Gn 1,1-2   Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami vznášel se duch Boží.

Introit: Naše pomoc a náš počátek je ve jménu Hospodina; on učinil nebesa i zemi.

Ž 124,8

1. čtení: J 1,1-5

Písně: Ž 8; 674; 446,1-3; 420; 615

Milí bratři a sestry,

To, co máme na začátku Bible, není ani mýtus, ani věda. Je to vyznání víry. To vyznání se podobá mýtu v tom, že také hledí na samotný počátek a domýšlí se o něm z toho, co zná z přítomnosti. Není to zápis někoho, kdo u toho byl. Ale na rozdíl od mýtu nevychází z obecné zkušenosti a poznání o přítomném světě, nýbrž vychází ze zkušenosti a poznání Boha, který se dal poznat již našim otcům a matkám. To vedlo pisatele k přesvědčení, že tento Bůh také stál na počátku všeho.

Galileo Galiei prý kdysi řekl: „Jsou dvě knihy: Ta první je Bible, a ta druhá příroda. Pokud chceme číst v té druhé knize, musíme se naučit matematiku, protože druhá kniha je psána tímto písmem.“ Bibli však čteme, abychom se dovídali, proč tu na světě jsme. Nikoliv, jak jsme se sem dostali. A tu je odpověď k nalezení hned od prvních stránek Bible. Jsme tu, protože nás tu Bůh chce mít. Chce nás mít na tomto světě, který stvořil pro nás. To bylo na počátku, tato jeho vůle, přání, aby tomu tak bylo.

V babylonském zajetí Židy náhle obklopovala světová velmoc s vlastním náboženstvím. Pod takovým tlakem se víra buď zhroutí, nebo naopak přetaví do aktuální a vlastně i pevnější podoby. To se stalo v podobě sepsání prvních kapitol knihy Genezis. A když se pak Judejci/Židé jednou směli vrátit do své země v Kenánu, již si nesli zkušenost, že jejich víra obstála i před monumentálním babylonským kultem a také před většinovým moderním světovým názorem; jak bychom to, čemu se učili v babylonských školách, nazvali dnes.

Jak k tomu však došlo? A kdo to všechno promyslel a sepsal? Na to odpověď dostaneme jen nepřímo. Zkušenost s Hospodinem a jeho vedením měli mnozí. Kněží, stařešinové i otcové a matky, kteří byli z Judska do Babylona odvlečeni. Touhu po sepsání vlastní historie s tímto Bohem také asi měli. Ale hlavně pro své děti zachytit svou víru v Hospodina, Boha Abrahamova, Izákova a Jákobova, který nepřestal být Bohem ani v cizině. Vyjádřit, proč oni se nesklánějí a neobdivují babylonské krále a bohy. Jak však vystihnout, jaký je Bůh našich otců v kulisách Babylona a bezpočtu jeho bohů a bohyň?

Dnes se mnohé vědy zabývají vznikem a pravidly vesmíru a počátky života na zemi. Naše děti se něco z toho učí, ale asi málokdo by byl schopen souvisle vysvětlit, jak vzniknul svět. Bylo vybádáno již příliš mnoho, aby se v tom běžný člověk vyznal. Nebo snad umíte vysvětlit teorii velkého třesku, jaderné reakce nebo změny v DNA? V tomto směru však si můžeme oddychnout, protože Bible není konkurenční knihou vůči vědeckým pojednáním. Jejím záměrem, jak už jsme naznačili, je něco jiného. Co tedy? – Vyznat svou víru. Vyznat víru v Hospodina, který obstojí i jinde než v jeruzalémském chrámu.

Směle tedy napsali rovnou nadpis svého vyznání: „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.“ Svět, tento náš svět, není Bohu cizí – a Bůh není cizí našemu světu. Když se obracíme k Bohu, neobracíme se k někomu, kdo by se světem, v němž žijeme, neměl co dělat, kdo by jaksi patřil do jiného světa (pohádek, náboženské imaginace, záhrobí). A tak také ten svět, v němž žijeme, není ničím, z čeho bychom museli alespoň pomyslně vystoupit, chceme-li se obrátit k Bohu. Je to svět Bohu vlastní. Patří Bohu tak podstatně a základně, jak jen může tvůrci patřit to, co vytvořil. Nejsme dnes ani první, ani poslední, kdo si se svou vírou připadají ve světě jaksi zvláštní, podivní, nepřirození. Proti tomu to vyznání o Stvořiteli mluví. Tento náš svět patří Bohu – a bez Boha se mu zle daří. Bůh není někdo cizí, nýbrž ten nejbližší: Stvořitel.

Avšak na druhé straně to vyznání o Bohu, který stvořil nebe a zemi, vypovídá také o rozdílu, o odlišnosti mezi Bohem a světem. Bůh jako Stvořitel není světu cizí, ale v žádném případě nepatří do světa, není jeho součástí. Stvořitel je někdo zásadně a podstatně jiný než stvoření. Ten, k němuž se obracíme jako k Bohu, není žádná mocnost, žádný princip, žádný řád uvnitř tohoto světa. Bůh Stvořitel je ten, který je a vždycky bude nad světem.

Nad nebem i zemí. „Bůh stvořil nebe i zemi“ – tak se mluví o tom, čemu my říkáme „svět“. To podvojné označení je konkrétní: naznačuje, co všechno ke světu – k Božímu stvoření patří. Země – to je to, co je okolo nás, nebe – to je to, co je nad námi. Země, to je tam, kam dosáhneme, nebe – kam nedosáhneme a to ani za pomoci raket a vesmírných sond a vědeckého bádání. Nebe a země – oblast božská a oblast lidská. Nebe a země – obojí je stvoření. Obojí! Není to tedy tak, že stvořená byla jen země, zatímco nebe, ta oblast nadzemských a nadosobních sil tu byla odevždy. Nebe nás sice přesahuje, vymyká se našemu poznání a přístupu, ale také je součástí Božího stvoření. A když se snad člověku podaří přece nějak do té nebeské sféry nahlédnout, zdaleka to ještě neznamená, že se dívá Pánu Bohu do očí. Když v dnešní době lidé jakoby znova objevovali, že je „něco nad námi“, snad tím znovu objevují nebe, které se dříve zdálo být z našeho pohledu definitivně ztracené – ale zdaleka to ještě neznamená, že objevili Boha! Nebe je stejně tak stvoření jako země. A tak ani tomuto nebeskému stvoření, těm všelijakým silám a mocnostem, nemusíme sloužit a bát se jich, nechat se jimi fascinovat. Neznamená to také, že země je nějak podřadná, nižší nebo horší než nebe. Bůh se o ni stará stejně jako o tu nebeskou.

Avšak jakoby vedle toho dobrého a utěšeného pohledu na počátek všeho v Božím stvoření tu je ještě jeden pohled, zvláštní pohled na zemi. Velmi neutěšený: „země byla pustá a prázdná, tma nad propastnou tůní, Duch Boží, který se vznáší nad vodami“. Jestliže z těch úplně prvních slov o stvoření nebe a země k nám zaznívá řeč známá, z těchto slov o pustotě a prázdnotě, o temnotě nad propastnou tůní, o Božím Duchu, který se vznáší jako pták, který nemá kam usednout, jen se prohání jako vítr, který pouze zčeří hladinu vody, z nich k nám doléhá zvláštní cizota. To je svět velmi nepodobný našemu! Rozumějme: tady není řeč o nějakém prastadiu kosmu, o počátečních vývojových obdobích země, kdy tu ještě nebyl život. Ta pustota a prázdnota, o které mluví Bible, to je skutečně nicota, prázdnota nebytí, temnota, v níž nemůžeš nic poznat a nikam dojít. Je to samozřejmě těžké – nějak popsat „nic“, ale právě o to se tu biblický pisatel pokouší. Říká to takto proto, aby bylo jasné, že to „nic“ není nijak neškodné, neutrální. Tady neplatí, „kde nic není ani čert nebere“. Toto „nic“ právě čertem velice smrdí, hůř než čertem, hůř než peklem. Také tímto pohledem se to biblické vyznání víry podobá těm různým mýtům o počátku světa. Také ve většině z nich se nějakým způsobem objevuje zlo. To patří k základní lidské zkušenosti se světem: při vší radosti, kterou ze života můžeme mít a chuti do života zažíváme jeho ohroženost a porušenost. Nejrozmanitější projevy zkázy a záhuby. Nutí nás to o zlu přemýšlet. Kde se tu bere? A jakou má skutečnou moc? Je to nějaká samostatná síla, která nakonec převládne? A tak se také tento problém nějak objevuje v těch starých mýtech o počátku. Vznik světa bývá někdy líčen jako přemožení a nebo alespoň zkrocení takové zlé moci. Avšak v biblickém vyznání víry je to opět poněkud jinak. Nemluví se tu o žádném zápase a přemáhání. To zlé, ten otevřený jícen nicoty, je tu jen zmíněno, jako že se o tom ví – a pak je to bez vysvětlení opuštěno. Tvoří to jen jakési pozadí toho, co se tu vypráví o Božích rozhodnutích a činech. To vyprávění jako by tento obraz překročí, přejde přes něj a dál už mu nevěnuje pozornost, zůstane nevyužit. Vyprávění pokračuje jinak, krok za krokem rozvíjí pohled na svět, který směřuje k tomu, co známe. Stvoření nebe a země. A tím sleduje stopu Boha samotného. Ten obraz pustoty a prázdnoty, tmy nad propastí, je opuštěn. Bůh tuto možnost prostě vyloučil – právě tím, co učinil. Tak je nám postavena před oči sláva Boží milosti, která se ve stvoření projevila. Ukazuje nám zázrak stvoření nikoli jako stvoření z ničeho, nýbrž jako stvoření proti ničemu, proti nicotě. Boží čin, stvoření také znamená rozhodnutí proti tomu, co je opačnou možností stvoření, proti té pustotě a prázdnotě, temnotě a tůni. Tady vidíme: zlo není součást stvoření, ale jeho opakem, možností, proti které se Bůh právě stvořením rozhodl. To je rozhodnutí, které stojí už na samém počátku, rozhodnutí, které stojí v základě toho, čím jsme my a náš svět. A my smíme vědět, že Bůh při tomto svém rozhodnutí setrval. Z této milosti nevzal nic zpět. O tom je vlastně celý zbytek toho příběhu Bible, který tady začíná: „na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.“

Pane, děkujeme, že ses na začátku rozhodl proti zlu. Postavil jsi zlu hráz velikou láskou, která se završila v příchodu tvého Syna, Pána Ježíše Krista. Děkujeme, že se jej smíme sami dovolávat, když se znovu a znovu pokoušíme vzepřít se zlu, ba i když svůj boj prohráváme. V něm je vítězství pro tvé stvoření. Chválíme tě za to. Amen.