Žalm 32

Introit: Rozpomeň se na slitování svá, Hospodine, a na milosrdenství svá, kteráž jsou od věčnosti. (Ž 25,6)

Písně: 406; 517; 635

První čtení: L 22,54–62

Milí bratři a sestry,

chcete se nechat vyučit? Přijmete naučení, jak dojít blahoslaveného/ blaženého života? Zde je žalm Davidův, vyučující. Je určen těm, kteří přišli na bohoslužby. K jejich užitku a pomoci. K našemu užitku a pomoci.

1. Komu je a komu není blaze.

To jsou dvě možnosti, které obě žalmista poznal. Které tu popisuje k našemu poučení. Ta dobrá, ke které konečně došel, je vyjádřena hned na začátku. Přečtu ještě jednou nyní v kralickém překladu Bible: „Blahoslavený je ten, jemuž odpuštěno přestoupení, a jehož hřích přikryt jest. Blahoslavený člověk, jemuž nepočítá Hospodin nepravosti a v jehož duchu lsti není.“ (32,1.2) Tři slovesa vyjadřují, jak bylo skoncováno s příčinou lidského neštěstí, totiž s hříchem: Byl odpuštěn; což znamená, že vztah důvěry byl obnoven a rozbitý vztah opět zcelen, jako když šikovné ruce slepí střepy dohromady a z předchozí škody je tu opět neporušená nádoba, připravená k novému užívání. Ještě jinak to vyjadřuje vysvětlení, že hřích byl přikryt; nikdo již jej nevidí a neuvidí. A naposledy, Hospodin nepravosti nepočítá. Nepřičítá je člověku ke zlému. Můj dluh je smazán! V člověku, jemuž takové milosrdenství Hospodin prokázal, nemůže být a není lsti. Není záludnosti. Nic už neskrývá. Je očištěn. Ve vztahu obnoveném – k Bohu i k člověku – je zase všechno průzračné, narovnané; co bylo rozbito, je nyní opět v jednom celku.

To je opravdu mnoho dobrého. A člověku to připadá až nemožné, když si do těch rozbitých nádob našich vztahů dosadí své konkrétní životní příběhy. Však ani náš žalmista si to dlouho neuměl představit – tak nesmírnou Boží lásku, která by všechno rozbité a pokřivené mohla spravit a narovnat. Ale po své zkušenosti může mluvit i o té druhé možnosti, která však by k blahoslavenému životu nikdy nevedla. On však si ji protrpěl. A nyní k našemu poučení – abychom nedělali stejnou chybu – se nám s tím svěřuje:

„Mlčel jsem a moje kosti chřadly, celé dny jsem pronaříkal.“ Nebylo a nemohlo mu být blaze, muselo mu být zle, dokud mlčel. Mlčel o svém hříchu. Zvolil cestu utajení. Kdopak si to někdy nemyslel, že když o svém provinění pomlčí, tak ono jako by nebude! Že se na ně zapomene a ono zmizí. V tom je však záludnost a vlastní hříšnost hříchu, v tom je lest toho zlého, že vede k popírání, zapírání, promlčení. Za vším tím je urputná snaha člověka nepřiznat si, čím vlastně je, totiž že je hříšníkem. Přitom však další a delší utajování hříchu člověku nesvědčí. Doslova usychá před očima. Myslel, že si uleví, a místo toho bolest roste. Zde se píše o vysychání kostí. My známe příměr o chybějící životní šťávě. Myslel, že když o hříchu pomlčí, bude mu do zpěvu. A zatím: „celé dny jsem pronaříkal.“ Zajímavé, jak toto vylíčení situace jediného člověka, který tu žil před tisíci lety, odpovídá ne jednomu a ne dávnému, ale mnoha a mnoha jedincům dneška. Hříšníkům dneška. Sami sobě působíme bolest, když mlčíme a s Hospodinem nechceme mluvit. On však neodešel. Je tu. I když si člověk z Hospodina vytvoří svého protivníka, tak jeho existenci nezruší. Přestane s ním mluvit, ale Jeho ruku odtáhnout nedokáže. „Ve dne v noci na mně těžce ležela tvá ruka …“ Přiznává žalmista.

Nenapadá nás přitom, na kolika lidech a na kolika národech i dnes těžce leží Boží ruka? Jde z toho strach? Když jen pomyslíme, kolik utrpení mezi lidmi a národy je a šíří se? Je to Boží ruka, která to utrpení působí? Někdo si to myslí. Někdo to dokonce tvrdí. Ale my tohle říct nemůžeme. Vždyť čteme tento žalm a nic tomu v něm neodpovídá. Naopak. Ta doléhající Boží ruka tvoří spíše skrýš, která dovnitř na třesoucí se a naříkající Boží stvoření nepustí další mnohem horší pohromy, než jaké jsme si svými hříchy připravili. Je to však jiná skrýš ta naše, do které jsme my chtěli skrýt a utajit v ní své hříchy. Doléhá však těžce, ta ruka Boží, to se popřít nedá. Doléhá a vyčkává. Čeká, jestli se zpod ní, z hloubi skrýše, ozvou hlasy. Slova vyznání.

2. Vyznání

A tu v žalmu nastává zlom – již minule, pamatujete? – v žalmu 6. jsme na to upozorňovali, na ten zlom, když žalmista začal volat: „Hospodine, vrať se a braň mne!“ A vzápětí zjišťuje, že se to již stalo! Hospodin se obrátil a vyslyšel mou prosbu! Jako ten milosrdný otec v podobenství, který již šel marnotratnému synu naproti, zatímco ten si ještě sumíroval své vyznání. Podobně je to zde. Protože náš žalmista náhle zvolá: „Svůj hřích jsem před tebou přiznal, svoji nepravost jsem nezakrýval!“ – Co však se stalo, že najednou změnil svůj postoj, svůj názor, a přestal hřích tajit? Že protrhnul mlčení vůči Bohu a začal volat? Je tu takové místo, které patrně bylo tou příčinou změny a je popsáno takto: „Spočine na mně tvé oko.“

Jak by se to však mohlo stát? Vždyť na člověku těžce leží Boží ruka? Kudy by se dolů pod ni prodral Boží pohled? Kudy pronikne paprsek slunce do černoty pod zemí? Člověk myslel, že je před Bohem ukryt a spolu s ním všechny jeho hříchy, nepravosti a dluhy. Že má být na všechno sám a jako dospělý všechno sám zvládnout. Sice už na to dávno přestal být hrdý, ale o pomoc si přece neřekl. Potlouká se světem jako ztracenec a vyděděnec … jako ten Petr v noci kolem ohňů na veleknězově dvoře, když předtím třikrát zapřel Pána, kterého kdysi miloval nade vše. Teď však ví, že je pozdě. Že svou víru a svou lásku prohrál. Když tu náhle: „Pán se obrátil a pohleděl na Petra.“ – Opět tu slyšíme to slovo „Pán se obrátil“. Kvůli hříšníkovi. Kdy to udělal? To dobře víme, kdy to bylo. Bylo to potom, co jej zatkli a násilím odvedli, aby ho obžalovali a zabili. Bylo to cestou na smrt. Pán cestou na svůj kříž pohleděl na nešťastného hříšníka, aby mu dal šanci, aby jej povzbudil k životu. A to se stalo: Petr se hořce rozplakal. Opět je tu tedy nářek, ale již ne nářek vzdoru a bolesti, ale lítosti a pokání. Řekl jsem (říká zase náš žalmista): „Vyznám se Hospodinu pro své nevěrnosti.“ Pláč a vyznání – to je první krok, který Hospodin čeká od nás.

První krok. Obrácení na naší cestě. Ale nutno říct, že teprve první. Vyznání nestačí. Ovšem, nejde to bez něho. Utajit hřích nepovede ke zlepšení. Ale jen jeho vyznání, jen že to na sebe povím a lituji toho – veliký první krok – hřích samotný nezruší. Měl to tak i Petr. Měl to tak žalmista. Má to tak každý hříšník, na němž Boží oko spočine a který prohlédne a pochopí, jak to s ním je. Dokud je ještě čas!

Další podmínka v našem žalmu? Ano. I o tom se můžeme včas poučit: „Proto ať se každý věrný k tobě modlí v čas, kdy lze tě ještě nalézt.“ – Jednou už nemusí být dost času. Víme, jednou čas každého z nás vyprší, skončí. Nyní ještě milostivé oko Boží na nás hledí a čeká … A to víme, že když v něm složíme své doufání, jak píše žalmista, tak vyvázneme ze soužení, tak nás obklopí milosrdenství a budeme jeden druhého vyzývat k jásání, zpěvu a radosti. To je jeho zkušenost. Zkušenost mnohých věrných. Zkušenost, ke které jsme zváni. Ještě je čas – čas hledat Boží odpuštění mých hříchů.

3. Odpuštění

K tomu však potřebujeme Pána, protože odpustit si člověk sám nemůže. Odpustit mi nemůže ani můj zpovědník, i kdyby to byl papež sám. V té chvíli jsou na tom úplně všichni stejně: církevní hodnostář, první učedník Petr, řadový farář, i ten nejposlednější křesťan v dědině, kde ani nemají kostel. Nikdo nemá nic navíc. Ale každý z nich má stejně velikou naději a příležitost: „Řekl jsem: Vyznám se Hospodinu ze své nevěrnosti. – A ty jsi ze mne sňal nepravost, hřích můj.“ – To je tedy ten druhý krok. Jen On, Pán, odpouští a smazává naše viny. Odnáší je na sobě. Nemůžeme nyní nevyslovit tu větu, která zní po věky uprostřed církve těsně před pozváním ke stolu Páně: „Hle, Beránek Boží, který snímá hřích světa.“

Modleme se.

Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi. Amen.