Sk 6:1-7   V té době, kdy učedníků stále přibývalo, začali si ti z nich, kteří vyrostli mezi Řeky, stěžovat na bratry z židovského prostředí, že se jejich vdovám nedává každodenně spravedlivý díl. A tak apoštolové svolali všechny učedníky a řekli: Bohu se nebude líbit, jestliže my přestaneme kázat Boží slovo a budeme sloužit při stolech. Bratří, vyberte si proto mezi sebou sedm mužů, o nichž se ví, že jsou plni Ducha a moudrosti, a pověříme je touto službou.  My pak budeme i nadále věnovat všechen svůj čas modlitbě a kázání slova. Celé shromáždění s tímto návrhem rádo souhlasilo, a tak zvolili Štěpána, který byl plný víry a Ducha svatého, dále Filipa, Prochora, Nikánora, Timóna, Parména a Mikuláše z Antiochie, původem pohana, který přistoupil k židovství.  6 Přivedli je před apoštoly, ti se pomodlili a vložili na ně ruce. Slovo Boží se šířilo a počet učedníků v Jeruzalémě velmi rostl. Také mnoho kněží přijalo víru.

Introit: To, co řekne Hospodin, je protříbené. On je štítem všech, kteří se k němu utíkají. Kdo je Bůh krom Hospodina, kdo je skála, ne-li Bůh náš! (Ž 18,31n)

Písně: 605; 607,1-2; 201; 446,1-3; 446,4-5

První čtení: Dt 1,1a.9-18

Milí bratři a sestry,

církev roste, učedníků stále přibývá – vypráví Lukáš ve Skutcích apoštolských. Církev neroste, počet jejích členů se nemění či spíš klesá – tak to můžeme povědět dnes my. Zmocňuje se nás přitom sklíčenost a pocit bezmoci. Co s tím? To první, k čemu nás neutěšený stav v církvi a sboru vede – to je jistě pokání. Při pohledu na prázdné lavice v kostele se musí každý člen církve ptát: Co jsme udělali špatně? Co jsme zanedbali, že náš národ – kdysi křesťanský a v Boha věřící – je dnes národem bezbožným? Můžeme z toho přirozeně obviňovat atheisty a komunisty – to oni bránili šířit víru, strašili nás, ba pronásledovali. Ale to není pokání a ani nám ani těm, které máme oslovit, to nepomůže.

První církev v Jeruzalémě neobviňovala Římany ani Židy, i když obojí jim život rozhodně neulehčovali. Minule jsme slyšeli, že majetní křesťané ve sboru tehdy prodávali majetek, aby tak mohli podporovat své chudší členy. Patrně však těch chudších bylo hodně. Právě to bylo na evangeliu Kristovu a na jeho církvi přitažlivé: že tu je místo i pro lidi ve společnosti málo populární; takové jako byli právě vdovy, sirotci, otroci… Opravdu – vnější podoba církve nevypadala nijak zvlášť slavně.

A přece věřící člověk Lukáš mluví jasně o růstu, rozmachu církve. Vidí její sílu jinak – zevnitř – vidí nové společenství, které vzniklo Božím zásahem, působením Ducha svatého, které má svůj základ v Ježíši Kristu – té nejpevnější skále. Vidí zrod nového Božího lidu, jemuž platí slavná zaslíbení. Jejž čeká ještě něco slavnějšího, než je růst členstva – království nebeské. Vidí jistě i těžkosti, které se objevují – církev utrpěla již i některé rány – zvenku i zevnitř. Případ Ananiáše a Safiry byl zkouškou pro první sbor stejně jako zatčení Petra a Jana. Ale rozhodující je, že slovo Boží se dál šíří a lidí přibývá.

Ale uprostřed tohoto rozmachu a nadšení doléhá najednou k uším apoštolů divná zvěst. Stížnosti. Rozpoznávají nespokojenost mezi lidmi. Co se stalo? Něco není v pořádku s péčí o chudé, se zabezpečováním jejich jídla. Sbor tehdy poskytoval všem svým chudým členům živobytí. Každý den bylo z nashromážděných prostředků připravováno společné jídlo, aby žádný netrpěl nouzi. A tu se ukázalo, že pro některé ze starých žen, vdov, nezbylo dost při společném stolování.

To není jen tak, to není jen jako když málo navařili v nějaké jídelně. Apoštolové to vidí jinak: u Kristova stolu někdo nemá dostatek, hladoví! Po hostině lidu Božího se ozývá reptání! – To ovšem není poprvé – ač Bůh o svůj lid pečuje, reptání se ozývá v jeho dějinách odedávna – už na cestě pouští, když Hospodin sytil Izraelce manou a nechával téct vodu ze skály. Už tehdy doprovázelo lidské reptání Boží činy. Ale to bylo tehdy. Teď přece nastal nový věk. Mezitím přišel Spasitel – Ježíš Kristus a byl seslán Duch svatý – plnost darů. A přece si zase někdo stěžuje. A má důvod!

A konečně – těmi hladovými jsou vdovy. Ne vdovy z Jeruzaléma, z místních, ale z diasporních řeckých Židů, kteří byli v Jeruzalémě vlastně cizinci. Asi jako když se k nám vracejí Češi třeba z Ukrajiny či Rumunska. Přistěhovalci – ti jsou na tom vždy hůř než místní, mají to těžší. Právě proto je třeba být zvlášť citliví, jde-li o jejich práva, umět se jich zastat. Neboť patří k slabým ve světě. Dnes, jako v dobách biblických. Už Starý Zákon na jejich práva pamatoval – vdova a cizinec – to jsou chudí, kteří měli vždy pro Hospodina zvláštní cenu a kterých si ve své laskavosti více všímal. Proto apoštolové nemohou váhat, čekat, že se situace sama vyřeší, ani přehlížet tyto nesrovnalosti, ale svolávají všechny učedníky. Jestliže chudí trpí nedostatek, vyhlašuje církev poplach. Trpí-li jeden úd, trpí celé tělo. A s církví není vše v pořádku, jsou-li opomíjeni chudí a bezmocní. Vždyť, kde jinde by našli zastání, než u těch, kteří stojí v čele Kristova lidu? Apoštolové nejsou žádní vnější reprezentanti, hodnostáři, kteří se ukazují lidem v krásném rouchu či neprůstřelném voze. Stát v čele církve – to v Novém Zákoně znamená mít o ni starost, nést za ni odpovědnost – především za ty slabé. Představitelé církve musí být na straně těch, kterým se děje křivda, na které se nedostává, být citliví k jejich stížnostem, aby nebyl nikdo utlačován či přehlížen.

Vždy jsou ve sboru „vdovy a cizinci“ – totiž lidé, kteří jinde nic neznamenají a nezmohou. Kteří nemají žádnou moc a postavení, majetek, ba ani rodinu – právě pro ně především platí potěšující zvěst a pozvání ke stolu Kristovu. Kde jsou chudí, staří, neúspěšní lidé vysunuti na okraj a pozornost se soustředí na bohaté, úspěšné a vlivné osobnosti, tam přestává církev být tělem Kristovým a stává se jen jakousi společenskou organizací či spolkem. „Učedníků přibývalo“ a ztrácel se přehled o všech potřebných. Apoštolé náhle rozpoznávají hranice svých možností. To je zkušenost všech, kdo slouží mezi lidmi. Nad tím povzdechne mnohý lékař, učitel, pečovatel – ať je sebevíc nadaný a schopný, nemůže se starat o všechny, kdo by jej potřebovali – a není to jeho vina. I my faráři z toho býváme přepadlí. Tolik lidí potřebuje osobní péči – návštěvu, rozhovor – a často, ne jednou. Na to nestačí moderní technika a organizace práce ani rutina. Tyto případy nelze jen tak vyřídit. Pastorační péče není nikdy vyřízena, hotova.

Dnes vidíme, jak široké pole působnosti se otevřelo, když církev začala s diakonií. Rozvinula se služba v řadě ústavů a domovů – již na docela odborné úrovni. A také pro chudé ve světě je třeba organizovat pomoc, sbírky, adopci a dálku, dopravit to vše, kam je třeba, a spravedlivě rozdělit… Přitom však ve sborech nemá přestat běžná křesťanská služba, kterou si mohou poskytovat bratři a sestry navzájem: návštěvy v nemocnicích, domovech důchodců, péče o staré a nemocné členy.

Z rozměrů, jakých tato práce nabývá, vidíme dnes my to, co rozpoznali apoštolové kdysi: totiž že sami na vše nestačí. Ale to pro ně není důvod, aby to vzdali, aby si jen stěžovali, aby začali svou službu omezovat. Když vidí tu horu práce, navrhují nové řešení. Nemohou dál v klidu kázat, když v církvi hladoví přehlížené vdovy. Ale nemohou ani nechat zvěstování, k němuž byli povoláni, a místo toho začít zajišťovat spravedlivější rozdílení pomoci. Doslova říkají „Bohu se to nebude líbit.“ – Oni musí dál kázat a modlit se za sbor. Bez slova evangelia do sboru nikdo nepřijde. Slovo vzbuzuje víru a mění lidi. Pak přirozeně přichází na řadu sociální oblast, služba chudým, společné hospodaření…

Kdyby všichni kazatelé skončili u péče o nemocné, vězně a uprchlíky, jak by se všichni kolem, kteří by je asi obdivovali a chválili, dozvěděli, proč to dělají? Že je k tomu vede Duch svatý a láska k Bohu? Lidé potřebují nejen jídlo, bydlení a možnost si popovídat, oni mají především slyšet evangelium. Vykládat Písma a hledat v nich zvěst pro každý den, to je první starostí farářů, proto studovali. Tomu věnují hlavní díl svého času a sil.

Ale oni přece nejsou jedinými služebníky ve sboru – navštěvovat, učit děti, vybírat dary, poctivě spravovat finance – to dělají další k tomu povolaní. A není to jen z nouze, nemusíme se za to stydět – začali s tím sami apoštolové. Jestliže nechtěli ošidit ani službu slova ani službu chudým, protože obojí k církvi patří, navrhli zvolit sedm služebníků, kteří by oblast sociální a charitativní měli na starost. Ostatní souhlasili a pověřili je slavnostním vkládáním rukou – ti muži byli ordinováni k diakonské službě a dodnes známe i jejich jména. Jsou řecká – stejně jako byly ty vdovy – snad aby k nim měli blíže…

Protože jde o službu odpovědnou (a o peníze), jsou vybráni lidé s dobrou pověstí, moudří, plní Ducha. Přebírají odpovědnost za sbor spolu s apoštoly a pomohou, aby byl navrácen pokoj, upevněn řád, a sbor byl opět navenek přitažlivý. Nestal se místem sváru a hádek, ale místem opravdové, činorodé bratrské lásky. A tak Lukášova zpráva končí, jako začala: „počet učedníků rostl“.

Tuto naději máme i my, zůstaneme-li věrně při službě Slova i křesťanské lásky. Neutečeme-li z ní, Pán Bůh sám nám bude dávat moudrost i sílu, abychom vše zvládli, jeho dílo nekazili, ale pokračovali v něm a byli užitečnými služebníky. Každý tam, kam jej Pán postavil a k čemu jej povolal a vybavil. Amen

Ježíši Kriste, prosíme, odpusť nám, že jsme se nejednou nechali oslepit vlastními zájmy a nevšímali jsme si volání o pomoc našich bližních. Prosíme, daruj nám milosrdné srdce a ochotu pomáhat. Dej, ať vnímáme jednotlivce i celek tvé církve. Amen