Sk 9:1-22  Saul nepřestával vyhrožovat učedníkům Páně a chtěl je vyhladit. Šel proto k veleknězi a vyžádal si od něho doporučující listy pro synagógy v Damašku, aby tam mohl vyhledávat muže i ženy, kteří se hlásí k tomu směru, a přivést je v poutech do Jeruzaléma. Na cestě, když už byl blízko Damašku, zazářilo kolem něho náhle světlo z nebe. Padl na zem a uslyšel hlas: Saule, Saule, proč mne pronásleduješ? Saul řekl: Kdo jsi, Pane? On odpověděl: Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ.  Vstaň, jdi do města a tam se dovíš, co máš dělat. Muži, kteří ho doprovázeli, zůstali stát a nebyli schopni slova; slyšeli sice hlas, ale nespatřili nikoho. Saul vstal ze země, otevřel oči, ale nic neviděl. Museli ho vzít za ruce a dovést do Damašku.  9 Po tři dny neviděl, nic nejedl a nepil.  V Damašku žil jeden učedník, jménem Ananiáš. Toho Pán ve vidění zavolal: Ananiáši! On odpověděl: Zde jsem, Pane. Pán mu řekl: Jdi hned do ulice, která se jmenuje Přímá, a v domě Judově vyhledej Saula z Tarsu. Právě se modlí  a dostalo se mu vidění, jak k němu vchází muž jménem Ananiáš a vkládá na něj ruce, aby opět viděl.  Ananiáš odpověděl: Pane, mnoho lidí mi vyprávělo o tom člověku, kolik zla způsobil bratřím v Jeruzalémě.  Také zde má od velekněží plnou moc zatknout každého, kdo vzývá tvé jméno. Pán mu však řekl:„Jdi, neboť on je mým nástrojem, který jsem si zvolil, aby nesl mé jméno národům i králům a synům izraelským.  Ukážu mu, co všechno musí podstoupit pro mé jméno.  Ananiáš šel, vstoupil do toho domu, vložil na Saula ruce a řekl: Saule, můj bratře, posílá mě k tobě Pán– ten Ježíš, který se ti zjevil na tvé cestě; chce, abys opět viděl a byl naplněn Duchem svatým.  Tu jako by mu z očí spadly šupiny, zase viděl a hned se dal pokřtít.  Pak přijal pokrm a síla se mu vrátila. S damašskými učedníky zůstal Saul několik dní  a hned začal v synagógách kázat, že Ježíš je Syn Boží.  Všichni, kdo ho slyšeli, žasli a říkali: To je přece ten, který se snažil v Jeruzalémě vyhladit všechny vyznavače tohoto jména. I sem přišel jen proto, aby je v poutech odvedl k velekněžím.  Ale Saul působil čím dál tím mocněji a svými důkazy, že Ježíš je Mesiáš, přiváděl do úzkých damašské židy.

Bohoslužby připravil Jan Roskovec

4. neděle po sv. Trojici, svátek Cyrila a Metoděje
Introit: Ko 1,13
Písně: Ž 100; 438; 314; 251

Čtení Gn 32,23–29; Ř 5,1–11

Kázání: Sk 9,1-22

1. Avšak Saul – to dnešní vyprávění začíná tím „avšak“: tento Saul vystupuje v tom příběhu, který Lukáš sleduje, jako veliké „avšak“, působí jaksi proti tomu, co se tu vypráví. K tomu si musíme připomenout příběh, který předcházel tomu, který jsme slyšeli minulý týden. Společenství, které vzniklo v Jeruzalémě působením Ducha svatého, společenství první církve, věřících ve vzkříšeného Ježíše Krista – se brzy dostalo do problémů. Jeden z jejích kazatelů, Štěpán, byl popraven a mnozí další se rozprchli z Jeruzaléma pryč. V Jeruzalémě teď řádí Saul.

Kdo to je? Dříve o něm Lukáš napsal, že byl u popravy Štěpána, že to byl ještě mladík, u něhož si ti, kdo Štěpána kamenovali, nechali své pláště, a on že Štěpánovu popravu schvaloval. A nejen to, sám se vzápětí pustil do horlivého vyhledávání křesťanů, staral se, aby byli zatčeni a vězněni. Proč to dělal? Protože byl zlý člověk? To zřejmě ne. Byl to však člověk, který bral vážně své náboženství. Byl přesvědčen, že není jedno, čemu člověk věří. Že je důležité, co si o Bohu myslí – a že je nebezpečné, když člověk má ty představy špatné, zmatené. A když takové zmatení hrozí, je třeba je vymýtit. Třeba i silou. Je třeba zastavit šíření nebezpečné pověry. Tak Saul zřejmě chápal to, čemu věřili křes­ťané, kteří považovali Ježíše z Nazareta – toho, který byl přece popraven jako nebezpečný měnitel náboženství, jako falešný prorok – za mesiáše, toho Bohem zaslíbeného spasitele, zachránce. Jeho smrt přece prokázala, že neměl pravdu: kdyby opravdu byl Božím vyslancem, Bůh by se ho zastal. Tak nějak asi Saul uvažoval a podle toho, se vší mladistvou horlivostí, také jednal.

Nám dnes tohle přijde trochu cizí, náboženskému fanatismu nedůvěřujeme. Zdá se nám, že je už dobře, když člověk věří něčemu… A ovšem: ten příběh, který jsme četli, je přece příběh o Saulově obrácení, o tom, jak se z pronásledovatele křesťanů Saula stal apoštol národů Pavel. O tom, jak Saul přestal být náboženským fanatikem. Ano, to je. Je to příběh o obrácení, velmi radikální změně všeho. Pavel sám na ni bude v epištole Fp (3,7) vzpomínat jako na úplné převrácení: to, co do té doby považoval za „zisk“, najednou se mu ukázalo jako „ztráta“, to, co měl za nejdůležitější a nejcennější, musel odepsat, zahodit jako odpadky. Avšak v jedné věci tu k žádné změně nedošlo: a to právě v tom Saulově přesvědčení, že není jedno, čemu člověk věří, že je důležité, co si o Bohu myslí. Pavel se z horlivého pronásledovatele křesťanů stal horlivým kazatelem, šiřitelem křesťanské víry, evangelia o Kristu. Ale nestal se z nábožensky zapáleného nábožensky vlažným, ta jeho konverze nebyla konverzí náboženské neurčitosti. Ano, stal se „apoštolem pohanů“, kázal a se vší vervou v církvi prosazoval, že Boží dílo, Boží pomoc a naděje jsou otevřeny všem bez rozdílu, že člověk nemusí splnit žádné předběžné podmínky, aby se mu dostalo podílu na tom, co Hospodin od věků koná a připravuje pro svůj lid. Ale k tomu přesvědčení nedospěl tak, že by si uvědomil, že všechno je jedno, hlavně když člověk tak nějak věří a snaží se žít slušně. Dospěl k němu tím, že se mu ukázalo, že to, na čem opravdu záleží, na čem se všechno rozhoduje, je to, co vykonal Bůh v Kristu. Že tou základní výpovědí o Bohu, je právě ten popravený Ježíš z Nazareta. Že k němu se Bůh přiznal, jeho se zastal, ale jinak, než by se dalo čekat. Bůh ho nezachránil před smrtí – ale vzkřísil jej z mrtvých.

Saul nemusel změnit své přesvědčení, že je důležité, co kdo o Bohu myslí, ale byl přinucen radikálně změnit to, co si sám o Bohu myslel. Že nositelem Jména, tedy té nejvlastnější Boží totožnosti, je právě Ježíš Kristus, ten lidmi, také věřícími, zbožnými lidmi zavržený a popravený. A tahle radikální změna se také dotkla toho, jaké prostředky považoval za přiměřené k šíření tohoto svědectví o Bohu. Z pronásledovatele se stal svědkem, kazatelem, učitelem. Z toho, kdo neváhal pro „dobro“ druhých použít násilí, se stal tím, kdo sám byl ochoten na sobě násilí strpět. Z toho, kdo s horlivostí, jejíž součástí zřejmě byla jakási úzkost – to je ta kombinace, z níž vzniká náboženský fanatismus – podnikal rozhodné zákroky proti nebezpečným heretikům, stoupencům nového „směru“, se stal apoštol, který s podivuhodnou otevřeností a jistotou psal o tom, že trápení, která každý křesťan a speciálně apoštol podstupuje, mohou jen potvrdit sílu naděje, která mu byla darována v Kristu, že „je-li Kristus s námi“ – kdo by se mohl postavit proti nám?

2. Lukáš tuto Saulovu proměnu, jeho „obrácení“ popisuje jako přemožení nepřítele. Z pohledu křesťanů – ale Lukáš tu píše, že i z pohledu Krista samého – se Saul jevil jako nepřítel. On to všecko zřejmě podnikal ze svého nejlepšího přesvědčení, domníval se, že tím slouží svému Bohu a zachování čistoty náboženství. Ale křesťané se před ním třásli strachy, jak to namítá také Ananiáš v modlitbě Kristu, který jej za Saulem posílá. A Saulovi se Kristus sám představuje jako ten, kterého ty pronásleduješ.

Lukáš vypráví, jak se Saul vydal do Damašku. A do Damašku také došel. To obrácení není popisováno tak, že by se změnil směr jeho cesty, že by Saul byl donucen dojít jinam, než původně zamýšlel. Šel do Damašku vyhledat křesťany – ani na tom se nic nezměnilo, nakonec se tam s křesťany setkal. A přece je nám jasné, že se jeho cesta úplně změnila. Do Damašku dospěl úplně jiný Saul, než ten, který se na cestu vypravil z Jeruzaléma. To, co tu jeho cestu zcela proměnilo, ačkoli její směr zůstal zachován, bylo setkání s Kristem. Hledal křesťany, jimž chtěl po dobrém nebo po zlém z hlavy a ze srdce vymýtit to, co považoval za falešnou náboženskou představu. (Oni to ovšem považovali prostě za snahu vymýtit je: snažil se v Jeruzalémě vyhladit všechny vyznavače tohoto jména, budou pak s úžasem nad tou změnou vzpomínat.) Pátral po křesťanech, ale setkal se se samotným Kristem. Pronásledoval křesťany, ale vzkříšený Ježíš, který se mu ukázal v oslepujícím světle, si to vztáhl na sebe.

A po tomto setkání Saul, který až dosud všecko viděl jasně, asi až příliš jasně, najednou nevidí nic. Pokračuje v cestě do Damašku, ale najednou neví proč. Jde, aby tam čekal, co bude dál. Co dál, určí ten Ježíš, jehož považoval za vyřízeného a s jehož příznivci se chystal definitivně skoncovat v nedlouhé době. První fázi Saulova (Pavlova) obrácení popisuje Lukáš jako oslepení.

Ta je ovšem jen přípravou na druhou fázi, jež bude novým prohlédnutím. Ano, Pavlovo obrácení je tu líčeno jako dar nového vidění. Jako by mu vzkříšený Ježíš dal nové oči. Nové vidění ovšem předpokládá konec starého. Pavlova slepota trvá tři dny. Po tu dobu nic nejedl a nepil – jako by byl mrtvý. Tři dny, to je vzdálenost od Ježíšovy smrti k jeho vzkříšení. Pavel to v jakémsi přeneseném smyslu prožil na sobě. Ten Ježíšův úděl se stal jeho údělem. Tělesně při tom nezemřel, nejedl sice s nepil, ale modlil se.

Je příznačné a významné, že to obrácení se neodehrálo jen kdesi v Saulově mysli či srdci. Ta změna, kterou prodělal, měla od počátku svou důležitou vnější stránku. Kristus Salovi navrátil – či spíše nově daroval – vidění ne nějakým přímým kouzlem, nýbrž tak, že k němu poslal Ananiáše. Řekli bychom, že ten pokyn, co má dělat, na který měl v Damašku čekat, se Saul mohl dozvědět rovnou v tom vidění při modlitbě – ale je to zřejmě schválně zařízeno takto složitě. To první, co Saul uvidí, když jeho oči zase začnou fungovat, je zřejmě Ananiáš, který na něj vložil ruce. Obyčejný člověk z masa a kostí, takový, jaké sem Saul původně šel vyhledávat a zatýkat – teď jej oslovuje bratře.

Tak se na Saulovi projevila moc vzkříšení. Jako přemožení nepřátelství. Tak Bůh v Kristově vzkříšení přemáhá své nepřátele. Ne že je „rozpráší“, zahubí, vymýtí, jak si to představovali (a dosud někdy představují) někteří Bohu oddaní lidé. Patřil mezi ně Saul, patřili mezi ně i někteří žalmisté. Ale Saul sám na sobě zažil, jak to Bůh dělá: přemáhá nepřátele tím, že přemáhá, odstraňuje jejich nepřátelství. To je ta podivuhodná moc Kristova vzkříšení, na niž Saul, apoštol Pavel, od té chvíle vsadí všechno, celou svou existenci.

3. V příběhu o napětí, jež vzniklo v první jeruzalémské křesťanské církvi mezi těmi, kdo do ní přišli z důsledně židovského prostředí, a těmi, kdo pocházeli z řecky mluvících kruhů, Lukáš vyprávěl, jak se řešení našlo v tom, že pro lepší spravedlnost vůči těm z řeckého prostředí byli do vedení a služby v církvi povoláni ti, kdo jim byli blíže, jak naznačují jejich řecká jména. To byla lidská volba.

Avšak když si vybírá své „nástroje“ Bůh sám, když volí vzkříšený Kristus, volí zřejmě jinak. Za „apoštola pohanů“ si nevybral někoho, kdo by pro ně měl pochopení, protože sám pohanskou existenci poznal na svou kůži, nýbrž přísného, až fanaticky horlivého Žida a farizeje Saula. A ze svědectví NZ se ukazuje, že to nebyla výjimečná volba, že tak to bylo častěji. Evangelista Jan vypráví o tom, jak vzkříšený Kristus pověřil službou „pastýře svých ovcí“ Petra, který Ježíše třikrát zapřel. Skutečně se zdá, že vzkříšený Kristus má zvláštní zálibu dělat „kozly zahradníkem“, povolávat do své služby ty, jež bychom si podle svých měřítek a úvah volili jen s rozpaky.

Na tomto příběhu o Pavlově obrácení (podobně jako na onom o Petrově pověření) však výrazně vidíme, co je jeho hlavní kvalifikací pro ten úkol: ta zkušenost, na vlastní kůži prožitá, že moc Kristova vzkříšení spočívá v tomto podivuhodném přemožení nepřátelství.

To je svědectví i pro nás. Svědectví, jež i nám může nově otevírat oči a ukazovat nám, kdo je Bůh, v něhož smíme věřit, v němž smíme mít naději, pro sebe – i pro druhé.

Modlitba Pane Bože, připomínáme si, že také v nás jsi zdolal všelijaké bloudění a nepřátelství vůči tobě svojí láskou. Ve křtu jsi nám stvrdil, svoji milost, přijali jsme právo považovat se za tvé syny a dcery. Pane, prosíme tě, dávej nám svého Ducha, jímž nás vedeš k tomu, abychom tě jako svého Otce oslovovali, a uč nás vidět svět a lidi, s nimiž se setkáváme, jako ty, za něž také Kristus zemřel.