméno Hospodina! Jméno Hospodinovo buď požehnáno nyní i navěky. Sestupuje níže, aby viděl na nebesa a na zemi. Nuzného pozvedá z prachu, z kalu vytahuje ubožáka a pak ho posadí vedle knížat, vedle knížat svého lidu. Neplodnou usazuje v domě jako šťastnou matku synů. (Ž 113)

Písně: 244; (s dětmi 421); 161; 717; 777

Čtení: Ga 4,21–31; 5,1

Milí bratři a sestry,

„Hospodin navštívil, jak slíbil, Hospodin učinil, jak řekl.“ – Jsme ujištěni, že za narozením Izáka je Hospodin. Od samotného počátku. Nic není náhodou. – Ale snadněji se to čte, než se to žilo. Radostná zpráva o narození syna Abrahamovi je prokládána slovy „ačkoliv byl stár“ a „kdo by byl Abrahamovi řekl, že Sára bude kojit syny?“ To abychom si byli jisti, že po lidsku viděno nic nenasvědčovalo tomu, že Boží sliby se vyplní. Příroda hrála protiroli – manželé stárli. Zdravý rozum se tomu vzpíral, že by neplodná otěhotněla. Nebylo to poprvé ani naposledy. Stále ještě mohlo Abrahamovi znít v uších: „Velice tě rozmnožím. Tvého potomstva bude jako prachu země, jako hvězd na nebi.“ Ale stále se nic nedělo. Když pak Hospodin přišel a ohlásil, že syn se narodí do roka, museli se nad tím, jeden jako druhý usmát. „Což se může syn narodit stoletému? Copak Sára může rodit v devadesáti?“ Jakoby Bůh nechal záměrně vyčerpat všechny lidské možnosti, aby lidé viděli, že všechna pomoc, ano i ty lidské možnosti, jsou od něho. Teprve, když všechno vypadá tak, že Boží požehnání nebude mít kdo předat, že žádní praví dědicové tu nejsou a Boží zemi nebude mít kdo obydlet, tehdy Bůh zasáhne. Ale učiní to podivuhodným způsobem, jaký nápadně často v rozhodujících chvílích znovu a znovu nalézáme v Písmu. Ještě mnohokrát se narodí syn neplodné ženě: Izák, Jákob, Samson, Simeon, Jan Křtitel! Požehnání světu bude vedeno proti rozumu všech rozumných. Zanedlouho budeme slavit, že Syn se narodil čisté panně!

A tentokrát je to nadvakrát: Syn se narodí neplodné ženě a stoletému muži! Kdo by se neušklíbnul, nebo alespoň nepousmál. Jako by si Hospodin liboval v činech, které rozumné lidi pohoršují. „Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich je království nebeské“, kázal Ježíš a mohl myslet i na tohle. Totiž, kdo je ochoten proti všemu rozumu a všem zkušenostem uvěřit, spolehnout se jen na Boží slib, ten je blahoslavený. Tomu on blahopřeje, protože poznal a přijal to, co vede k životu, co je přímo od Boha. Abychom rozuměli, zde se nechválí jakékoli bláznovství a absurdita. Je potřeba uprostřed dění našeho světa zvažovat, co odpovídá evangeliu. A evangeliu odpovídá to, že Bůh se staví na stranu těch, kteří v tomto světě už nemají co očekávat, protože ostatní nad nimi zlomili hůl a nic nečekají od nich. Ti maličcí, nepatrní (jak Ježíš říká), mají před Bohem čestná místa v jeho království.

Do tohoto evangelijního myšlení, domnívám se, máme zapojit již událost narození Abrahamova syna Izáka. Prvního potomka, který předá Boží požehnání dál do dějin, aby pak šlo dál a dál až ke Kristu a až dodnes. Významná, ano zásadní událost. Narození zaslíbeného syna. Jeho jméno znamená „směje se“ („smíšek“). Je to k smíchu, nebo k radosti? Jak to lidé přijímají? – Sama Sára, zdá se, je na vážkách. „Bůh mi dopřál, že se mohu smát. Se mnou ať se směje každý, kdo o tom uslyší.“ – Je to smích úlevy a radosti. Ale i pousmání nad něčím tak nemyslitelným.

Každý se nebude smát srdečným, radostným smíchem. Protože je tu ještě syn druhý. Ten, který se narodil dřív, z vůle člověka. Izmael. Syn počatý z egyptské otrokyně kvůli lidské netrpělivosti. Abraham se Sárou si pomohli sami. Když pravá matka nerodila, půjčili si matku „náhradní“. Nevydrželi čekat. Bylo to jen a jen jejich rozhodnutí. Tak jako i my nejednou, když už nám dochází trpělivost, děláme rozhodnutí bez Pána Boha. Myslíme, že si musíme pomoct sami. A když rozjedeme své nápady tak, že už nejdou zastavit ani vzít zpátky, tak se nám leckdy přestanou hodit do krámu. Izmael je najednou nadbytečný. A kdyby jen to. On zřejmě nemá na Izáka dobrý vliv. Sára soudí, že by neměl být pravému dědici nablízku. Nevíme přesně, proč. Snad právě on byl posměváček? A snadno překračoval tu křehkou hranici mezi dobromyslným a zlomyslným smíchem? Sáře se to nelíbí. Zvláštní je, že Hospodin se Sárou – vlastně proti Abrahamovi – souhlasí. Ti dva – syn pravý a nepravý – by neměli žít pospolu, ve vzájemné blízkosti, v jednom domě. Izmael i jeho matka, egyptská Hagar, musejí odejít.

Izmael i Izák, oba jsou Abrahamovými potomky. Dosti striktně se mezi nimi v Bibli rozlišuje. Varovně: Je potřeba, aby si Izák, syn zrozený ze svobodné ženy Sáry, udržoval odstup od Izmaele, syna egyptské otrokyně Hagary. Požehnání Boží půjde přes syna zaslíbení, přes Izáka. A přece i Izmael, jak potvrzuje Boží slovo, je Abramovým potomkem. I z Izmaele vzejdou národy. A co nás dnes zajímá zvláště: Tyto národy budou vedle Božího vyvoleného národa stále. Budou vedle sebe. Tak si na to budou muset zvyknout a nějak spolu vycházet. O Izmaelitech se hned zkraje ví, že to budou národy nezkrotné, vyhledávající boje kvůli kořisti. Je to už druhý příběh, v němž se nám ukazuje, že kvůli pokojnému soužití rozdílných lidí je někdy lépe se oddělit. Posledně Abram sám nabídnul Lotovi, aby si vybral, kudy a kam se sám vydá. S Izmaelem to však bylo těžší. „Abraham se velmi trápil; vždyť šlo o jeho syna.“ – Sám tento rozpor způsobil. Po narození pravého dědice však najednou neví, jak s nepravým naložit. Rmoutí se, ale neumí se Izmaele a Hagar zastat.

Ne tak Hospodin. I když stojí za přikázáním, že ryzost víry se nesmí míchat s egyptskými nadějemi a syn svobodné se nemá co učit od syna otrokyně, přece on na Izmaele nezapomene. Nechává nás lidi, abychom svou vůli propletli s vůlí jeho. A někdy je to z větší části jen naše vůle, čím naplníme dny svého života. Na životě našich rodin je to často vidět. Připusťme si otázku: Z kolika procent přijímáme a vychováváme děti v poslušnosti Hospodinu a z jaké části jsou to jen naše rozhodnutí a naše činy a naše vzory, které svým dětem podstrkujeme; dětem, o kterých říkáme, že si je „pořizujeme“!? Všechno sami, ale zároveň prosíme, aby Bůh zasahoval do našich životů. A on zasahuje. Ale ne tak, že by nás zatracoval, když žijeme proti němu. On ty naše svéhlavé skutky často bere do svých milosrdných rukou a zastává se těch, které my jsme zapomněli u cesty, tak jako Abraham se Sárou syna Izmaele.

Boží lid má zvláštní dějiny. A pro někoho pohoršlivým způsobem je zveřejňuje v Bibli. Sám sobě se maličko směje. Skoro na každé z biblických postav se najde něco nechvalného. Snad by bylo lákavější poslouchat o hrdinech a ctnostných lidech, ale je to tak, jak čteme. Vždyť i my do této společnosti patříme. V Novém zákoně to odvážně potvrdil apoštol, když do Galácie křesťanům napsal: „Vy, bratři, jste dětmi zaslíbení jako Izák.“ (4,28) A je to velká čest v tom společenství praotců a pramatek být. Ne kvůli nim. Ale kvůli Hospodinu. Protože právě kvůli jeho podivuhodné zálibě v lidech, kteří na každém kroku musejí o svou víru zápasit, kteří to nemají „v kapse“, může si každý z nás oddechnout. „Tak tedy i já mohu mezi ně patřit. Protože ani já nejsem žádný hrdina nebo vzorný člověk.“

Být však mezi dětmi zaslíbení, jako byl Izák, také znamená pamatovat, že jsme se křtem zrodili do svobody. „Tu svobodu nám vydobyl Kristus. Stůjte proto pevně a nedejte si na sebe znovu vložit otrocké jho.“ (Ga 4; 5) Svoboda je důvodem k radosti! Před pár dny jsme si připomínali získanou politickou svobodu, starou právě 33 let. Po pravdě nám ta svoboda už poněkud omšela a zestárla. Přesto si zaslouží, abychom za ni byli vděčni a pilně ji pěstovali a chránili. Ale když se v Písmu píše o dědictví svobody, když nás apoštol zve ke svobodě víry, je to něco docela jiného. Svoboda, kterou nám vydobyl Kristus, není z vůle člověka. Ani tak dobrého, jako byl třeba Václav Havel. Naše narození „z moci Ducha“ z nás činí Boží děti, které mohou Boha oslovovat „Otče.“ Proto již nesmíme a nemusíme být otroky v žádném režimu. Naopak, jako děti Boží, se máme od otrockého způsobu života oddělit. Tak jako Izák od Izmaele. A učit se od svého Pána, třeba i navzdory úšklebkům, službě lásky a sebezapření, což je způsob, který jediný nastoluje život ve svobodě Božích dětí.

Modlitba: Pane Bože, děkujeme, žes poslal svého Syna Ježíše. On se stal naším požehnáním. On nesl kříž vší lidské pohany a hříšnosti. Patříme-li mu, patříme tobě; žijeme ve tvé svobodě. Amen.