Introit: Kdo v úkrytu Nejvyššího bydlí, přečká noc ve stínu Všemocného. Říkám o Hospodinu: „Mé útočiště, má pevná tvrz je můj Bůh v nějž doufám.“ Ž 91,1n

Písně: 277; (s dětmi S 389); 330; 515; VP-510; 777

Čtení: J 13, 1–5.12–15

Milí bratři a sestry,

podivuhodné a nevyzpytatelné jsou Boží cesty – potvrzuje se i v tomto vyprávění o Izraeli a jeho milovaném synu Josefovi a jeho bratřích. Podivuhodné a nevyzpytatelné jsou cesty, kudy jde Boží požehnání.

Minulou neděli jsme opustili otce Izraele, dříve Jákoba, kulhajícího; byl v kyčli chromý. Mnoho lidí si nese životem nějaké to poranění, které je nezabilo, ale stalo se denní připomínkou lidské zranitelnosti a omezenosti. Izraelovo kulhání však bylo také zkušeností, že držet se Hospodina i v ohrožení smrti přináší život. V těžkém zápase Jákob obstál. Proto dostal to jméno Izrael, „Zápasí Bůh.“ Obstál a žije dál. Izrael je tu dál. A to, co na něm je obdivuhodné a příkladné pro ostatní národy, je právě to, co prošlo zkouškou na život a na smrt; to, co si doslova vyzápasil na Bohu a co mu Bůh daroval – své požehnání. A dnes se ukazuje, že i v další generaci to s požehnáním nepůjde hladce.

Většinou asi znáte ten příběh o Josefovi, který byl prodán jako otrok do Egypta, aby se posléze stal doslova zachráncem národů v době hladu. Téměř jako pohádku to vyprávíme dětem. Ty Josefovy pověstné sny o klanících se snopech a slunci a hvězdách, které se pak staly skutečností, když se mu – prvnímu po faraonovi – klaněli jeho bratři i otec. Ale na samém začátku byla sukně proměnných barev, pestře tkaná suknice. Ta odlišovala Josefa na první pohled od ostatních bratří, Jákobových synů. Mnoho se už o tom řeklo a napsalo; například že otec to tehdy vlastně sám zavinil, když oblíbeného syna, prvního syna milované Ráchel vyzvednul tak očividně nad jeho bratry. Přidělil mu roli dohližitele a ty drahé šaty s dlouhatánskými rukávy, které rozhodně nebyly k práci – žádná zástěra služebníka svých bratří – tyhle šaty provokovaly na každém kroku, který Josef v rodině udělal. A že byl otec svou láskou tak zaslepený, že si o problém přímo koledoval. „Když bratři viděli, že ho otec miluje nade všechny bratry, začali ho nenávidět a nepromluvili na něho pokojného slova.“ – V takovém prostředí se bratrské lásce nemůže dařit. A nedařilo se. Izrael, řekli bychom po prvním přečtení, nakládá se vzácným, těžce vybojovaným požehnáním dost pošetile.

A přece tu v skrytu – ale také podle téhož textu – můžeme pozorovat i jiné pochopení Josefovy role a cesty, kudy se Boží požehnání ubírá. A to je ta v Bibli známá role pastýře, který stádo/lid ochraňuje a dává pozor na nebezpečných cestách, aby se lid Hospodinu neztratil. K této pastýřské službě byli vyvoleni mnozí, a také Josef. „Jdi a podívej se, je-li mezi tvými bratry a v jejich práci pokoj, soulad, dobrá vůle…“ Otec Izrael měl důvod o tom pochybovat a strachovat se. Nebylo by to poprvé, co Josef z pastvy přinesl zlé zprávy o tom, jak to mezi bratry chodí, když otec není nadohled.

Izrael měl opravdu důvod ke strachu, že jeho synové, nositelé vzácného Božího požehnání, nežijí podle Božího zákona. Že se mu odcizují a proto také mezi nimi pokoj nevládne. Pokojná slova zřejmě nechyběla jen v komunikaci s Josefem. Tam, kde se s nenávistí jednou začne, tam se neomezí jen na jednoho, ale šíří se jako houba do všech směrů, až otráví rodinné vztahy, pracovní morálku, i osobní vztah k Bohu. Ta obava se potvrdila, když Josef – záhadným mužem na poli, snad poslem Božím – byl navigován na místo, kde bratři být rozhodně neměli, kam odbočili z Šekemu od Hospodinova oltáře. O tom, co je tam přitahovalo, se můžeme jen dohadovat. Nebo spíš zpětně odhadovat, když tam přišli na bratrovražedné myšlenky, sotva svého bratra Josefa v dálce uviděli: „Hle mistr snů sem přichází. Pojďme, zabijme ho, hoďme do některé z cisteren a otci namluvme, že Josefa roztrhala divá zvěř!“ – „Neprolévejte krev!“ – varoval je však Rúben, který chtěl pak Josefa z rukou bratrů vysvobodit. Ale jak se k nim Josef přibližoval, nenávist a touha po krvi ostatní bratry neopouštěla. A opět je vydráždila ta suknice odlišující a povyšující Josefa nad bratry. – Byla jim trnem v oku. Byla to první, čeho Josefa zbavili. „Strhli ji z něho.“ – První násilí na bratrovi, na pastýři, který však byl tak nevhodně, nevěrohodně oděn. Teď je nahý, ponížený a fyzické násilí je tu také.

„Pak se posadili, aby jedli chléb.“ – Vždycky mě tato věta šokovala. Jak po takovém hrozném činu mohli jíst!? Navíc tam nešlo jen o prosté jídlo. Izraelovi synové – teď patrně všichni – společným jídlem stvrzovali svůj úmysl. U společného chleba tu vzniká spiknutí, smlouva, kterou se tímto zavazují dodržet vůči otci. Smlouva o lži, zakrytí násilí, hříchu spáchaném na vlastním bratru, podvodu na svém otci. A pokračující děj je důkazem toho, že smrti se dál neštítili, měli ji ve výhledu, když za pár chvil bratra prodali do egyptského otroctví. Za 20 stříbrných, které od té chvíle museli nosit po kapsách jako doklad, že život bratra nemá pro ně absolutní hodnotu před Bohem, ale že je to něco, co se dá zpeněžit, s čím se dá kšeftovat.

A my si toho máme všímat, že jeden hřích nezůstává nikdy o samotě. Jak se se zlým začne, tak ono se řetězí a lidská schopnost rozlišovat mezi dobrým a zlým ochabuje. Druhý a další hřích už člověku nepřipadá tak hrozný jako ten první. Proto bylo pro otce Izraele tak důležité dohlížet a střežit své syny před tím prvním odpadnutím od Hospodina, dárce požehnání. A pastýř Josef byl vyvolen k této odpovědnosti za své bratry. Přišel poslušně mezi ně … ale svůj úkol splnit nemohl. A nyní je už pozdě. Dílo je dokonáno. Zločin spáchán. Lež připravena, aby oklamala nebohého otce a vinu jeho synů nazvala nešťastnou náhodou. „Rozsápán, rozsápán je Josef!“ Zármutek Izraelův je teď neutišitelný. (Sám, kdysi své nejbližší podvedl, nyní je podveden sám …)

Kapitola Josefova života se má při setkání s otcem uzavřít. Tak si to Jákobovi/Izraelovi synové přáli. Josefovi se nepodařilo udržet pokoj v rodině. A bratři sami sebe klamali, že pokoj naleznou bez Josefa. Když se svého bratra zbaví. A skoro jako by to chtěli i otci ještě opepřit, před oči mu strčí zkrvavenou, roztrhanou Josefovu suknici. Tu očividnou příčinu jejich ukřivděnosti a nenávisti. Suknici, jako hmatatelný a tak malicherný důkaz otcovy zaslepené lásky k synovi.

Mohlo by se zdát, že namísto vážného příběhu o cestě požehnání dál dějinami, se tu stále dokola mluví o věcech tak nepodstatných jako jsou třeba ty šaty, ta suknice proměnných barev.

Začíná doba postní a mnozí se zamýšlejí nad tím, co z nadbytečného luxusu si odříct, aby tím vyjádřili, že víc než šatů a jídla a dovolených si cení Boží lásky a odpuštění, které se ukázalo a potvrdilo v Kristově kříži. Snad i tento příběh a ta zástěra, kterou se opásal náš Pán, aby sloužil, je inspirací do předvelikonočního období. „Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já.“ Řekl Ježíš učedníkům, když jim jako ten poslední otrok v domě umyl špinavé nohy. – Tehdy tomu nerozuměli. Takto jejich král přece vypadat neměl!

Je to podobné tehdy jako dnes. I my, kteří také velmi stojíme o Boží požehnání, si cestu k němu často křivíme a zasypáváme svým balastem, který hrozí, že nás od Boha docela oddělí. A bude to pro nás pořád obtížné vybrat si to správné a opustit to zbytečné. Zvolit raději námahu a službu než pohodlí a zisk, protože jsme stále ještě oslnění těmi „suknicemi proměnných barev“, po kterých toužíme často víc a jichž se nechceme vzdát. A bude to tak, dokud se nad prázdným křížem i hrobem nerozzáří slunce a dokud ten Vzkříšený všechny své bratry nepozdraví: „Pokoj vám!“

Pane Ježíši Kriste, chválíme a oslavujeme tě za tvou službu, za lásku, kterou jsi překonal všechny překážky, které proti Bohu stavíme. Vyznáváme ti nyní, že jich je mnoho. Zplodili jsme tak svými hříchy mnoho rozdělení a zranění ve svých rodinách a vztazích. Litujeme toho a prosíme, dej nám u svého stolu, při chlebu a kalichu, prožít, že svým tělem a krví jsi nás ospravedlnil a vykoupil a přivádíš nás tak očištěné a nasycené před trůn milujícího Otce. Amen.

Jako projev svého odhodlání nastoupit nově na cestu Božího požehnání vyznejme společně svou víru slovy Apoštolského vyznání:

Věřím v Boha, Otce všemohoucího,

Stvořitele nebe i země,

i v Ježíše Krista, Syna jeho jediného,

Pána našeho,

jenž se počal z Ducha svatého,

narodil se z Marie Panny,

trpěl pod Ponciem Pilátem,

byl ukřižován, umřel a byl pohřben,

sestoupil do pekel,

třetího dne vstal z mrtvých,

vstoupil na nebesa,

sedí na pravici Boha, Otce všemohoucího,

odkud přijde soudit živé i mrtvé.

Věřím v Ducha Svatého,

svatou církev obecnou,

společenství svatých,

odpuštění hříchů ,

vzkříšení těla

a život věčný.