Mt 4:12-17: Když Ježíš uslyšel, že Jan je uvězněn, odebral se do Galileje.  Opustil Nazaret a usadil se v Kafarnaum při moři, v území Zabulón a Neftalím,  aby se splnilo, co je řečeno ústy proroka Izaiáše:  ‚Země Zabulón a Neftalím, směrem k moři za Jordánem, Galilea pohanů –  lid bydlící v temnotách uvidí veliké světlo; světlo vzejde těm, kdo seděli v krajině stínu smrti.‘  Od té chvíle začal Ježíš kázat: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské.“

Písně: 166; 292,1-5; 422; 689

Čtení: 2Král 17,24.29-34

 

Introit: Bože, smiluj se nad námi a požehnej nám, zasvěť obličej svůj nad námi. Tak aby poznali na zemi cestu tvou, mezi všemi národy spasení tvé! (Ž 67,2n)

 

Milí bratři a sestry,

Pokračoval Ježíš ve stopách Jana Křtitele? Mohlo by to tak vypadat. Prorok Jan kázal a křtil v pustině u Jordánu, kam za ním přicházely zástupy, aby slyšely jeho kázání. Jeho slova burcovala lidi ze zavedených způsobů i přemýšlení o Bohu a jeho zákonu. „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské!“, volal Jan. A byl slyšen, zástupy se na znamení pokání nechávaly v Jordánu křtít. Ovšem jeho kritická kázání – letos při výročí upálení M. Jana Husa bychom je mohli srovnávat – se dostala k uším i vysoko postavených. Král Herodes si nenechal kritiku svého osobního nemravného života líbit a příliš smělého kazatele umlčel. Nechal jej zatknout a vsadit do vězení.

To byl signál, na který reagoval Ježíš – evangelista Matouš píše tak, aby vyniklo, že se Ježíš dlouho nerozpakoval a reagoval hned. Odešel do Galileje. To znamená, že opustil Judsko a místa u Jordánu, kde se s Janem setkával a kde se nechal sám pokřtít. Odešel z pustiny, kde 40 dní vedl zápas o vlastní identitu, o své poslání na této zemi. Odmítl pokušení strhnout na sebe popularitu a moc, která se mu nabízela. „Hospodinu, Bohu svému se budeš klanět a jeho jediného uctívat“, byla jeho odpověď. „V té chvíli ho ďábel opustil …“ (4,10n) Poslušný „milovaný Boží Syn“ zvolil cestu služby. A my stojíme spolu s evangelistou na první křižovatce jeho cesty.

U Jordánu je prázdno. Ani Janovy učedníky tu již nezastihne. Je potřeba začít jinde. Dohaduji se, že vás to také napadlo: Proč Ježíš nešel za Herodem a nepokusil se přimět jej, aby Jana propustil? Vůbec se tu tahle možnost neobjeví. Pak musí být Ježíšův rozhodný cíl – Galilea pohanů – důležitější a jeho význam smysluplnější než boj za nespravedlivé stíhaného kazatele Jana. A nebo právě i kvůli Janovi a jemu podobným obětem násilníků je třeba, aby se Ježíš nejprve vydal do Galileje? Každopádně Ježíš nečeká, že za ním začnou lidé chodit. Sám jde mezi lidi.

„Opustil Nazaret a usadil se v Kafarnaum při moři, v území Zabulón a Neftalím …“ V Nazaretu žila jeho rodina. Tu tedy Ježíš opouští, snad podobně jako opustil kazatele Jana Křtitele, který mu „připravoval cestu“ – provždy opouští, aby byl blízko jiným lidem. Tehdy se naplňují Izajášova prorocká slova, kterou 700 let před Ježíšem pronesl o území Zabulón a Neftalím. To je ovšem velmi dávná historie. Kdo ji ještě v době prvních křesťanských sborů zná? Mohla by nás pro dnešek inspirovat nějaká událost ze 14. století? Možná přece by se nějaká našla. Tady však nás evangelista Matouš záměrně vede do vzdálené minulosti ne tolik kvůli událostem samotným, ale pro význam prorockého kázání. Tentokrát je toto území v Galileji – v Bibli tradičně jmenované podle dvou ze 12 izraelských kmenů, Zabulón a Neftalím – hraničním přechodem mezi územím pod vládou Heradesa Antipy a Herodesa Filipa. Nachází se u moře na obchodní cestě z Damašku.

Co mají společného? – Oblast kdysi násilně odtržená od Izraelského království a připojená k Asyrii. Mnoho obyvatel bylo vyhnáno a na jejich místo nastěhováni příslušníci nejrůznějších národů (četli jsme to v 2Král). Zbytky Izraele se potácely mezi vlastní vírou a pověrami cizích národů. Ctili sice ještě Hospodina, ale také pro jistotu ctili i bohy přistěhovalců. „Lid bydlící v temnotách…“ V duchovní tmě, která brání prohlédnout všechny falešné jistoty. Bere i vůli vzepřít se jim. A čím je nabídka pestřejší, tím lidé víc bloudí, pokud sami nejsou pevně ukotveni. Hospodinovo slovo vnímají jen formálně. Ne jako živé a osvobozující. A přece jim tehdy prorok zvěstoval naději. I do zdevastovaného území Severního Izraele má zazářit světlo.

Jak by to bylo možné? Neumíme si představit, jak do multikulturní společnosti vstoupit s jasnou vizí a k této vizi vést. Jak přesvědčit současníky o jedinečné, zachraňující cestě, na které je nutné vzdát se dosavadních jistot a způsobů, které většina lidí pokládá za normální. Kazatel, který sem přichází si musí dávat pozor, aby nebyl přímo na očích úřadů. Jeho působení zde bude spíš nenápadné.

Jak jsme řekli, obyvatelstvo je tu smíšené. To znamená, že vzpomínka na Izajášovo zaslíbení, v němž ohlašoval záchranu v Hospodinu, Bohu Izraele, tu v Galileji pohanů nebyla známá pro všechny. A dovedeme si představit, že i zpohanštělí Židé měli o Bibli (Mojžíšově zákonu a prorocích) jen minimální znalosti. Podobně jako v naší smíšené společnosti mnoho křesťanů míchá slova Bible s výroky řeckých filozofů, nebo dokonce s lidovými pořekadly a s některým jiným náboženským učením. Izajáš si Boží příchod patrně představoval jinak. Jako zářivý a jednoznačný. Jak jinak přemoci temnotu? Jak jinak bloudící lid vyvést a rozjasnit jejich mysl, aby sami ke světlu šli?

Co káže Ježíš? Navazuje na Izajáše a káže totéž co Jan Křtitel. Ježíš nese dál Janovu pochodeň. V čem je tedy jiný? Herodes umlčel Janovu zvěst v jordánské pustině. Ježíš s ní nyní přišel mezi lidi, do obydlených krajů. Avšak pod správu a dohled stejného krále Heroda.

Ježíš zvěstuje království nebeské. A dává jasně najevo, že Janovo vystoupení nebylo marné a nebude umlčeno. Jako Jan i on volá člověka k pokání. Každým svým činem svědčí o tom, že Bůh je na cestě k lidem a přichází se svou pomocí. S vysvobozením z pověr, které člověka drží ve stálém strachu. Považme, jak asi žasli a byli příjemně překvapeni lidé v první generaci křesťanů, kteří ještě starozákonní výroky znali a nyní v Ježíšových ústech ožívaly a stávaly se aktuálními v jejich době. Proč by to nemělo platit také v té dnešní? Copak i dnes nejsou lidé uměle drženi v ohlupujících systémech? Neřítí se do tmy, v níž nevidí na konci osvobodivé světlo?

Ježíš šel od Jordánu, ze samoty pouště, do polopohanské Galileje. Pro svou adresu si vybral město Kafarnaum ležící na obchodní cestě při moři. V té směsici, která se však z pestrých lákavých barev slévá do potemnělých nálad, nervových otřesů a kolapsů, rozpadlých rodin a závislostí. Do toho, co i my dobře známe a co svědčí o lidské nevěrnosti Bohu. Kdo si ještě ve víru dne, v horečce stále nových zážitků, v záři obrazovek, monitorů nebo v náhradním světě omamných prostředků ještě vzpomene na Pána Boha? Kdo se ještě vrací ke kořenům lidství a pokorně vyzná: Jsem jen prach, dílo v tvých rukou, Bože. Ty člověka na zem povoláváš a k tobě se zase navrací –? I do současné tmy jako světlo září poznání, že stejně jako v 8. století před naším letopočtem, tak v roce 2015 je Bůh lidem věrný. Nemáme nic lepšího, co bychom mohli světu povědět. Hledajícím, bloudícím lidem zvěstovat. Zvěstujeme, vyřizujeme to? Věříme tomu sami? Že Bůh právě v Ježíši Kristu je nám věrný?

Evangelistu Matoušovi, stejně tak i Lukášovi, záleželo na tom, aby čtenář pochopil: Když čte starozákonní proroctví a pak zprávu o Ježíšově prvním kazatelském příchodu mezi lidi, že tím právě potvrzuje Boží věrnost navzdory lidské nevěrnosti. Ježíš se obrací k Izraeli rozehnanému tak, že často neví, čí je. V Galileji však neodepře pomoc ani příslušníkům cizích národů: římskému setníkovi (Mt 8,5nn), kananejské ženě (Mt 15,21nn). Není v tom znamení pro každého, kdo u něj hledá pomoc, že se jí dožadovat může? Že je vyzván stejnými slovy: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské!“

Některé mladší rukopisy evangelia ovšem výzvu k pokání vynechávají. Jakoby chtěly naznačit, že to patřilo k asketickému Janu Křtiteli. Ale k Ježíši se to nehodí. Rozdíl mezi těmi dvěma je však jiný: To co Jan ohlašoval, se v Ježíši uskutečnilo. V něm lidské očekávání došlo cíle. Stalo se přítomností. Jak? Stačí pozorovat, co Ježíš, když přišel do lidských temnot, začal dělat.

Ježíš začal kázat („na hoře“, Mt 5–7) a uzdravovat. Tak s ním do světa vstupovalo Boží království. „Blaze vám …“ provolává vůči všem ve světě trpícím a posmívaným. Vyhlašuje jinou spravedlnost, než jakou znají zákoníci a farizeové. „Vy jste světlo světa, sůl země …“ prohlašuje o učednících, kteří pro něho všechno opustili. Boží království je spojeno s jeho osobou.

„Čiňte pokání!“, „Obraťte se!“, volá i na nás Ježíš. – Pod vlivem přicházejícího království se stává nutností. Bez pokání to nejde! A přece je to jiné. Pokání není asketické cvičení, a takto předpoklad pokud chtěl člověk dojít milosti. S Ježíšem to znamená, že se člověk své spásy chopí. Že se pro ni vzdá všeho, jen aby o ni nepřišel. Jako ten člověk, který kvůli jediné perle prodal všechny, které až dosud shromáždil. (Mt 13) Je to možné proto, že lidskému pokání předcházelo Boží rozhodnutí pro člověka. Jeho láska vůči nám šla napřed. Dřív než jsme se my pro něj rozhodli, On nás zahrnul milostí. Z tohoto bohatství lásky se obrácení rodí.

Jestli my můžeme něco dělat, abychom se vymanili z temnot, mrákot a bloudění a zazářilo nám světlo radosti a spasení, pak nic jiného než prosit: „Přijď království tvé!“ A nebo:“Přijď Pane Ježíši!“

Tvé království už je nám známé. Víme, že je připraveno, již se tu s tebou ukázalo, ustanovil jsi je tu. Dovol našim očím, aby viděly to, čemu již dnes věříme, odtáhni jen závěs. Amen.