Základ kázání:

Mk 14:53-72   Ježíše odvedli k veleknězi, kde se shromáždili nejvyšší kněží, starší a zákoníci.  Petr šel zpovzdálí za Ježíšem až dovnitř do veleknězova dvora; seděl tam spolu se sluhy a ohříval se u ohně. Velekněží a celá rada hledali proti Ježíšovi svědectví, aby ho mohli odsoudit k smrti, ale nenalézali.  Mnozí sice proti němu křivě svědčili, ale svědectví se neshodovala.  Někteří pak vystoupili a křivě proti němu svědčili:  „Slyšeli jsme ho říkat: Já zbořím tento chrám udělaný rukama a ve třech dnech vystavím jiný, ne rukama udělaný.“  Ale ani jejich svědectví se neshodovala.  Tu velekněz vstal, postavil se uprostřed a otázal se Ježíše: „Nic neodpovídáš na to, co tihle proti tobě svědčí?“  On však mlčel a nic neodpověděl. Opět se ho velekněz zeptal: „Jsi Mesiáš, Syn Požehnaného?“  Ježíš řekl: „Já jsem. A uzříte Syna člověka sedět po pravici Všemohoucího a přicházet s oblaky nebeskými.“  Tu velekněz roztrhl svá roucha a řekl: „Nač potřebujeme ještě svědky?  Slyšeli jste rouhání. Co o tom soudíte?“ Oni pak všichni rozhodli, že je hoden smrti.  Někteří na něj počali plivat, zakrývali mu obličej, bili ho po hlavě a říkali mu: „Prorokuj!“ A sluhové ho tloukli do tváře.  ¶ Když byl Petr dole v nádvoří, přišla jedna z veleknězových služek,  a když uviděla Petra, jak se ohřívá, pohlédla na něj a řekla: „I ty jsi byl s tím Nazaretským Ježíšem!“  On však zapřel: „O ničem nevím a vůbec nechápu, co říkáš.“ A vyšel ven do předního dvora. V tom zakokrhal kohout.  Ale služka ho uviděla a zase začala říkat těm, kteří stáli poblíž: „Ten člověk je z nich!“  On však opět zapíral. A zakrátko zase ti, kdo stáli kolem, řekli Petrovi: „Jistě jsi z nich, vždyť jsi z Galileje!“  On se však začal zaklínat a zapřísahat: „Neznám toho člověka, o němž mluvíte.“  72 V tom kohout zakokrhal podruhé. Tu se Petr rozpomněl na slova, která mu Ježíš řekl: „Dřív než kohout dvakrát zakokrhá, třikrát mě zapřeš.“ A dal se do pláče.

1. čtení: Iz 53,3-8a

Písně: Ž 92; 368; 326,1.2.4; 636, Požehnání

Introit: Dopomoz mi, Bože, k právu, ujmi se mého sporu, dej mi vyváznout před bezbožným pronárodem. Tys přece moje záštita (Ž 43,n)

Milí bratři a sestry,

„Byl zadržen a vzat na soud.“ O tom jsme právě četli. To učinili Ježíšovi. Hodí se na něj přesně to, co prorokoval Izajáš o spravedlivém Hospodinově služebníku.

Je tu Ježíš a ještě je tu Petr. „I kdybych měl s tebou umřít, nezapřu tě!“ nedávné sliby, ještě čerstvá slova. Teď jde Petr opravdu za Ježíšem až na nádvoří veleknězova domu. Ale dál už nemůže, i kdyby chtěl. Za zdmi domu je Ježíš vyslýchán představiteli židovského národa. Pro nás však nejde o národnost. Jde o to, že jsou to představitelé Božího lidu, církve, kteří si berou Ježíše na paškál, aby si jej prověřili. O co tu jde přesně? Jde o prověrku Božího plánu s námi. O rozporování Boží smlouvy. Musíme to přiznat. Nikde jinde si s Božím slovem takhle nepohazují jako v církvi. A nikde jinde si nedovolují tak zpochybňovat Boží způsob záchrany člověka jako mezi těmi, kteří mají výhodu být přímo u zdroje.

Jak to dělali:

Hledali dva svědky, kteří by proti Ježíši shodně svědčili. Formálně postupovali podle zákona. Všechno má vypadat regulérně a zbožně. Pro sluhy a další personál na nádvoří může být soud uvnitř procesem, který obdivují. Ke kterému se vnitřně připojují.

Jenomže svědectví najatých svědků se neshodují. Vždyť si s tím ani nedali dost práce, aby ten podvod dobře připravili. Odkud pochází ta bezstarostnost soudců? A odpověď je strašná, protože usvědčuje všechny bezbožníky, kteří se ani nenamáhají řádně obhájit, proč tolik pohrdají Božím Synem. Oni totiž toho trpícího, poníženého Syna člověka nepokládají za nic! Za nic jej nemají.

A on? Ježíš? Nežádá, aby se pod jeho pravdu sklonili oni. Jsou proti němu. Ale on není proti nim. Nic z jeho chování není nepřátelské, a už vůbec ne agresivní.

Z čeho jej chtěli obvinit? – Že jim sáhne na chrám. Že přijdou o chrám, o místo, které chápou jako své. Pro něž se jim Bůh zavázal, že se s nimi bude setkávat. Místo, kam Boha stáhli na zem, aby jim sloužil podle jejich – ne jeho vůle. Může to dojít až tak daleko – ta láska k chrámu, že tam někteří ani nepotřebují chodit. Jako by Boha nebes i země měli najatého. Ať si tam chodí On. My lidé jsme pro něho už udělali dost. Ale běda, když by nám chrám někdo chtěl vzít. Vzpomeňme, jak byl dotčen český národ, když se soudilo, jestli katedrála patří církvi nebo národu. Na takové věci, místa, jsou najednou lidé velmi citliví.

Chrám je nejcitlivější náboženský bod, na který nikdo sáhnout nesmí. Ani Mesiáš?

„Slyšeli jsme ho říkat: Já zbořím tento chrám udělaný rukama a ve třech dnech vystavím jiný, ne rukama udělaný.“ „Ale ani zde se jejich svědectví neshodovala.“ Prý byl jeruzalémský chrám za Šalamouna budován 46 let a byla to úctyhodná stavba. A tento Herodův také. Evangelista Jan píše, že Ježíš svůj výrok výslovně objasnil – myslel na chrám svého těla, které též bude zbořeno a po třech dnech vzkříšeno. (2,19) Učedníci se na to prý potom rozpomněli. Jako oni, i my si tu otázku můžeme položit znovu: Jaký chrám je pro nás a naši víru potřeba? Na jakém máme lpět a dělat všechno pro to, abychom o něj nepřišli? O tento kostel? Nebo o „příbytek Boží uprostřed lidí, v němž On, sám jejich Bůh bude s nimi a setře jim každou slzu z očí“? (Zj 21) Jde snad o stejnou budovu? Snad do určité míry a určitého času může jít i o stejnou budovu ke shromažďování církve. Ale ne navždy. To bychom přece ani sami nechtěli. Vždyť již dnes mají tyto pozemské chrámy svá slabá místa a trhliny. „Chrámem v novém Jeruzalémě je Pán Bůh všemohoucí a Beránek.“ (Zj 21,22) Tak svědčil Jan podle nebeského vidění. Ale pozemští svědkové se na tom ani shodnout nemohou.

Velekněz přistoupil k Ježíši blíž, jako by jej chtěl postrčit, aby obžalobě neušel. Nutil jej odpovědět. Ale Ježíš mlčel. Stále mlčí – jako ten trpící Spravedlivý služebník, kterého ohlašoval Izajáš. Mlčí, protože kdyby promluvil, musela by padnout obžaloba přesně opačně, na lidi, kteří se postavili proti němu. Těžká obžaloba těch, kteří se protiví Bohu a jeho Pomazanému. Kteří jím, tím bezbranným a mlčícím, pohrdají. Proto, že nikoho nenutí, aby se před ním sklonil, dovoluje lidem dělat si s tím, co chtějí.

„Jsi Mesiáš, Syn Boží!?“ – To je vyloučené, abys ty, Ježíši, byl náš Pán a Bůh! Kdyby to byla pravda, všichni by se před tebou museli sklonit. Ale nemusejí. A protože nemusejí, tak to není pravda a ty se rouháš, a tak za to budeš trpět. – A on k tomu mlčí!

„Jsi ty Mesiáš, Syn Požehnaného?“ – To znamená, Syn Boží? – A kdo jiný by On měl být? Měli bychom volat my. Měl by do okna veleknězova paláce volat Petr. Ale nikdo to nepotvrdil. Sám Ježíš to zatím slyšel jen od Boha – mesiášské tajemství, které mohl zjevit jen on svým životem. V evangeliích se s těmito tituly nakládá velmi opatrně. Všichni tři ostatní evangelisté na tomto místě nechají Ježíše odpovědět: „Ty sám to říkáš.“ Jen Marek má: „Já jsem.“ A pak ještě rozvine, kým on opravdu je: Synem člověka. Tím, který má přijít na konci časů, naplnit Boží vůli a dokončit soud na zemi. Ano, Ježíše tu odsuzují za to, čím a kým skutečně je! Synem člověka, Mesiášem, králem z Davidova rodu, Synem Božím. Přiznává se.

Na ta slova velekněz roztrhl své roucho – a tak dal všem kolem najevo, že takové přiznání volá do nebes. To je to nejhorší vyznání, jaké tu mohlo zaznít. „Nač ještě potřebujeme svědky. Slyšeli jsme rouhání. Co o tom soudíte.“ – Rozsudek byl všem znám již předem. Ježíš nesplňuje požadavky mocichtivých lidí, kteří by u pozemského vladaře hledali svá teplá místa lstivými prostředky. Ne cestou, jakou až dosud šel a na niž zval Ježíš. K trůnu se nechtějí přibližovat cestou pokoje, lásky a odpuštění. Sami jsou svědky sobě a rozsudku sami nad sebou. Tohoto muže ponížení a služby my neuznáváme za krále. – Jako by bylo jejich vyjádření.

Druhý výslech, druhý soud se vede dole, v nádvoří. Petr je stále ještě tam. Kdy už přijde konec? Kolikrát si tohle přeje člověk, když je sám pod tlakem a cítí, že jeho okolí se od něj distancuje právě pro víru v Ježíše Krista. Kdy už se zeptají? Nemohl bych ještě utéct? – A už je to tady. U ohně, kde se ohříval, se objevila služka, obyčejná služka, ale stačilo to: „I ty jsi byl s tím Nazaretským Ježíšem!“ – On však zapřel. „O ničem nevím a vůbec nechápu, co říkáš.“ Známe ty vytáčky. – Nerozumím, o čem to mluvíš. To bude omyl. V neděli jsem byl na cestě do obchodu, když jsi mne zahlédl před kostelem. – Atd. Jak je to ubohé a jak se za to potom stydíme. Je to zvláštní, jak obyčejná služka, soused, náhodný známý může nahnat strach. I ty patříš k těm křesťanům! – Je intelektuálně těžké na něco takového odpovědět? Vůbec ne. Stačilo by říct, ano, patřím k nim. Opravdu, nejčastěji stačí velmi jednoduchá odpověď – nezapřít Krista se rovná přiznat se k ostatním, k církvi, která je jeho. Přiznat se, že támhleten a tihle, jsou moji bratři z kostela – ne jen ledajací známí. Někdy to svědectví je takhle prosté. Ale ne. „Začal se zaklínat a zapřísahat“ … volal Boha za svědka, že Ježíše nezná. Je to ubohé, smutné, … Až druhé kohoutí zakokrhání jej probralo. Teprve teď si uvědomil: Udělal jsem něco strašného! Zapřel jsem toho, kterého ode dávna volám „Pane!“ Jehož tělo a krev přijímám. Kterému jsem nesčetněkrát děkoval za pomoc. „Petr vyšel ven a hořce se rozplakal.“

Nestáli jsme my sami nesčetněkrát před takovým výslechem? A obstáli jsme vždycky, nebo častěji selhali? Jak vlastně vidíme sami sebe? Když někdo řekne: „I ty k nim patříš, viděla jsem tě s nimi.“ Co na to odpovíme? – Ono to neznamená nic menšího než přiznání: I já patřím spolu s bratry a sestrami ze sboru k Ježíši, který kvůli nám hříšným lidem byl nespravedlivě odsouzen, ponížen, mučen, zabit na kříži. K takovému my patříme. – A nebylo nám, tak jako Petrovi, do pláče nad svou bojácností a nevěrou? Nebyl to snad soud, čím Petr prošel a po němž skončil v pláči nad sebou? Jak to s ním může dopadnout? Čeká, jak to s ním dopadne? Vždyť už předtím, na dvoře veleknězova domu jen čekal, jak to dopadne – s Ježíšem a zároveň vlastně i s ním, s Petrem. Ježíšův úděl je spojen s údělem jeho učedníků. A to je dobře. To je jediná naděje pro Petra i pro každého, kdo bude tázán: „Vždyť i ty k tomu ukřižovanému patříš, ne?“

Otázka je, jestli nám Ježíš za to stojí. On umřel za to, čím skutečně byl.

Modlitba: Pane, děkujeme, že nás bereš vážně. Dej, abychom i my brali vážně tebe – i v situaci, kdy jsme nahoře i když jsme úplně dole. Amen.