Neděle Rogate – 10. května 2015

Základ kázání (Jan 16,23b–27): Amen, amen, pravím vám, budete-li o něco prosit Otce ve jménu mém, dá vám to. Až dosud jste o nic neprosili v mém jménu. Proste a dostanete, aby vaše radost byla plná. To vše jsem vám říkal v obrazech. Přichází hodina, kdy k vám už nebudu mluvit o Otci v obrazech, ale budu jej zvěstovat přímo. V onen den budete prosit v mém jménu a neříkám vám, že já budu prosit Otce za vás; vždyť Otec sám vás miluje, protože vy milujete mne a uvěřili jste, že jsem vyšel od Boha.

 

Písně: 167,1–5; 406; 562; 636; Požehnání

Čtení: Sd 10,6–7.10–16

Introit: Pojďte, slyšte, všichni bohabojní, budu vám vyprávět, co mi Bůh prokázal. Svými ústy jsem volával k němu, svým jazykem jsem ho vyvyšoval. Bůh však slyšel, mé modlitbě věnoval pozornost. Požehnán buď Bůh, že mou modlitbu nezamítl a své milosrdenství mi neodepřel. (Ž 66)

Milí bratři a sestry,

tato slova pronáší Ježíš na odchodu, bezprostředně před svou smrtí na kříži a svým vzkříšením. A mluví k učedníkům, které takto opouští, k učedníků, kteří zůstanou po velikonocích sami. A proto jeho slova platí také nám, neboť my stále žijeme v té době po velikonocích, po Ježíšově odchodu k Otci. A také my – stejně jako patrně už ti první učedníci a jako ti křesťané, po něž Jan psal své evangelium – procházíme všelijakými pochybnostmi a pokušeními. Protože Ježíše nevidíme, Pána Boha nikde nevidíme, připadáme si někdy skutečně opuštěni, naše víra slábne, připadá nám, že to s tím Božím královstvím, které přece v Ježíši mělo přijít, někde vázne. Namáháme se třeba všelijak, ale s jakými úspěchy? Kde je vlastně to Kristovo vítězství vidět, ptáme se. Je v tom vůbec nějaký rozdíl být křesťanem a nebo jen slušným člověkem? A je naše víra dost silná, naše láska dost obětavá a naše naděje dost pevná, abychom obstáli?

Takovým a podobným pochybám křesťané asi vždycky propadali – a patrně také vždycky se s nostalgií dívají do dob minulých, kde předpokládali, že takové pochyby byly vyloučené. Zejména se takto s trochou závisti ohlížíváme na tu dobu úplně původní, na dobu, kdy tu Ježíš byl se svými učedníky, kdy ho mohli vidět, naslouchat jeho slovům, přihlížet jeho mocným znamením. Ježíš nás však rázně vyvádí z takové nostalgie a staví nám před oči úplně opačný obraz. Nyní, v době a situaci, v níž žijeme my, v době po velikonocích, jsme na tom lépe, než byli tehdy učedníci. Na dobu minulou, dobu do velikonoc Ježíš pohlíží jako na dobu příprav, dobu nedokonalosti, nehotovosti. „Až dosud jste o nic neprosili v mém jménu …“ „To vše jsem vám říkal v obrazech.“ Naproti tomu doba, o níž Ježíš mluví v budoucím čase, doba po jeho odchodu k Otci, doba naše má být dobou, kdy prosby budou splněny, dobou plné radosti, dobou přímého, zjevného zvěstování o Otci.

Ježíš totiž neodešel k Otci tak, že by se za ním nebesa zavřela a svět mu zůstal lhostejný. Naopak, odešel k Otci a nebesa zůstala navždy otevřená; on sám je pro člověka otevřel a zve nás, abychom to vzali vážně. „Amen pravím vám, budete-li o něco prosit Otce ve jménu mém, dá vám to. Proste a dostanete, aby vaše radost byla plná.“ Není pravda, že jsme od Boha opuštěni, můžeme-li se k němu modlit!

Tady by mohla přijít naše pohotová námitka: Tak to přece není. My často pochybujeme, a nejsme si jisti, že Pán Bůh vyslýchá naše modlitby. S tím se věřící potýkají a nevěřící se jim vysmívají: Kde je ten váš Bůh? Jak to, že vám nedá, co chcete? Jak to, že vás neochrání před pronásledováním, že vás neušetří utrpení a neúspěchů? Co sis člověče vymodlil? A když se nějaká ta prosba vyplní, není to náhoda? Odkud víme, že Bůh naše modlitby slyší a vyslýchá? Není lepší se místo modlení prostě spolehnout na zákonitosti, které v našem světě platí, jim se podřídit a jimi se řídit? Tak lze přece dospět k výsledkům, které jsou spolehlivě ověřeny pozorováním a zkušeností.

Ale to k nám mluví obecná lidská zkušenost. A ta nás ovšem k modlitbě nepřivede. Člověku není přirozené se modlit. Modlit se člověk nenaučí pokusem. Možnost modlitby nebyla objevena tak, že by to někdo jednou zkusil a ono to zabralo. Ne, takto se člověk nedozvěděl o Bohu, který ho slyší a vyslýchá. Tak se lidé naučili všelijakému čarování a zaříkávání a magii, ale ne modlitbě. Ne prosbám určeným Otci, o nichž tu Ježíš mluví.

O tom, že takto smíme k Bohu volat, že on nás slyší a vyslýchá, se nedozvídáme odnikud než z Ježíšova slova. Na toto slovo se spolehnout, vzít je vážně, to je jediná možnost, jak se dostáváme k modlitbě. Ježíš sám nás to učí, ano přímo nám to přikazuje: „Proste a dostanete.“

Ale právě to, jak on nás učí modlit se, se vzpírá našim přirozeným sklonům dělat si z modlitby mechanismus, jímž Boha ovládáme, mechanismus k prosazování vlastní vůle. Mít to, co se nám zalíbí, vyhnout se tomu, co se nám nelíbí – to je ideál vyslyšené modlitby. A to je to hlavní, co člověka láká na všech možných odrůdách a typech pohanství. Nástroj k osvobození a prosazení vlastní vůle. Nemuset se už pořád a neustále podřizovat, moci konečně jednou prosadit svou.

Na takové ambice ovšem Pán Bůh neslyší, před takovými prosbami si zacpává uši a od takových prosebníků odvrací svou tvář. O tom nám Bible také na mnoha místech svědčí. A ovšem takovéto prosby nemají nic společného s tím, o čem tu mluví Ježíš. Modlitba je svrchovaným Božím darem. Není to ovládací mechanismus nějaké mrtvé zákonitosti, nýbrž přímá řeč k živému a svatému Bohu. Jen proto, že Bůh si to přeje, že nám to Ježíšovými ústy přikazuje, můžeme se k němu modlit. Výlučně na jeho příkazu a na jeho zaslíbení spočívá naše modlitba. Je-li tomu tak, pak o ničem nemůžeme pochybovat méně, než že nás slyší a vyslýchá. Můžeme pochybovat o všem možném: o tom, zda se skutečně umíme modlit, o tom, zda si toto privilegium vůbec zasloužíme, zda ho dovedeme dost využít a podobně – ale ne o tom, zda naše prosby budou vyslyšeny! Žádná naše prosba není tak malicherná, tak bezvýznamná, aby jí Bůh nedopřál sluchu a nevzal ji vážně.

To ovšem neznamená, že by všechno, co bychom si pro sebe nebo pro druhé přáli, může být modlitbou. Už jsme pověděli, že modlitba je dar Boží, že se děje výlučně na jeho příkaz a z jeho vůle. To znamená: Modlit se můžeme k Bohu pouze v Ježíšově jménu! Pouze v Ježíši, a nijak jinak, máme přístup k Otci. Pouze v něm jsou pro nás nebesa otevřená. Proto on přišel k nám, přišel od Otce na svět, abychom toto jméno měli, proto Ježíš zemřel na kříži – postavil se zcela důsledně na naši stranu, takže jeho jméno na nás spočinulo, vytvořil tak prostor, do něhož smíme vstoupit, obléknout jeho jméno na sebe jako plášť, který zahaluje náš hřích a naše hříšné, sobecké sklony. Takto jedině se můžeme modlit. Bereme-li však na sebe toto jméno, dovoláváme-li se ho a odvoláváme-li se na něj v našich modlitbách, pak je tím velmi jasně určen obsah a cíl našich modliteb. Jen Ježíšovo jméno nám otvírá přístup k Bohu, ne jméno naše, ani naše ambice. Modlit se v Ježíšově jménu, znamená nechat se skutečně jím přijmout za vlastního – a jeho přijmout za svého.

A přece je modlitba také naší vlastní věcí. Modlit se v Ježíšově jménu nepotlačuje naši individualitu. Nejsme odkázáni jen do mlčenlivého očekávání, že někdo jiný za nás něco poví. „…budete prosit v mém jménu a neříkám vám, že já budu prosit Otce za vás; vždyť Otec sám vás miluje, protože vy milujete mne a uvěřili jste, že jsem vyšel od Boha.“ Ježíš nám svou obětí na kříži a svým vzkříšením sjednal skutečně přímý přístup k Otci, nestal se jen jakýmsi tlumícím mezičlánkem mezi stále rozhněvaným Bohem a stále neposlušnými lidmi, jakousi záplatou z nové látky na starých šatech. Modlitba v Ježíšově jménu předpokládá skutečnou změnu, skutečný zvrat a obrat ve vztahu člověka a Boha. Není už třeba, aby Ježíš prosil Otce za ty, kdo se modlí v jeho jménu, neboť jeho prosba, jeho přímluva byla jednou provždy vyslyšena. Tou prosbou byla vlastně celá jeho cesta za námi. Celý jeho život končící smrtí na kříži. Postavil se před Otcem za nás. A Otec tuto jeho modlitbu vyslyšel – a proto vyslýchá také všechny modlitby těch, kdo prosí v jeho jménu. Kdo v Ježíši rozpoznali svoji naději a záchranu. Kdo si ho zamilovali jako toho, kdo přišel od Boha, ano v němž k nim přichází Bůh. Ty, kdo tak porozuměli Ježíšovu tajemství a kdo proto od něho přijímají ne už obrazné a hádankovité, nýbrž přímé a plné zjevení Boží. Ty, kdo tak rozpoznali, že nic si nemohou pro sebe ani pro své drahé přát více, než aby se takto zjevená a ve slovu evangelia jim zvěstovaná vůle Boží, naplnila i při nich a s nimi.

Ti proto k Otci úpěnlivě volají a zároveň se radují v jistotě, že Otec jejich prosby slyší a vyslýchá. A to je radost plná, úplná, radost navzdory všem zklamáním a nejistotám, jimiž musejí ještě procházet a z nichž k Bohu volají. To je radost ve jménu Kristově zaslíbená i nám. Amen.

Modlitba: Ty jsi, Bože, náš dobrý Otec, chválíme tě s vděčností, žes v nevýslovné lásce k nám dal svého Syna, aby nám v něm a skrze něho vzešel život a radost v plnosti. Amen.