5. neděle postní   – 13. března 2016

Jan 8:46-59   Kdo z vás mě usvědčí z hříchu? Mluvím-li pravdu, proč mi nevěříte?  Kdo je z Boha, slyší Boží řeč. Vy proto neslyšíte, že z Boha nejste. Židé mu odpověděli: Neřekli jsme správně, že jsi Samařan a jsi posedlý zlým duchem? Ježíš odpověděl: Nejsem posedlý, ale vzdávám čest svému Otci, vy však mi čest upíráte.  Já sám nehledám svou slávu. Jest, kdo ji pro mne hledá, a ten soudí.  Amen, amen, pravím vám, kdo zachovává mé slovo, nezemře navěky.   Židé mu řekli: Teď jsme poznali, že jsi posedlý! Umřel Abraham, stejně i proroci, a ty pravíš: Kdo zachovává mé slovo, neokusí smrti navěky.  Jsi snad větší, než náš otec Abraham, který umřel? Také proroci umřeli. Co ze sebe děláš?   Ježíš odpověděl: Kdybych oslavoval sám sebe, má sláva by nic nebyla. Mne oslavuje můj Otec, o němž vy říkáte, že je to váš Bůh.  Vy jste ho nepoznali, ale já ho znám. Kdybych řekl, že ho neznám, budu lhář jako vy. Ale znám ho a jeho slovo zachovávám.  Váš otec Abraham zajásal, že spatří můj den; spatřil jej a zaradoval se. Židé mu řekli: Ještě ti není padesát a viděl jsi Abrahama?  Ježíš jim odpověděl: Amen, amen, pravím vám, dříve než se Abraham narodil, já jsem.  Tu se chopili kamenů a chtěli je po něm házet. Ježíš se však ukryl v zástupu a vyšel z chrámu.

Introit: Dopomoz mi, Bože k právu, ujmi se mého sporu, dej mi vyváznout před bezbožným pronárodem. Tys přece moje záštita. (Žalm 43,1n)

1. čtení: Mi 6,1-8

Písně: Ž 34; 495; 690; 417

Milí bratři a sestry,

podivný rozhovor, že? Ano, řekli bychom, až zmatený, těžko se v něm vyznáme, těžko odhadneme hned na první pohled, o co tam jde. A přihlédneme-li blíže, zdá se, že ten zmatek působí Ježíš! Neodpovídá přímo na otázky svých protivníků, takže docela i chápeme jejich rostoucí podrážděnost. A ovšem i Ježíšova slova jsou stále ostřejší. A s postupem té hádky se to vzájemné nedorozumění jen zvětšuje, jako by se rozšiřovala propast mezi oběma stranami, takže nakonec ta slovní potyčka málem přejde v popravu! To vyústění, i Ježíšova slova v rozhovoru, nás upozorňuje, že tu od začátku jde o víc. Že jde o život a o smrt.

A když my ta slova dnes slyšíme, tak to znamená, že jde o nás, o náš život a o naši smrt. Nám se tu Ježíš staví do cesty a na nás svým slovem dotírá! Nemůžeme se postavit na místo nějaké třetí strany, která třeba dychtivě, ale jen tomu sporu naslouchá. Obávám se, že v tomto sporu není neutrální půda, z níž bychom mohli jen sledovat. Musíme se postavit na jednu stranu. Porozumění souvisí s rozhodnutím.

A vpodstatě nás potíže s porozuměním přibližují postavení oněch židů. Ti také zřejmě nerozuměli. Nebo nerozuměl Ježíš jim? Tak se nám to snad jeví. Mezi Bohem a člověkem není snadné dorozumění, není tu žádný samozřejmý souhlas, jak bychom si mohli myslet a jak si to rádi namlouváme. Dovedeme si upravit celý svůj život tak, abychom byli sami se sebou spokojeni. A dokážeme si takto upravit i náboženství, i Pána Boha. V tom jsme si nakonec všichni lidé podobní.

Vstoupí-li do našeho života slovo Boží, vstupuje do něj často rušivě. Rozčiluje nás. Neboť Pán Bůh je skutečně svrchovaný a nepostupuje podle našich představ. Neodpovídá na naše otázky, nýbrž klade nám své. Neskládá nám účty, nechodí k nám o radu. Naopak, odhaluje to, co bychom rádi zakryli, volá nás k odpovědnosti. Ano, bratři a sestry, to je pravý důvod a pozadí tohoto Ježíšova sporu. To je jádro onoho pohoršení, které na naší straně Ježíš vždycky působí. To je ten poslední a základní důvod, proč lidé Ježíše nepřijímají, ano proč ho odmítají a zavrhují. Ne proto, že by byl sám nějak nepřijatelný. To, co nás provokuje na něm, je to, co nás provokuje na Bohu samotném! To, že „nejsme z Boha“, že nepatříme na jeho stranu. Že jím ve své samolibosti opovrhujeme. Že jsme jím opovrhli. Ne až Ježíše! To lidé již předtím zavrhli Boha, jenž v Ježíši přišel.

A proto právě v Ježíši přišel! Protože mu to nebylo jedno. Protože se s tím nesmířil. Protože nás nepřestal milovat. Proto se nám v Ježíši Kristu postavil do cesty. Proto s námi Hospodin nepřerušil svou řeč, ano vede s námi spor. Tak jako ho vedl ústy proroků s lidem, který se mu vzpíral. „Kdo z vás mě usvědčí z hříchu? Mluvím-li pravdu, proč mi nevěříte?“ Kdo z nás prokáže Bohu, že chyba je na jeho straně, kdo z nás mu dokáže, že se o nás dost nestaral, že za naši bídu vlastně může on? Kdo z nás dokáže, že si Ježíš za všecko to opovržení, které jej potkává, může sám? Kdo z nás ho usvědčí z toho, že musel nést to, co nesl?

Ne, on se postavil na naši stranu, na stanu hříšných dobrovolně, vzal na sebe naše viny. Ten posměch a utrpení, opovržení, které se mu dostalo, to nesl za nás. S tím my ovšem ve své samospravedlnosti máme potíže. To se nám těžko chápe. Pro nás je tento spasitel příliš neatraktivní, příliš přízemní, příliš jiný než ti, kterým jsme připraveni věnovat své nadšení.

A tak nestačí, aby ten, který tu k nám mluví, měl pravdu. Tady jako by neplatilo, že „pravda Páně vítězí“. Nestačí na to, abychom uvěřili. Nepřesvědčí nás. Neboť je to pravda, která se nám staví do cesty, pravda, kterou neradi slyšíme, pravda, která nás zahanbuje. Nás všecky, dobré i špatné či spíše lepší i horší, jak jsme zvyklí se rozlišovat. Ano bezbožní i nejzbožnější. Všichni se nějak snažíme poměřovat tu Boží pravdu svými pravdami, všichni si nějak myslíme, že jsme na tom lépe, než aby bylo pravda to, co Ježíš říká o hříchu a smrti. A všichni se nějak bojíme, že jsme na tom hůř, než aby bylo pravda to, co nám ježíš říká o spasení, o záchraně.

„Neřekli jsme správně, že jsi Samařan a jsi posedlý zlým duchem?“ Ježíše však nelze odbýt takovým obviněním. To, že se nám staví do cesty, nelze vysvětlit jeho osobní zaujatostí proti nám. Nepřišel, aby „hledal svou slávu“. Nepřišel, aby zazářil na pozadí naší bídy. Aby se vyšplhal do nebe po našich hlavách, přes naše mrtvoly. Nepřišel, aby svět soudil, ale aby svět zachránil. V tom je právě jeho sláva, že přišel, aby jednoznačně pomohl nám. V tom je sláva, jíž se nic nevyrovná, a v tom je také soud. Právě v tom, že v Ježíši si Pán Bůh nepřišel s námi vyřídit účty, ale zachránit nás. Ježíš přináší život!

„Amen, amen, pravím vám, kdo zachovává mé slovo, nezemře navěky.“ Zde a nikde jinde je pro nás naděje. Jestliže přijmeme tohoto Ježíše, v němž se nám Bůh staví na odpor, v němž s námi vede spor, jestliže tohoto Ježíše necháme rozhodnout o svém životě, ztrácejí všechny ostatní skutečnosti svoji rozhodující moc. Zřekneme-li se svého opovržení nad Ježíšem pošpiněným našimi vinami, tehdy smíme žít v nové jistotě, v jistotě vzkříšení, v jistotě života věčného. Tuto perspektivu ovšem nezískáme nikde jinde. Nikde jinde není k mání. Vzkříšení se jinak nedobereme. Je zbytečné naslouchat nějakým novým slovům, novým naukám. O vzkříšení nám nic neřekne medicina, která dokáže jen smrt oddálit, nic nám o něm neřeknou žádné podivné úkazy, žádní duchové, žádná vyprávění těch, jimž se v klinické smrti zdálo o nějakém tunelu končícím světlem. Ze smrti nám může pomoci jen ten, který jediný se jí mohl vyhnout – a který ji přece pro nás podstoupil, ten kterého jediného nebylo možno usvědčit z hříchu – a který přece náš hřích na sebe vzal.

To ale musíme přestat měřit svými mírami a zkušenostmi. Což Ježíše naše zkušenost neusvědčuje ze lži? I Abraham umřel, i proroci! Což je Ježíš víc než ti největší velikáni? Ani jim se přece nepodařilo změnit ten neměnný úděl našeho života, jímž je smrt na jeho konci! „Co ze sebe dělá?“ Ano, naše neporozumění a nepochopení se točí stále okolo jednoho a téhož. Stále Ježíše chceme zařadit do svých kategorií. Stále si myslíme, že on se nám tu snaží prodat svůj program, který by předčil jiné naše programy. Že on se nás snaží přesvědčit, že on dosáhne trochu dál než se zatím podařilo dosáhnout nám. A samozřejmě nám připadá absurdní, že by to mohla být pravda. A tak Ježíš jen opakuje, co už pověděl: Rozhodně ne! On nepřišel něco ze sebe udělat. Předvést se. Jeho sláva je v tom, že se od začátku až do konce přidržel Otce. Že se nepřipojil k té lži, kterou my se klameme, že totiž Boha známe, že víme jak na něj. Přišel, aby nás z toho klamu vyvedl, přišel, aby nás vysvobodil ze smrti k životu. Přišel, abychom nezůstali bez Boha, aby nám zjevil, ukázal Boha, jaký je – a od počátku byl.

Tato Boží láska a věrnost, toto vysvobození, to tu bylo od počátku. Bůh byl od počátku Otcem Ježíše Krista; od počátku také byla při těch, kdo tuto nesmírnou dobrotu a moc Boží poznali, veliká radost, ano jásot. Z tohoto dobrého skončení, které Bůh v Ježíši Kristu připravil všem, kdo se na něj spolehnou, se radoval už Abraham, kterého se ti židé proti Ježíšovi dovolávali. Ano, od počátku tak milost Boží platí: „Dříve, než se Abraham narodil, já jsem.“ Od počátku Pán Bůh nedal své lásce žádnou podmínku a svůj vztah k lidem nezaložil na ničem jiném než na této bezpodmínečné lásce, v níž k nám vyšel v Ježíši Kristu. Vyšel tak daleko, že to nikdo nečekal, tak daleko, že se to nikomu nechtělo věřit. Až na kříž.

„Chopili se kamenů a chtěli je po něm házet.“ Kamenovat Ježíše jako rouhače, který se staví na roveň Bohu. Ježíš ten svůj spor prohrál. Nepřesvědčil lidi. Lidé se v něm nepoznali. Jenže Ježíš nás nepřišel přehádat. Nepřišel nás zlomit. A tak ani tato hádka neskočila tak, jak ji jeho protivníci chtěli ukončit. Ježíš jde dál. Dál, až tam, kde ho jeho Otec oslaví: na kříž. Musel až na kříž, neboť naše vzpoura proti Bohu je tak veliká – a Boží věrnost je tak veliká. Ano je větší. Zde si Bůh přece ponechal poslední slovo, zde a nikde jinde pravda Páně zvítězila; kde Bůh proměnil naše opovržení, naše smrtelné zavržení v záchranu. Proto slyšme to Ježíšovo slovo, s nímž se nám staví do cesty jako radostné pozvání: „Kdo zachovává mé slovo, nezemře navěky.“ Amen.

Svěřme svá srdce, mysli i těla Pánu, ať jeho Slovo koná, co už započalo: Věčný Bože, v tobě je od počátku zakotvena Kristova láska. Chválíme tě a oslavujeme, že dosáhla až k nám a vyvedla nás z temnot hříchu a smrti. Amen.