Gn 27:30-33  Když Izák udělil Jákobovi požehnání a sotvaže Jákob od svého otce odešel, přišel jeho bratr Ezau z lovu.  Také on připravil pochoutku, přinesl ji otci a řekl: Nechť můj otec povstane a nají se z úlovku svého syna, aby mi mohl požehnat. Jeho otec Izák se ho otázal: Kdo jsi? Odvětil: Jsem tvůj syn Ezau, tvůj prvorozený. Tu se Izák roztřásl a zalomcovalo jím zděšení: Kdo to vlastně ulovil úlovek a přinesl mi jej? Ode všeho jsem pojedl, dříve než jsi přišel! A požehnal jsem mu! Požehnaný také zůstane.

Introit: Chválu vzdejte Hospodinu, protože je dobrý, jeho milosrdenství je věčné! Tak ať řeknou ti, kdo byli Hospodinem vykoupeni, ti, které vykoupil z rukou protivníka, které shromáždil ze všech zemí! (Ž 107)

Písně: 667; Ž 130; 271+.5-7; 699

1. čtení: Gn 25,21-34

Poslání: Fp2,12-16a

Milí bratři a sestry,

v dnešní době je rozšířen zájem o rodokmeny. Lidé pracně shánějí ve starých zápisech informace o svých předcích. Těší je, když mezi nimi najdou někoho slavného. Když však v rodinné minulosti shledají něco nepěkného, nebo dokonce ostudného, raději o tom pomlčí.

Podivujeme se proto, že Izrael sám sebe a své předky portrétuje i v těch stinných stránkách velmi upřímně. Praotcové – a později i králové – nejednou jednali nevěrně, sobecky a dokonce úskočně jako praotec Jákob. Ano ten, kterého později Hospodin nazval Izraelem a po němž se jmenuje celý národ a země. Jeho Bůh vyvolil jako požehnaného. Z jeho potomků je dokonce zaslíben Spasitel. A přitom dějiny tohoto vyvoleného lidu začaly podvodem! V Bibli nic zamlčeno není. Ba právě naopak, jakoby se zvláštní důsledností nebylo opomenuto nic z lidských špatných způsobů i v rodině Božího lidu.

Když slyšíme ten příběh – my však si jej musíme dovyprávět – máme se spolu s Izákem zděsit nad tím, co se v lidu Božím přihodilo. Tolik rafinovanosti a úskoků mezi nejbližšími! Nejvíc o tom věděla matka Rebeka. Izákova žena. To není tak překvapivé. Matky mají často příležitost nahlížet do úmyslů jak svých dospělých dětí tak i manžela. Ale v Rebečině případě jde ještě o něco jiného. Ona přece ušla podobnou cestu víry jako její tchán Abraham, když opustila své rodiště a své náboženství a přidala se k rodině Izákově. Uvěřila bez opory své země a svých příbuzných. Možná proto bylo její srdce vnímavé k Hospodinovu hlasu. Snad vnímavější než Izákovo. O ní se tu mluví, že volá k Hospodinu o pomoc, když konečně otěhotněla. Rebeky se zmocňovala úzkost. Něco je jinak. Ne jedno, ale hned dvě děti se chystají na svět a ještě v těle matky se strkají, bojují spolu. Co z toho bude? Má vůbec ještě smysl žít?

Je to zajímavé; každý z těch čtyř členů Izákovy rodiny v určité chvíli pochybuje o svém životě a pak i o životě těch druhých. Přitom právě Izraeli svěřené požehnání znamená Boží jednoznačnou podporu života! „Požehnám ti a staneš se požehnáním národům! Rozmnožím tvé potomstvo!“ Vy se o svůj život bát nemusíte!

A hned je tu Ezau, prvorozený, který na smrt myslí stále a hodně o ní mluví. „Jsem znaven až k smrti. … Stejně mám blízko k smrti. K čemu je mi prvorozenství!“ „Proto, Jákobe, bratře, dej mi zhltnout trochu toho červeného, toho krvavého, jsem znaven k smrti.“ Krev za krev. Takové jemnůstky jako spoléhání na Boží požehnání, to není pro chlapa, jako je Ezau. V jeho životě vyhrává síla a bezohlednost jedince. Ze strachu o život však – jaká ironie! – prodal své prvorozenství za misku čočkové kaše. Jakápak krev!

O Jákobovi je řečeno, že byl zbožný, (bezúhonný) a sídlil ve stanech. Měl rád společenství a zřejmě se pod vlivem své matky Rebeky utvrdil v tom, že Boží požehnání je nade všechno. Proto to lákavé jídlo bratrovi přenechá pod přísahou, že on mu za to prodá své prvorozenství. Pak bude mít nárok, aby otec požehnal jemu a ne Ezauovi. Již to bude brzy! Otec Izák mluví, jako by měl umřít každým dnem. Ještě je tu však ten úkol od Hospodina. Jenže kterému ze synů má požehnání předat? Izák v tom měl jasno. Tomu prvorozenému. „Připrav mi, můj synu, oblíbenou pochoutku! Co nevidět mohu umřít, tak ještě něco ulov, ať mně to dodá života.“ Tak žádá starý a osleplý Izák staršího syna Ezaua. Na tom není nic divného. Právo prvorozeného na dědictví i na rozhodování o celém rodu ani dnes není neznámé. Ale Hospodin vede své vyvolené zvláštním způsobem. V Božím lidu to bude ten druhý, ten slabší, ten méně početný, kdo převezme a ponese vzácné dědictví – požehnání národům. Pamatovala na to Rebeka.

Odvážná Rebeka i zbožný Jákob otcovu zaslepenost již nesnesou. Jsou přesvědčeni, že Boží věc je potřeba vzít do svých rukou! Ezau by přece Boží požehnání promrhal. Ta slibně začatá cesta víry v Hospodina by byla zmařena. Ezau, muž lovu a pole, člověk vyhledávající úspěch jako to dělají jiné národy. Ezau – „chlupatec“, který se zřejmě stylizoval – a šlo mu to dobře, šlo mu to samo – do tehdejších supermanů, kteří uměli přinutit zemi k tomu, aby vydala, co má k jeho spotřebě. Tento životní styl sobeckého zájmu jen o současnost, o vlastní blaho – ale již ne o budoucnost, ne o bližní, o ty kterým měl být život předán – ten je právě kenaanský. To je kenaanština. Ezau si bral jednu Kenaanku za druhou, jako by chtěl vysát potenci té země, na kterou si Abrahamovi potomci měli dát pozor a nic s ní nemít.

Tomuhle Ezauovi má Jákob přenechat požehnání Boží?! To nedopustí!Však už v těle matky se tlačil dopředu a při narození držel bratra za patu, jako by ho chtěl zadržet a dostat se včas na jeho místo. K tomu má podporu své matky. Spojí se spolu k tomuto zbožnému záměru. Hospodin potřebuje pomoct!

Tohoto pocitu nabývají právě lidé zbožní. Oni jsou přesvědčeni, že vědí, jak to Pán Bůh myslí – s nimi, s dětmi, s církví, s tímto světem. Jen mu to strašně dlouho trvá. Snad čeká na naše ruce? Vždyť se říká, že tu jiné nemá než ty naše? – Ale to je hrubý omyl! Omyl z netrpělivosti a ze strachu. Že na to Pán Bůh nestačí a mohlo by se ukázat, že to na světě jde docela dobře i bez něho. A jak by potom ti, kteří na něho věrně spoléhali, vypadali? Ano, i Rebeka a Jákob se báli hlavně o sebe.

Pomohli tedy Božímu požehnání dostat se k tomu pravému. Skutečně, Jákobova opovážlivost obelhat slepého starého otce, byla za tímto účelem. A Rebečina ochota nést za celý podvod odpovědnost, také.

Ale Bible, jak jsme řekli na začátku, je knihou, která opravdu Boží lid nešetří. Účel nesvětí špinavé prostředky. Rebeka a Jákob neudělali dobře. Měli přece pamatovat, že Hospodin slíbil: „Neboj se! Budu s tebou!“ Jákob, převlečený za Ezaua sice od Izáka požehnání vyloudil, ale bylo to ono Boží požehnání? Copak to se dá takhle získat? Rozhodně si nemůžeme myslet, že Rebeka s Jákobem Hospodina přinutili, aby s nimi hrál toto divadlo. Do takových podniků on se zavléct nedá.

Ale přece se o Jákobovi bude mluvit jako o praotci a ne o Ezauovi. A bude to Jákob a ne Ezau, kdo obdrží to slavné jméno Izrael. V tom je tajemství Boží veliké lásky, že on se nepřidává k našim nemorálním a úskočným činům, ale přece tyto činy dovede obrátit k dobrému. Své zaslíbení zpátky nevezme, i když tato rodina mu právě čest nedělala.

Ne, nemysleme. Nemorálnost se tu neomlouvá. Hřích nese své následky. Rodina je rozpolcena. Rebeka bude muset milovaného Jákoba poslat za hranice, aby uprchl před pomstou jejího druhého syna. Už se ho na živu zpátky nedočká. A oba bratří se budou muset dvacet let potýkat těžce se životem, než se spolu opět setkají a alespoň pro krátkou chvíli pohřbu svého otce Izáka se usmíří.

Tak je to s Božím lidem a národy kolem něho. Trvale nesourodý, neslučitelný životní styl – víra v Hospodina s pověrami jiných lidí se nesnese. Jen občasná chvilka klidu je střídána pronásledováním nebo alespoň nevraživostí.

Musíme tím skončit? Teď chvíli před křtem dvou dětí, které se mají připojit ke Kristovu lidu? Budou to mít stejné? – Ano, v tom, že i nad nimi zazní to slovo: „Neboj se!“ „Já jsem s tebou, já jsem s vámi až do skonání tohoto věku.“ – Když tomuto slovu uvěří, nemusí se bát o sebe, protože jejich život je skryt v Bohu skrze Ježíše Krista, potomka Jákobova.

Pokřtění mohou žít v důvěře, že nemusí nic uspěchávat a zařizovat sami. Že pravý život je dostatečně ochráněn a zajištěn, protože Ježíš, k němuž budou připojeni vodou křtu, nebyl netrpělivý a nezachraňoval sám sebe. Dokonce ani svůj kříž nepokládal za ztroskotání Božího království. Vložil všechno na nebeského Otce, který jej vzkřísil a vyvedl z hrobu. Podíl na jeho vzkříšení si nemusí nikdo zajišťovat ani kupovat. V tom Bohu pomáhat nemusíme. Jen přijmout jeho požehnání a vážit si jej. Platí, že skrze „malého“ Bůh požehná všem národům země! Navzdory podvodům a lidským snahám vzít věci požehnání do svých rukou, nepodařilo se zvrátit dílo spásy, které Bůh předurčil ze své milosti. Amen.

Modlitba: Pane, děkujeme, že tak jako ses přiznal k praotcům, přiznáváš se i k nám, nehodným! Amen.