2. neděle velikonoční, s dětmi

J 21:1-14  Potom se Ježíš opět zjevil učedníků u jezera Tiberiadského. Stalo se to takto: Byli spolu Šimon Petr, Tomáš, jinak Didymos, Natanael z Kány Galilejské, synové Zebedeovi a ještě dva z jeho učedníků. Šimon Petr jim řekl: „Jdu lovit ryby.“ Odpověděli mu: I my půjdeme s tebou. Šli a vstoupili na loď. Té noci však nic neulovili.  Když začalo svítat, stál Ježíš na břehu, ale učedníci nevěděli, že je to on. Ježíš jim řekl: Nemáte něco k jídlu? Odpověděli: Nemáme.  Řekl jim: Hoďte síť na pravou stranu lodi, tam ryby najdete. Hodili síť a nemohli ji ani utáhnout pro množství ryb. Onen učedník, kterého Ježíš miloval, řekl Petrovi: To je Pán! Jakmile Šimon Petr uslyšel, že je to Pán, přehodil si plášť – byl totiž svlečen – a brodil se k němu vodou. Ostatní učedníci přijeli na lodi – nebyli daleko od břehu, jen asi dvě stě loket – a táhli za sebou síť s rybami.  Když vstoupili na břeh, spatřili ohniště a na něm rybu a chléb.  Ježíš jim řekl: Přineste několik ryb z toho, co jste nalovili! Šimon Petr šel a vytáhl na břeh síť plnou velkých ryb, bylo jich sto padesát tři; a ač jich bylo tolik, síť se neprotrhla.  Ježíš jim řekl: Pojďte jíst! A nikdo z učedníků se ho neodvážil zeptat: Kdo jsi? Věděli, že je to Pán Ježíš šel, vzal chléb a dával jim; stejně i rybu.  To se již potřetí zjevil učedníkům po svém vzkříšení.

Introit: Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. Těm pak kteří ho přijali a věří v něho, dal moc stát se Božími dětmi. (J 1,11n)

1. čtení: Ez 47,6-10

Písně: 667; 627; 349,1-5; 632; Požehnání (Pejla)

Milé děti,

„nemáte něco k jídlu?“ – Ne? Ani bych se nedivila. Ale kdybyste měli, dali byste mi z toho něco? Věřím, že ano.

Pán Ježíš se zeptal 7 učedníků, kteří něco mít mohli. Dalo se to očekávat, protože celou noc rybařili na jezeru Tiberiadském. Nic však nechytili. Na Ježíšovu otázku odpověděli: „Nemáme“. Nemáme nic k jídlu! Namáhali jsme se, rozprostírali sítě, ale nic jsme nechytili. Můžeme ukázat jen prázdné sítě.

Kde se tam Pán Ježíš vzal? A nebo bychom se měli ptát spíš, kde se tam vzali jeho učedníci? Vždyť vzkříšený Ježíš je již vyslal do světa a dal jim svého Ducha, aby šli a odpouštěli hříchy. A oni se zatím vrátili ke své práci, kterou dělali dřív, než Ježíše poznali. Ti muži lovili ryby, protože byli rybáři. Jenomže teď se zdá, že ani rybařit již neumějí.

Jako děti, které se všemu teprve musejí učit. Však je Ježíš, ty dospělé muže, tak oslovil: „Děti …“, nebo „Chlapci, nemáte něco k jídlu?“ Ale to bylo spíš přátelské a laskavé oslovení, než že by jim chtěl dát najevo: Vidíte, jak jste dopadli, když se mnou nepočítáte.

I my to známe. Někdy to tak je, že nám připadá: na co sáhneme, to se nám nedaří a nevíme co se sebou. Třeba i máme všeho dost – jídla a věcí – ale stále nám něco chybí, nejsme spokojeni, jsme nešťastní…

Na velikonoční radost rychle zapomínáme. Často se lopotíme i tady v církvi a ve sboru a nic z toho není. Učedníci se namáhali. Pracovali, aby se uživili. Aby měli obživu, nebo my abychom měli na obživu. A na to se jich ptá ten poutník, který za nimi přišel k jezeru. „Děti, nemáte něco k jídlu?“ Odpověděli: „Nemáme.“ Přiznali to. Tak na tom jsou: prázdné sítě, prázdná loď a sedm unavených mužů. Nemají co nabídnout hostu, příchozímu. Ba, nemají ani sami z čeho být živi. Přiznávají to.

Poznali ho? Nepoznali. Podle hlasu a postavy, podle tváře ho nepoznali, nepřivítali. Ale on se proto nezlobí, naopak radí jim, chce jim pomoci: Hoďte síť na pravou stranu lodi, tam ryby najdete. A oni ho poslechli. Hodili síť a nemohli ji ani utáhnout pro množství ryb. To je div! Ale vlastně jen! jeden ze sedmi poznal, kdo tu s nimi je a kdo jim pomohl: To je Pán!, hlásí Petrovi učedník, kterého Ježíš miloval. Ten, kdo nám tu pomohl, ten nás má rád. Proto vykřikl ten učedník „To je Pán!“

Teď to ví i Petr. Ale chová se podivně. Nezavolá radostně na Ježíše, nepozdraví, neděkuje, ale – začne se schovávat, dává se na útěk. Ryby i své přátele nechal na lodi, ačkoli ve vodě se v šatech člověk pohybuje těžko, přece si přehodil plášť a vrhnul se do vody (Kral.). Chová se jako někdo, kdo se stydí.

A zatím ostatní učedníci přijeli na lodi a táhli za sebou síť s rybami. Už jsou u břehu, tam kde na ně čeká Ježíš.

A tu zažili druhý div: Na břehu už byla připravená snídaně! Na ohništi spatřili rybu a chléb. Mysleli si asi, že si udělají snídani sami, vždyť teď mají z čeho. Třeba by teď Ježíše pozvali ke stolu a rozdělili se s ním. A ono je to obráceně. On je zve k sobě. Host je hostitelem. A má jim co nabídnout. A měl to pro ně připravené, když oni ještě neměli nic.

Ježíš pro nás má pokrm, který si sami opatřit neumíme a nemůžeme. Teprve teď, když to jeho učedníci vidí a mohou se z toho těšit, teprve teď k tomu mohou také něco přidat. Ježíš jim řekl: „Přineste několik ryb z toho, co jste nalovili.“

A najednou je tu zase Šimon Petr, ten který se styděl a schovával – však měl proč, připomeňme si to – je to jen pár dní, v noci ze čtvrtka na pátek o velikonocích, když Ježíše soudili – Petr u ohniště sluhům a vojákům nepřiznal, že tento Ježíš je jeho přítel a on jeho učedník. Zapřel ho. Dokonce třikrát. Ten stejný Petr, a to je třetí div, se teď k němu o překot hrne. Může se přetrhnout, aby mohl posloužit. Pochopil, že Ježíš ho nepřišel potrestat. Ale pozvat ho k sobě.

Petr má z toho odpuštění takovou radost, že to do něj vlije sílu za všechny: Docela sám šel a vytáhl na břeh (těžkou) síť plnou velkých ryb, bylo jich sto padesát tři. To byly všechny tehdy známé druhy ryb. – Nikdo na světě není vynechán; všichni jsou taženi, zváni k Ježíši. Jako by nám evangelista Jan chtěl povědět krátké podobenství uprostřed příběhu. Tohle bude práce učedníků, apoštolů – vést lidi ke vzkříšenému Pánu. K tomu od Ježíše dostali dar Ducha svatého. Ale příběh jde dál:

Ježíš jim řekl: „Pojďte jíst!“ Všechno je připraveno. Teď už, kdyby se někdo zeptal: Máte něco k jídlu?, mohli by odpovědět: „Máme, to co nám přichystal Pán.“ A mohli by toho příchozího pozvat: „Pojďte, ochutnejte a uvidíte, jak Pán je dobrý.“ Vždyť je to podobné, jako když nás zve ke své večeři! Potřebujeme to stejně jako tehdy těch 7 učedníků.

Opravdu? Vždyť my máme doma zásoby; nebo dokonce něco s sebou, nebo to můžeme snadno za rohem koupit … Ale na jak dlouho nám to vydrží? Za chvíli, za pár hodin budeme mít zase hlad. I když to myslíme dobře, pracujeme a namáháme se, a dokonce jsme ochotni i rozdělit se o to, přece nedokážeme obstarat takový pokrm, jaký připravil Pán Ježíš. „Chléb, který já dávám, vás sytí k životu věčnému.“ To jsou jeho slova.

„Pojďte jíst!“ A nikdo z učedníků se ho neodvážil zeptat: „Kdo jsi?“, věděli, že je to Pán. Ne my jeho, ale On nás se stále znovu ptá: „Děti, máte něco k jídlu?“ – A chce, abychom si pamatovali: je tu pokrm od něho. Nenahradí nám ho nic jiného. A také ten pokrm od něho máme pro další lidi, kteří sem přijdou: Můžeme nabízet to, co On nám dal. Z čeho jsme sami živi. Amen.

Modlitba: Pane Bože, děkujeme, že jsme tvými dětmi. Ať jsme mladí nebo staří. Prosíme nenechávej nás, abychom se chtěli starat jen sami. Teprve potom, až ty nás nasytíš k pravému životu, pak nás stavěj do práce pro tvé království. Amen.