16. neděle po Trojici – 20.9.2015

Gn 2:7-9.1-25  I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem. A Hospodin Bůh vysadil zahradu v Edenu na východě a postavil tam člověka, kterého vytvořil. Hospodin Bůh dal vyrůst ze země všemu stromoví žádoucímu na pohled, s plody dobrými k jídlu, uprostřed zahrady pak stromu života a stromu poznání dobrého a zlého.  Hospodin Bůh postavil člověka do zahrady v Edenu, aby ji obdělával a střežil. A Hospodin Bůh člověku přikázal: „Z každého stromu zahrady smíš jíst. Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti.“   I řekl Hospodin Bůh: „Není dobré, aby člověk byl sám. Učiním mu pomoc jemu rovnou.“  Když vytvořil Hospodin Bůh ze země všechnu polní zvěř a všechno nebeské ptactvo, přivedl je k člověku, aby viděl, jak je nazve. Každý živý tvor se měl jmenovat podle toho, jak jej nazve. Člověk tedy pojmenoval všechna zvířata a nebeské ptactvo i všechnu polní zvěř. Ale pro člověka se nenašla pomoc jemu rovná. I uvedl Hospodin Bůh na člověka mrákotu, až usnul. Vzal jedno z jeho žeber a uzavřel to místo masem. A Hospodin Bůh utvořil z žebra, které vzal z člověka, ženu a přivedl ji k němu.  Člověk zvolal: „Toto je kost z mých kostí a tělo z mého těla! Ať muženou se nazývá, vždyť z muže vzata jest.“ Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem. Oba dva byli nazí, člověk i jeho žena, ale nestyděli se.

Introit: Kristus je obraz Boha neviditelného, prvorozený všeho stvoření, neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi – svět viditelný i neviditelný; jak nebeské trůny, tak i panstva, vlády a mocnosti – a všechno je stvořeno skrze něho a pro něho. (Ko 1,15n)

Milí bratři a sestry,

otázku „co (kdo) je člověk?“, si kladli lidé vždycky. Už to tak s námi je, že jsme sami sobě zajímaví. A především to, jak si na tuto otázku odpovíme, velice ovlivňuje naše jednání. Na tom, co si myslíme o sobě a co si myslíme od druhých, velmi záleží, jak s nimi jednáme a jak sami vystupujeme. Náš oddíl podává čtyři zásadní odpovědi:

1. Předně se tu líčí, jak se člověk stal „duší živou“, či „živým tvorem“. Záměrně je pro to použita prastará představa, podle níž Bůh člověka jaksi „uplácal z hlíny“. To aby bylo jasné: jsme z materiálu, a to materiálu velmi málo vzácného – a velmi křehkého. Tak jako hliněná nádoba nebyla velkou vzácností ani pro chudáky. A tak, jako hliněný džbán se snadno rozbije. A dokonce se tu nemluví ani o hlíně, ale o prachu. Toho je všude plno. Co je člověk? Prach ze země, říká se tu.

Rozumíme dobře: neříká se tu nic, co by popisovalo původ našich tkání. A tak také to, co dnes víme o buněčném vývoji a růstu organismů nenahrazuje tento výrok ze začátku Bible. Však dobře víme, že ten postihuje výstižně a jasně skutečnost, kterou ani biologie a medicína nemohou vyvrátit. Toto slovo, tento pohled na člověka zdomácněl na hřbitovech a pohřbech – tam ho přijímáme se samozřejmou platností. Ale docela střízlivě to máme vědět i jinak – hlavně každý sám o sobě. Všechno živé je jen prach – a člověk není víc. Je to zvláštní, nepostižitelný zázrak, co z nás dělá duši živou – tak nepostižitelný jako dech. Co je slabšího, méně hmatatelného než dech a přece: jak důležité, nezbytné! Že máme život v sobě? Zkuste zadržet dech! To, co z nás tvoří duši živou, je podivuhodný zázrak Boží tvořící moci. Jinak jsme jen prach. To je člověk: jen prach, a přece duše živá. Obojí k tomuto rozpoznání patří: střízlivost a pokora – i úžas nad zázračným darem života.

2. Dále to vyprávění líčí, jak Bůh člověka zaopatřil. To také k lidství patří, že jsme přímo odkázání na prostor, v němž žijeme, na něm závislí. Nemůžeme existovat jen tak, sami o sobě. Když se nad tím zamyslíme dnes, je to veliký komplex podmínek, které tu musí být, abych já jako jedinec mohla vůbec existovat. Víra v Boha Stvořitele nás učí, že to můžeme přijímat. Slyšíme tu o tom, že Bůh pro člověka vysadil zahradu se „stromovím žádoucím na pohled a s plody dobrými k jídlu.“ Tedy: je pamatováno na jeho obživu, ale nejen to – i na to, aby se mu tam líbilo. I krásou Bůh zaopatřil člověka pro dobrý život. Člověk tu nemá jen polykat nějaké pilulky s živinami, ale to, čím se živí, mu také vytváří pěkné prostředí. Kraličtí překládají „ráj v Eden na východě“. I rajská krása k životu patří od počátku. Že dnes zahradu nahrazují velkovýrobny prasat? Naštěstí ne úplně – ale něco to přece jen vypovídá.

Ještě k tomu zaopatření – jen na okraj: Spád vyprávění je tu přerušen líčením zeměpisným, které jsme před chvílí nečetli: jak z řeky, která zavlažovala onu zahradu, vytékají čtyři další řeky, které přinášejí vláhu do rozmanitých zemí. Dvě z nich jsou známé – Eufrat a Tigris, dvě patrně pohádkové – také jedna teče do pohádkové země plné zlata a drahých kamenů a vzácných pryskyřic. Je to dosti podivný obraz: čtyři řeky rozlévající se z jedné. Většinou je to naopak – řeky se slévají do jedné. Ten zvláštní obraz chce povědět: Boží zaopatření člověka na počátku je tak hojné, že odtud plyne i do dalších zemí. Bohaté země, bájné i skutečné jsou jakoby napájeny z toho, co Bůh zařídil tam na počátku. V té jedné řece je dost vody pro čtyři řeky plynoucí do všech světa stran.

Ale teď zpátky k člověku: slyšíme, že Bůh ho postavil do té zahrady, aby „ji obdělával a střežil.“ Tedy k práci. Vůbec tu není představa nějakého ráje, kde by šlo všechno samo od sebe a pečení holubi lítali do úst. Předpokládá se, že práce patří od počátku k údělu člověka. Tedy nějak podstatně. To si dejme povědět: práce není žádné prokletí, před nímž bychom museli utíkat a za vrchol života považovat penzi. Obdělávat a střežit. To ovšem také není obraz otroka, který se dře od rána do večera, ani workoholika, který dělá vlastně totéž jenže dobrovolně. Ale připomíná nám: k životu patří práce, která nějak „obdělává“ ten prostor, v němž žijeme. Toho je – a vždycky bude – potřeba, abychom měli z čeho žít. Tak jako neobdělaná zahrádka zaroste plevelem, proměnil by se nám neobdělávaný svět v divočinu, kde by se nežilo dobře. Ale patří k tomu také střežit. I to tu náš prostor potřebuje. Ano, i ochranu – i to patří k naší práci, k životu člověka.

3. Společně s úkolem obdělávat a střežit je člověku uloženo také omezení: „Z každého stromu zahrady smíš jíst, ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti.“ Člověk je zaopatřen, a přece je mu něco zakázáno. Napadá nás otázka: proč tam Bůh onen strom poznání dobrého a zlého (strom života) vůbec sázel, když je ovoce z něj zakázané? Ale tady je také velmi názorně předestřena jedna složka odpovědi na otázku „co je člověk?“ K lidství patří také svoboda. Ano slyšíte dobře: tento Boží zákaz nám ukazuje ke svobodě.

Svoboda je zvláštní věc. Do postavení svobodné bytosti se dostává člověk tam, kde má možnost se rozhodovat. To je tu dáno tím Božím zákazem: najednou je tu situace, kde záleží na rozhodnutí. Najednou není všechno samozřejmé, samozřejmě přístupné či samozřejmě nepřístupné. Ten strom uprostřed zahrady to komplikuje, ale také dává váhu rozhodnutí. Není úplně všecko stromoví přístupné, takže by bylo jedno, odkud si vezmeš. Ani ten strom není ohrazen ostnatým drátem, takže by přístup k němu byl nemožný. Prakticky je to možné. Brání tomu jen Boží zákaz. Záleží jen na tom, zda ho člověk poslechne, či ne. Není tu ani žádné vysvětlení, čím že je ten strom tak nebezpečný, proč je rozumné ten zákaz poslechnout – chybí i vysvětlení, proč tu vůbec ten strom je. Tady je člověk postaven do odpovědnosti, kterou s sebou přináší svoboda.

To také patří k životu. To také dělá člověka člověkem: je takto svobodná bytost. Je odpovědný za to, zda se rozhodne proti Božímu slovu nebo ne. A velmi důrazně se nám tu ukazuje: svoboda (a skutečný život) se projevuje tam, kde člověk vědomě nevyužívá některé možnosti, které se mu naskýtají. (Hřích je reálná možnost v našem dosahu.)

Stojí za to všimnout si i toho, jak se tomu zakázanému stromu říká: strom poznání dobrého a zlého, nebo strom života (ten je s ním podle všeho ztotožněn.) Ve všech možných jiných bájích a mýtech vystupuje strom života (či rostlina, voda) jako něco velmi žádoucího, jakýsi zázračný prostředek, kterého se člověk musí chopit a tím si teprve pomůže. Tady je člověk varován: jakmile vztáhneš po tom ruku, je tvůj život ohrožen. To, co nejvíc ohrožuje život, je, když ho chceš mít zcela pod svou kontrolou.

4. Co se tu říká o člověku, zní možná s největším důrazem: člověk je dvojice, muž a žena. Líčí se to až s jakýmsi dramatickým napětím. Bůh konstatuje, že to s člověkem ještě není v pořádku. Už je živý tvor, má svůj úkol i odpovědnost svobody, ale ještě to není ono. Není dobré, že je sám. Je uprostřed toho všeho sám. Má všechno, co jsme jmenovali; ano má přece svého Stvořitele, řekli bychom. To mu nestačí? Ale Stvořitel sám tu konstatuje, že ne. Ani ta zvířata, také živí tvorové, které člověk sám pojmenoval, a tedy zařadil do světa podle svého uvážení – a v logickém ohledu z nich má užitek, ano pomoc – ani ta zvířata na tom nic nezmění. Člověk potřebuje „pomoc jemu rovnou“, či pomoc jako protějšek. To napětí se prolomí až, když Bůh k člověku přivede ženu učiněnou z jeho žebra. Tehdy člověk vykřikne nadšením. Teď je to teprve ono! Teprve, když vedle něj stojí žena – bytost, která není jeho kopií, ale také není jakýmsi „druhým člověkem“, kterého by Bůh stvořil opět z prachu vedle toho prvního. Je – to se tu líčí s až syrovou doslovností, kusem jeho těla. Tak blízce k němu patří. Teprve tehdy, teprve takto, je člověk celý.

Člověk je tedy, svědčí se nám tu – v samém nitru svého lidství bytost stvořená ke společenství. Můžeme říci: co to znamená zvláštního, vždyť samci a samice se vyskytují už u rostlin a hmyzu? Ale tady se nám právě říká: u člověka to má a může být něco hlubšího. Nemluví se tu o samci a samici v páru, jehož smyslem je rozmnožování. Smyslem, základním smyslem vztahu mezi mužem a ženou, je ona pomoc, to partnerství. To, že člověk může mít protějšek, který není jeho kopií, a přece k němu nejúžeji patří. Ano, ještě úžeji, než jsou k sobě vázání rodiče s dětmi. Vztah skutečně zcela jedinečný.

Mohou přijít mnozí se svědectvím, jak je to úplně naopak, jak se soužití muže a ženy může stát peklem, žádným rájem. A přece: vrch má a bude mít ten dobrý Boží záměr. Ten smíme ve svých vztazích hledat – a nacházet. To nadšené zvolání člověka nezanikne docela, ale alespoň ozvěnou se bude v lidstvu ozývat. Amen.

Modlitba: Hospodine, děkujeme, žes nám před oči postavil svého Syna, Ježíše Krista, který se stal ženichem pro svou nevěstu církev a v němž se pravé lidství projevilo v lásce a službě. Amen

Poslání: Zj 2,7