Introit: Hospodine, chci ti mezi lidmi vzdávat chválu; mezi národy ti budu zpívat žalmy, vždyť tvoje milosrdenství nad nebe sahá, až do mraků tvoje věrnost. (Ž 108, 2–6)

Písně: 631; 245; 711; 594

Čtení: Nu 6, 1–8. 13–16. 18. 20c–21

Text: „Nazír je svatý Hospodinu po celou dobu svého nazírství.“ (Nu 6,8)

Milí bratři a sestry,

posledně jsme slyšeli o tom, jak Hospodin na poušti nařídil spočítat všechny muže v Izraeli schopné vycházet do boje. Dnes zase slyšíme o dočasných nazírských slibech, které zřejmě skládali dobrovolníci každý za sebe podle svého rozhodnutí. Tedy nic vynuceného. Ve starých dobách se tak asi dělo, když vycházeli do svatých válek, do bojů Hospodinových při obraně zaslíbené země. Snad nejznámější byl Samson v době Soudců. Ten však byl oddělen pro Hospodina již od malička pro celý život. Nebo jako výraz naprostého odevzdání do rukou a vůle Boží. Tak to udělala matka Samuelova, když dosud nenarozené jediné dítě, Samuele, pro celý život zasvětila Hospodinu. A také Jan Křtitel byl nazírem, který svým nápadně odlišným způsobem života burcoval lid k pokání a návratu k Hospodinu. V mladších dobách tak nazírství sloužilo jako projev zbožnosti k posílení víry i k uvědomění Izraelců o tom, že Hospodin má nárok na celého člověka.

Na těchto jednotlivcích mělo být vidět, že jsou zasvěceni Hospodinu. Podle jejich nápadném zjevu a projevu mělo být jasné, že tito lidé – muži či ženy – nemají žádnou účast na pohanských zvyklostech kenánských sousedů, tedy původních obyvatel země. A vidět to na nich rozhodně bylo: přestali pít víno a jakýkoli opojný nápoj, nestříhali si vlasy ani vousy, úzkostlivě zachovávali čistotu, takže nesměli přijít do styku s mrtvým, byť by to byl nejbližší příbuzný. Dnes bychom o takových lidech asi řekli, že byli vůči sobě nadměrně tvrdí, odříkaví, a sami sebe proto zanedbávali. Ale právě v těch třech vybraných oblastech života docházelo tehdy nejčastěji k uctívání a zbožšťování přírodních sil a tělesnosti. Tomu se proto oni vyhýbali a na to poukazovali.

Ale zase jako minule si řekneme, proč o tom máme číst my dnes? K čemu to bylo tehdy a k čemu ta informace dnes? – V každé době je jistě srozumitelné, že každá odlišnost je nápadná. Provokuje, burcuje pozornost. Připomíná, že je možný i jiný způsob, než na jaký jsme si zvykli. Že je možno k věcem přistupovat i jinak, než jsme přistupovali dosud. Že náš způsob a náš přístup není jediný, není dokonalý, i když si na něm hodně zakládáme. Proto může být odlišnost potřebná. Ale co chce člověk svou odlišností povědět? Proč se rozhodl být jiný? Odlišnost je výzva k hledání, k přemýšlení, k rozhovoru, porozumění. Může se stát, že si náš současník zvolí odlišnost, jen aby na sebe upozornil a distancoval se od ostatních. V době mého mládí právě dlouhými vlasy chtěla nová generace vyjádřit svůj nesouhlas se vším, co bylo konformní, tradiční a hlavně vynucené totalitní mocí. Byl to takový pokus o protest, za který se nezavíralo, potíže to však člověku přinášelo; ovšem také budilo pozornost a sympatie mnohých jiných vrstevníků; zvláště méně odvážných.

Ovšem odlišnost nazíra nebyla jen v jeho dlouhých vlasech a vousech. (Nu 6, 5). Kvůli tomu samotnému nebyl svatý. Svatost předně předpokládala zdrženlivost. A ta byla v tom druhém znaku nazírství: nic z vína, žádný opojný nápoj nebude pít (Nu 6, 3n). To už by mezi mladými tak populární jako dlouhé vlasy nebylo. Protože to znamená vzít na sebe zdrženlivost, střídmost a úplnou střízlivost. Co se tímhle znakem dává najevo? – Například to, že život se neměří množstvím jídla či pití a právě tak se neměří velikostí platu a majetku. Nazír zdrženlivostí od vína a opojného nápoje upozorňoval, že opojení není pravým životem. Ve víně není pravda! Kdo ji v něm hledá, odejde s prázdným srdcem a bolavou hlavou. Pravý a plný život není v opojení. Ale v opojení není ani radost! Sice se říkalo, že je „víno pro radost lidskému srdci“ (Ž 104, 15; Kaz 10,19), že obveseluje srdce člověka, ale radost není ve víně. Komu stačí radost z vína, z opojení, probudí se do smutku a bolesti ještě větší. (Př 23,29–35) Snad se mnozí utíkají k opojení, aby se vyhnuli otázkám, které naléhají; nesnázím, které svírají; těžkostem, které doléhají. V opojení se všechno zdá růžovější. Člověk si připadá mocnější a silnější. Mizí stíny, menší se překážky, všechno je snazší a lákavější. Ovšem probuzení, vystřízlivění je tím nepříjemnější a bolestnější. Opojení není pravda, ani radost, ani cesta k životu. Nepřináší sílu, neukazuje východisko. A nemusí to být jen opojení vínem či jiným opojným nápojem. Neopojuje stejně nebezpečně opojný program, heslo či prostředí? Opojné řeči? V tom není život. Pravý, plný, radostný, bezpečný život je v Bohu. Radost je jen v Bohu.Oproštěním se od všech šidivých náhražek dával nazír najevo, že on se raduje jen z Boha. Že jeho autoritou je Hospodin. Aby to bylo zjevné, vedl střízlivý, pokorný život v poslušné víře v Boží Slovo. Vést se nechal jen Božím duchem – oproštěn od vlastních i cizích lákadel.

Dobře, tak máme i dnes zavést nazírství? Mají se alespoň někteří stát svatými – tedy zasvěcenci, nazíry? Ne, zavádět uměle takový program by nebylo užitečné. Církev by to nepozvedlo. Je třeba jít k podstatě víry, k podstatě existence církve. Ptejme se spíš na každou pro nás výjimečnou věc důkladně. Proč to tehdy mělo smysl? Proč měli dokonce zavedený řád pro nazorejství? Proč si měl nazír dávat pozor zejména na to, aby se nezapletl s pohanstvím? Copak to nebyl požadavek obecný pro každého Izraelce? Byl tedy nazír nějaká vyšší sorta, kvalitnějších, dokonalejších Izraelců? Víc než Izraelec? Ne. Možná za tím, milí přátelé, vidíme jen nějakou kuriozitu, kterou si můžeme klidně odpustit. Říkává se, že víra je především vnitřní postoj každého z nás; a nikomu není nic do toho, jak ji praktikujeme. Takové zploštění přináležitosti k Hospodinu však hrozilo vždy. O tom jsem přesvědčena. Jak v době putování pouští, tak v době soudců a králů, tak v době apoštola Pavla a stejně i v době současného křesťanství, které se stává stále víc soukromým názorem než viditelným ukazatelem k Bohu a jeho Mesiáši, Ježíši.

Zkraje jsme řekli, že nazír bral na sebe dobrovolně slib. Zavázal se slibem a oddal se Hospodinu tak, že to nešlo přehlédnout. Svým zjevem nezapadal do „normální“ společnosti. Nedalo se s ním počítat při dovádivých slavnostech. Nebyl platný při dodržování kolektivních zvyklostí – vždyť ani na pohřeb nešel. Nazír se však svým slibem ke zdrženlivosti neobětoval ve smyslu, že by trpěl tím, že si upírá životní radosti a zvyklosti. Ne, on to bral jako čest, že se mohl oddat zvláštní službě Hospodinu. Proto po skončení lhůty, závazku, přinesl dary Hospodinu. Jako projev vděčnosti. Bylo to dočasné, ale pro život významné období, na jaké se nezapomíná.

Jak je to se sliby dnes? Jsou prospěšné a užitečné? Kolik už jsme jich odstranili! Sliby, které nejsou právníkem potvrzené a zaplacené už málokdo bere vážně. V církvi nám ještě zbyl slib při křtu nebo při konfirmaci. A třeba i slib presbyterský nebo kazatelský. Ale právě tyto sliby jsou spíše součástí slavnostního rituálu pro jednu chvíli. Jinak sliby v běžném životě mají dost malý význam, protože si málokdo dělá něco z toho, že jsou často porušovány. To však neznamená, že se nám dnes proto žije lépe! Ze závaznosti slibu mají lidé strach. A tak raději neslibují, aby potom nemuseli hledat výmluvy.

Zde však nejde o slib, že Pánu Bohu něco dáme, když se nám něco povede, kdy se nás zastane. Jde o slib, že se v našem životě soustředíme na určitý nedostatek, vadu či slabost a něco změníme. Byl by i v našem životě patrnější pokrok, kdybychom se soustředili na místo, kde jsme nejzranitelnější, kde nejsnáze podléháme. Nemyslím na slavnostní, veliké, neurčité sliby. Ale na sliby docela určité. Třeba nepatrné, jimiž bychom se cvičili, posilovali a připravovali na věci větší a důležitější. Většinou všichni víme o své slabosti a čekáme, že se to jednou naráz přes noc změní. Do té doby se nedá nic dělat – jsem taková, jaká jsem! Čekáme proměnu celého života – jednou – a uhýbáme před závazností v docela určitých slabostech a nedostatcích. Vyhýbáme se závaznému úsilí o změnu a nápravu.

Slib docela zvláštní, oddané služby Pánu Bohu, slib třeba časově omezený, by přinesl i nám veliký užitek; požehnání. A já vím, že o požehnání stojí téměř každý. Tak proč pro ně nechceme nic udělat? Je nápadné, že ve stejné kapitole, Numeri 6, hned po řádu o nazírech čteme ono známé Áronské požehnání, které užíváme téměř každou neděli na závěr bohoslužeb: „Ať Hospodin ti žehná a chrání tě“, a tak dále…

Nevíme přesně, kdy nazír slib skládal a jak dlouhou slib trval. Ale jistě obecně to bylo v čas tísně a ohrožení. Když bylo třeba soustředění, k bdělosti a ostražitosti. Kdy bylo víc než jindy třeba dávat pozor na Boží vůli, na jeho pokyny a vedení. V době, kdy byl ohrožen celý lid třeba válkou. Či kdy byl ohrožen člověk sám nebezpečným svodem či pokušením. Takový slib mohl hodně pomoct. Člověk se oddal Hospodinu. A o kom se to vědělo, byl vlastně ručitelem Boží přítomnosti uprostřed lidu; znamením Boží přízně. Nazír bral odříkání a svou odlišnost na sebe jako závazek i výsadu, že Hospodin je i nad naše lidské vztahy a že u něho je dost světla, radosti, síly a života. Když v takovém období člověk obstál a slib dodržel, měl důvod k radosti a vděčnosti vyjádřené dary. Takové svědectví víry jednotlivce může posílit celé společenství a třeba bude přitažlivé pro další dobrovolníky.

Modleme se. Hospodine, ty jsi pro nás požehnáním v Pánu Ježíši Kristu! Prosíme, dej ať s užitkem skládáme své sliby a s tvým požehnáním je dodržujeme k posile své i k posile tohoto společenství. Amen.