2. neděle adventní

Lk 3:1-9  V patnáctém roce vlády císaře Tiberia, když Pontius Pilát spravoval Judsko a v galileji vládl Herodes, jeho bratr Filip na území Itureje a Trachonitidy a Lyzanias v Abiléně, za nejvyššího velekněze Annáše a Kaifáše, stalo se slovo Boží k Janovi, synu Zachariášovu, na poušti.  I začal Jan procházet celé okolí Jordánu a kázal: „Čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpouštění hříchů“, jak je psáno v knize slov proroka Izaiáše: ‚Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky! Každá propast bude zasypána, hory i pahorky budou srovnány; co je křivé, bude přímé, hrbolaté cesty budou rovné; a každý tvor uzří spasení Boží.‘  Zástupům, které vycházely, aby se od něho daly pokřtít, Jan říkal: „Plemeno zmijí, kdo vám ukázal, že můžete utéci před nastávajícím hněvem? Neste tedy ovoce, které ukazuje, že činíte pokání, a nezačínejte si říkat: ‚Náš otec jest Abraham!‘ Pravím vám, že Bůh může Abrahamovi stvořit děti z tohoto kamení. Sekera už je na kořeni stromů; a každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně.“

Introit: Panovník Hospodin přichází s mocí, jeho paže se ujme vlády. Hle, svoji mzdu má s sebou, u sebe svůj výdělek. Jak pastýř pase své stádo, beránky svou paží shromažďuje, březí ovečky šetrně vede. (Iz 40,10n)

1. čtení: Ez 36,22-28

Písně: 168; 675; 519,1-3; 274

Milí bratři a sestry,

„Stalo se slovo Boží k Janovi …“ A evangelista Lk si dává velice záležet, aby nám pověděl, kdy: „v patnáctém roce vlády císaře Tiberia…“ To nás má především upozornit, že se nás to nějak týká. Je to ovšem už dávno, ale je to také událost našeho světa a jeho dějin. To, že se stalo slovo Boží k Janovi, nebyla jen nějaká duchovní událost Janova osobního náboženského života, nýbrž něco, co je datovatelné ve světových dějinách, v dějinách tohoto našeho světa. Je tu připomenuta konkrétní doba a politická situace. A podobně jako dnes, i tehdy to byla doba určená jmény těch, kteří byli u moci, vládců a podvládců. Ti světem vládli a určovali jeho běh. Tehdy ovšem ne v parlamentech a vládních kabinetech, nýbrž v královských a jiných palácích. Je to doba císaře Tibéria, který panoval nad Římskou říší. A v Palestině, území Božího lidu, vládli jemu podřízení, tzv. Tetrarchové, místo jednoho z nich římský místodržitel (prefekt) Pontius Pilatus. To je vidět – to byli mužové, kteří tehdy dělali dějiny, u nichž se rozhodovalo. A přece je nám z této doby připomenuta událost, která z těch paláců nevzešla, která ani nebyla nikde v historii zaznamenána, událost Božího slova. „Stalo se slovo Boží k Janovi … na poušti.“

Když slyšíme, že se stalo Boží slovo, může s nám zdát, že se nestalo vlastně vůbec nic. Co to je slovo? Zazní a zase odezní. Jakápak událost? Ale nenechme se mýlit. To možná platí o našich slovech lidských. Ale tam, kde zazní slovo Boží, je to jiné. To je událost. Proto se o tom v Bibli tak zvláštním jazykem mluví – ne jen „zaznělo“, ale stalo se. To si dejme povědět, že právě toto byla významná událost, významnější než všechny bitvy, které vyhrál císař Tiberius, významnější než všechny daně, které vybral a silnice, které vybudoval. Nedejme mýlit a nemysleme si že o světě se rozhoduje hlavně v těch událostech, které snímají televizní kamery a které vidíme ve večerních zprávách. Tam, kde se „stane slovo Boží“, je to událost, která má význam pro celý svět – ale na ni v záběrech kamer a v novinových titulcích nenarazíme. Na tu si musíme cvičit citlivost jinak: té citlivosti pro událost Božího slova se učíme pod kazatelnou, tam, kde nasloucháme slovům Božích svědků.

Ale ovšem ještě jedna věc nám ten seznam postav určující tehdejší dobu připomíná. Kdy slyšíme o Pontiu Pilátovi a Herodovi, nejvyšších kněžích Annášovi a Kaifášovi, napadne nás: to je přece doba Ježíše Krista. Ano, jsou tu jmenovány hlavní postavy, s nimiž se střetne Ježíš , až bude souzen a přiveden na kříž. Ta doba, v níž se „stalo slovo Boží k Janovi“, je dobou Ježíše Krista. A my máme slyšet: právě takto ta doba Ježíšova začíná. Neslyšíme hned bez okolků a bez přípravy, „objevil se Ježíš z Nazareta a začal kázat“. Nejdřív se stane slovo Boží k Janovi a on začne kázat. A z toho, jak je to líčeno, je zřejmé, že Jan je postava prorocká a jeho hlas je hlas prorocký. Ještě jednou, naposledy, těsně před tím, než zazní hlas Ježíšův, zazní z úst a v osobě Jana Křtitele hlas proroků. Stane se slovo Boží k Janovi jako se stávalo k Jeremjášovi a ostatním proroků v dobách ještě dávnějších. Ještě před tím, než nás povede evangelista k Ježíšovi, vede nás k tomu, co k němu směřuje a co mu předchází, k Božímu slovu, které se stávalo k prorokům a které se stalo k Janovi. To abychom dobře a jasně rozuměli: v tom, co přišlo s Ježíšem, se naplnila a ožila slova proroků. To Boží slovo, které Bůh posílal svému lidu – a zdálo se ukazovat kamsi velmi daleko, do neurčité budoucnosti – to tady nyní ožívá, znovu se ukazuje, že platí. To je tu vyjádřeno i tím, že ta událost slova Božího, které se stalo k Janovi, to co pak z to vyplynulo, je popsáno slovy proroka Izajáše, ne žádné nové, dosud neznámé a neslýchané slovo, nýbrž slovo Písma, slovo již dávno prorokům zvěstované, tu nyní ožívá, stává se skutečností na prahu té doby Ježíšovy.

A co ta událost slova Božího, které se stalo k Janovi, způsobila? Jan „procházel celé okolí Jordánu a vyhlašoval křest pokání na odpuštění hříchů.“ To Boží slovo se nestalo k Janovi jako nějaký jeho intimní vnitřní zážitek, nýbrž způsobilo, že ho Jan začal zvěstovat dál. Způsobilo že začalo znít i pro ostatní lidi. Začalo znít slovo o pokání a odpuštění hříchů, o křtu, obmytí vodou, které to má vyjádřit a potvrdit.

Zase jednou se nazývá aktuálně, že v lidském životě je důležité pokání a odpouštění vin. To potřebujeme slyšet stále znovu. My máme své představy o tom, co je k životu potřeba, jaké všechny hmotné i duchovní hodnoty – ale pokání a odpuštění sem většinou neřadíme. Ono, tam, kde zůstane člověk bez slova Božího, tam se mu rychle tohle povědomí vytrácí, takže si ani nedovede představit, co to pokání a co to odpuštění je. Začne žít v přesvědčení, že se musí v životě bez pokání a odpuštění obejít, protože nic takového není. Ano, tam kde není – nebo tam, kde mlčí Bůh, tam není pokání. To zní možná člověku libě. Proto se člověk Bohu vzpírá, proto povazuje za nejlepší nemít Boha vůbec a nebo, když už, pak takového, kterého by mohl nějak kontrolovat, Boha, který by tu byl vždycky a jenom tak, jak já ho potřebuji a chci. Stanout před svatým, svrchovaným Bohem – to znamená pokání. A to se nám nelíbí. Nač takového Boha, který by mě vedl k vědomí viny, či dokonce k jejímu vyznání. Jenomže – a to už asi nezní tak libě – tam, kde není nebo kde mlčí Bůh, tam také není odpuštění. Nemusíš se bát, nemusíš si svou vinu přiznat, můžeš se tvářit sebevědomě a hrdě, omlouvat, zlehčovat. Ale tím se jí nezbavíš. Tím tě nepřestane mít v moci. Tím nepřestane kazit tvůj život. Ono se dá bez pokání a bez odpuštění žít, lidem se stále znovu zdá, že to je teprve ukázka skutečně silného a samostatného života. Jak to dopadá ve skutečnosti, máme právě aktuálně před očima na politické scéně.

Jan, k němuž se stalo slovo Boží, chodí kolem Jordánu, káže o potřebě pokání, zvěstuje odpuštění, křtí ty,kdo na toto jeho kázání dají. To slovo z Izajáše 40 o tom mluví zvláštním obrazem: „Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky.“ Známe to: cestu, která se nepoužívá, pustne. Zarůstá travou, možná i stromy. Možná se kus propadne, možná část jejícho dláždění použijí na jiné cesty. To prorocké slovo líčí krajinu plnou kopců a roklí, krajinu neprůchodnou, krajinu bez cest. A zřejmě to je obraz našeho života. Krajina bez cest, divočina hor a strží. Možná nám to dneska zní romanticky – tam, kde slyšíme o stavbě nových silnic, vybaví se nám betonové koridory dálnic, hyzdící a ničící krajinu. Jenže tady jde o něco jiného: Obraz divočiny, nejspíš pouště, plné strží, které představují nebezpečí, kopců, které matou a zastírají výhled. Nepřehledná krajina, v níž zabloudíš, kde se nevyznáš, kde nedojdeš k cíli. Obraz našeho života? Hory pýchy, údolí a rokle zoufalství a zmaru. Krajina bez cest – snad nějaké křivolaké pěšinky, které se hned objeví, hned zase ztratí. Obraz našeho srdce? Možná. Ale možná obraz našeho světa. V takové divočině je cesta, rovná, na níž si nezlomíš honu, ani nezabloudíš, zřetelným obrazem pomoci, nebo vysvobození. A to prorocké slovo, které v Janově činnosti ožívá a stává se skutečností, o cestě Páně, mluví jakoby naráz dvěma způsoby: Jednak v té výzvě: „Připravte cestu Páně!“ Ale hned vzápětí zaslíbením: „Každá propast bude zasypána, hory a pahorky budou srovnány, co je křivé, bude přímé, hrbolaté cesty budou rovné.“ Je zřejmé: tím vlastním stavitelem cest, tím, kdo zaplní strže a sníží kopce, bude Pána sám. Ne náhodou se tu o spasení říká, že je“uzří každý tvor“. – Nevybuduje nevytvoří, jen ho uvidí, uvidí, co Pán sám vykoná. Ale přece to neznamená jen plané a prázdné čekání. Právě proto zní už předem ten prorocký hlas: „Připravujte cestu Páně!“ Pracujte na tom. Ne krajina bez cesty, ale krajina, v níž už se cesta připravuje, má a smí být náš život. To je ten křest pokání na odpuštění hříchů, který zvěstuje Jan. Tím ještě spasení nepřijde, království Boží nenastane, ta kopcovitá, srázovitá a křivolaká krajina našich životů se nestane přehlednou plání. Ale přece jen: tam, kde se v pokání obracíme k odpuštění, tam se v té divočině už alespoň rýsuje směr. Tam vykračujeme vstříc té plné a dokonalé nápravě, kterou přinese Pán, jehož smíme vyhlížet. Tam přinejmenším už stojíme na místě, kudy ta cesta povede. Tam vztahujeme ruku po něčem, co se nám skutečně podává. A víc už vlastně není třeba. Amen.