Rt 4:1-12  Bóaz vystoupil k bráně a posadil se tam. Tu šel kolem zastánce, o němž Bóaz mluvil. Vybídl ho: Člověče, zastav se a posaď se tu.  A on se zastavil a posadil se. Bóaz pak vybral deset mužů z městských starších a požádal je: Zasedněte zde. A oni zasedli.  Zastánci pak řekl:„Noemi, která se vrátila z Moábských polí, chce prodat díl pole, který patřil našemu bratru Elímelekovi. Řekl jsem si, že ti to dám na vědomí a vybídnu tě, abys jej koupil v přítomnosti těch, kteří tu zasedají, před staršími mého lidu. Chceš-li použít svého práva k vykoupení, tedy jej vykup, nechceš-li, oznam mi to. Vím, že kromě tebe není bližšího zastánce. Já jsem po tobě. On odpověděl:„Vykoupím jej. Bóaz řekl:„V den, kdy koupíš od Noemi pole, kupuješ je i od moábské Rút, ženy po zemřelém, se závazkem zachovat jméno zemřelého v jeho dědictví. Tu řekl zastánce:„Nemohu je vykoupit pro sebe, aniž bych zničil vlastní dědictví. Použij pro sebe mého výkupního práva; já vykoupit nemohu. V Izraeli tomu bývalo odedávna při vykupování nebo při výměnném obchodu takto: Každé jednání se stvrzovalo tím, že si jeden vyzul střevíc a dal jej druhému. To byl v Izraeli způsob stvrzování. Zastánce tedy řekl Bóazovi: Kup si to sám.  A zul si střevíc. Bóaz pak řekl starším a všemu lidu:„Dnes jste svědky, že jsem koupil od Noemi všechno, co patřilo Elímelekovi, i vše, co patřilo Kiljónovi a Machlónovi. Koupí jsem získal za manželku i moábskou Rút, ženu Machlónovu, abych zachoval jméno zemřelého v jeho dědictví. Tak nebude vyhlazeno jméno zemřelého z kruhu jeho bratří ani z brány jeho rodiště. Jste toho dnes svědky. Všechen lid, který byl v bráně, i starší odpověděli:„Jsme svědky. Kéž dá Hospodin, aby žena, která přichází do tvého domu, byla jako Ráchel a Lea, které obě zbudovaly dům izraelský. Počínej si zdatně v Efratě a zachovej jméno v Betlémě.  Nechť je tvůj dům skrze potomstvo, které ti dá Hospodin z této dívky, jako dům Peresa, jehož Támar porodila Judovi

1. Vracíme se po čase k tomu letnímu příběhu z Betléma. Ten příběh má tři hlavní postavy: Rút, moábskou pohanku, její tchyni Noemi a betlémského statkáře Bóaze.

Nejprve jsme slyšeli o tom, jak jednala Rút. Odmítla opustit svou tchyni, když obě ovdověly, a připojila se k ní při návratu do Betléma. Odtamtud Noemi kdysi, ještě se svými mužem a dvěma syny, utekla kvůli hladomoru a tam se poté, co jí všichni zemřeli, vracela plná hořké rezignace. Rút se svou zahořklou tchyní spojila svůj další život, těžko se nám – i Noemi – chápalo, proč. A v Betlémě se rychle zorientovala podle ustanovení Božího Zákona – bůhvíjak se o něm dozvěděla – které těm, kdo sami nic neměli, „zchudlému a hostu“, vyhrazovalo právo paběrkovat. A jakousi náhodou Rút připadla na pole Bóaze, který nejenže tohle ustanovení snižující výnosy nepovažoval za náboženskou teorii, již v praxi není možné brát vážně, ale ještě měl radost z toho, že se Rút takto spoléhá na Boží slovo, a k tomu, co jí patřilo podle práva, jí všelijak přilepšoval. Čtenář znalý života a červené knihovny by si hned řekl, že ví proč.

Řekla si to zřejmě i Noemi, když jí domů Rút přinesla obilí, které u Bóaze nasbírala, i to, co jí dal navíc, pochoutku z praženého zrní. Pak jsme tedy mohli sledovat, jak jednala Noemi. I v tom měl Hospodinův Zákon jakousi roli, ale podružnou. Noemi si vzpomněla, že Bóaz má k ní a k Rút na základě tohoto Zákona a svého příbuzenství jistou povinnost, povinnost zastánce, ale nechtěla to s takovou prostotou (nebo naivitou?), jakou projevovala Rút, nechat jen na tom. Věděla přece, co na mužské platí, a poradila Rút, aby to na něj takto zkusila: aby se mu v noci, po oslavě konce žní, až bude v náladě, nabídla jako žena. To je přece spolehlivá pojistka.

Slyšeli jsme však, že tenhle stoprocentní plán nevyšel. Ukázalo se, že Noemin odhad, toho, jak se věci mají a jak se budou mít, byl mylný. Bóaz na tu vymydlenou a navoněnou krásku, která se mu vetřela do postele, reagoval jakoby to bylo strašidlo. Ale když se Rút v té prekérní situaci dovolala toho, na co se sama – bůhví proč – spoléhala i před tím, totiž Božího Zákona té povinnosti zastánce, kterou Bóazovi Zákon ukládal, zase to na něj platilo.

Už nemáme pochybovat, jakkoli se nám to může zdát divné: Bóaz je muž, který se ve svém životě se zarážející důsledností řídí Božím slovem, Božím Zákonem. A zároveň na něm můžeme vidět, že takový člověk nemusí být přísný suchar, tvrdý k sobě i ke všem okolo, možná trochu pokrytec a v každém případě protiva. Tak máme sklon si ty „hodně zbožné“ lidi předsta­vovat – také proto, že takoví často bývají. Ale ne nutně. Bóaz takový není. Už jsme viděli, že Bóaz rozhodně není člověk paragrafů. Některá ustanovení Zákona jako by neznal, ačkoli by pro něj mohla být výhodná – třeba příkaz držet si přísný odstup od Moábců. A k Rút se v té flagrantní situaci zachoval jako pravý džentlmen. A přece, a zároveň: velmi pečlivě dodržuje jiná pra­vidla Božího Zákona, ačkoli pro něj osobně výhodná nejsou.

Dnes se tedy pozornost vyprávění soustřeďuje na třetího z těch tří, dnes slyšíme, jak jednal Bóaz.

2. Slyšíme, jak jedná zastánce. Toho se Rút v noci dovolala a to nyní Bóaz – ve dne – provádí. Ve dne a v bráně. Brána, to je místo veřejné. Tudy se vchází do města a vychází z něj, tudy alespoň občas projde každý. V bráně se proto ve starém Izraeli vyřizovaly věci, které mají být všem na očích. To, jak jedná Bóaz jako zastánce, je tak v nápadném kontrastu k tomu, jak to naplánovala Noemi. Ona se spoléhala na to, že se to nejlépe vyřídí tajně, pod rouškou tmy, trochu háklivým, ale osvědčeným způsobem. Bóaz to vyřizuje v bráně a výslovně si k tomu přizve svědky, deset mužů z městských starších. To zastání, o které tu jde, zastání podle pravidel Hospodinova Zákona, to přece není nějaká pokoutní, zákulisní záležitost, která nesnese denní světlo. Naopak denní světlo vyžaduje, nic se tu nemá obcházet a zastírat, právě naopak. je to věc, která se nakonec týká celého lidu, je to věc práva, o níž všichni mají vědět, všichni to mají dosvědčit.

A Bóaz i dál postupuje pečlivě podle pravidel. Ví, že je tu kdosi, kdo je bližší příbuzný Noemi, a koho se proto týká na prvním místě ten Božím Zákonem určený úkol být zastáncem. Má právo přednostně se ujmout té povinnosti. Zní nám to divně? Právo ujmout se povinnosti? Asi ano, zní to divně v době, kdy si čím dál víc svá práva představujeme jako záruku něčeho, co chceme, co bychom rádi měli. Právo dělat, právo mít, co já chci. Ale právo splnit nějaký úkol, udělat něco, co nás bude něco stát, co nám zkom­plikuje život? Jenom proto, že je to čestné, že tím uděláme něco dob­rého? Umíme si to ještě představit? V našem příběhu to tak zřejmě je. Ukáže se, že úkol zastánce znamená pro toho, kdo se ho ujme, jisté ohrožení, nějakou újmu. Bóaz však nechce tomu druhému, pokrevně bližšímu zastánci tuhle možnost upřít. Nepočítá automaticky, že se do něčeho takového nikomu nebude chtít. Však také ten druhý zastánce nejprve je hotov se svého úkolu ujmout.

3. Teď však: čeho vlastně se je ochoten ujmout. Co to je vlastně to zastání, o co tu jde? Docela prostě: zastání znamená udělat něco, co ten, kdo zastánce potřebuje, nemůže udělat sám. Jak vysvětluje Bóaz, v tomto případě jde o to, kdo koupí od Noemi díl pole, který patřil jejímu zemřelému manželu Elímelekovi.

To že by si Noemi nemohla zařídit sama? Prodat pole? A že by se to muselo zařizovat takhle, podle nějakého výkupního práva? Proč tedy Bóaz spíš neuspořádá nějakou dražbu – kdo dá víc? Není nakonec jedno, kdo to koupí, nezáleží spíš na tom, aby na tom Noemi vydělala co nejvíc? Jenže to je právě ono. Ten prodej zastánci byl zřejmě zvláštní prodej. Prodej, jímž by ten, kdo prodává, byl sám „vykoupen“, prodej, jímž by o svůj „podíl“, o ten díl půdy, který měl v zemi Hospodinova lidu Izraele patřit jeho rodině dědičně, nepřišel. Tady nejde o to, aby Noemi na tom majetku, který zdědila, ale který jí k ničemu není, když jej ve svém stáří a osamělosti není schopna obdělávat, alespoň něco vydělala, nějakou sumu, která by ji třeba na pár let zajistila. Ne, tady jde o to, aby se toho dílu ujal někdo, kdo k Noemi patří a ona k němu, aby tou koupí ona o ten díl nepřišla, ale vlastně jej získala zpět, aby se její majetek dostal do dobrých rukou – a ona s ním.

Připadá nám to divné? Řekl bych, že ano – v dnešní době, v níž si čím dál silněji myslíme, že největší jistota je v tom, když máme své věci ve svých rukou. Je pro nás těžké si představit, jak by „největší potěšení v životě i ve smrti“ mohlo být v tom, „že nejsem sám svůj,“ ale že „patřím svému spasiteli Ježíši Kristu,“ jak to vyjádřil Heidelberský katechismus. Ale to je skutečně přesvědčení biblických svědků a dosvědčuje ho také náš příběh o Noemi a Rút. Noemi potřebuje, aby její zastánce vykoupil její majetek z její ruky. Dejme si to povědět: ani v našem životě nejde o to, abychom nepatřili nikomu, abychom byli úplně a zcela sami sví. Jde o to, komu patříme. A věřme: my sami nejsme pro sebe těmi nejlepšími pány a správci.

Ale jak se pozná ten opravdu dobrý zastánce, ten který by byl lepší než my sami?

4. To nám to jednání v bráně ukazuje také: jak se pozná dobrý zastánce. Bóaz tomu muži, který byl ochoten se toho úkolu ujmout, připomíná, že tu nejde jen o Noemi, nýbrž také o její snachu Rút. Tím, jak se ukazuje, se věc komplikuje. Nejsem toho schopen, najednou prohlašuje ten člověk, nemohu, protože tím bych sám sebe zruinoval, zničil bych tím své vlastní dědictví, svůj vlastní podíl bych poškodil.

To si zase musíme vysvětlit. Když Bóaz připomíná Rút, připomíná, že v jejím případě bude zastánce muset zachovat jméno zemřelého v jeho dědictví. To znamená zplodit potomka, který to jméno ponese dál tím, že mu bude patřit to dědictví, ten majetek. Noemi už byla stará na to, aby měla děti (sr. 1,11), takže v jejím případě šlo jen o ni, aby se o ni zastánce postaral do její smrti. Ale Rút je ještě mladá a děti mít může. Může mít dědice. A tady se zřejmě onen bližší zastánce bojí újmy. Není úplně jasné, proč. Snad tím, že by musel déle živit větší rodinu? Nebo tím, že by děti, které by s Rút měl, byly nejen dědici Rútina a Noemina podílu, ale že by mohli nějak omezit i dědická práva v jeho stávající rodině? Nevíme přesně. Jasné však je, proč se svého práva ujmout se úkolu zastánce vzdává: z obavy o svůj vlastní majetek. Tomu, co má, dává zřetelnou přednost před pomocí Noemi a Rút.

A je z toho také zřejmé, že Bóaz, který se pak úkolu zastánce ujme, takto neuvažuje, pro něj to ohrožení vlastního majetku není překážkou. Tak se pozná dobrý zastánce. Tak se pozná ten, komu potřebujeme patřit. Někomu, komu na nás záleží víc než na sobě. Řečeno Ježíšovými slovy: pastýři, jemuž záleží na ovcích víc než na sobě. Pastýři, který nezmizí, když se blíží vlk. Pastýři, který položí svůj život za své ovce.

5. Je to radost, když se takový zastánce najde. Tak se radovali i ti, které si Bóaz pozval za svědky, starší i všechen lid, který byl v bráně. Radují se a Bóazovi slavnostně žehnají. Zní to až přehnaně, když Rút přirovnávají k pramatkám Ráchel a Lee, z jejichž synů vzešel Izrael. Ten muž, který se nakonec svého úkolu zastánce zřekl, se bál, že by ho to zruinovalo. Ti, kdo byli svědky celého jednání, jsou přesvědčeni, že to Bóaze nejen nezruinuje, ale přejí mu, aby tím, že se postará o zachování jména zemřelého manžela Rút, měl prospěch a slávu i jeho dům. Zní to v tu chvíli jako zbožná nadsázka. A přece je to pravda: z tohoto rodu vzejde jednou ten, který sám sebe zmařil jako služebník všech, a proto se stal Pánem nade vším. Pánem a zastáncem, jemuž je dobré patřit.