Základ kázání: Mk 14:43-52   Ještě ani nedomluvil a přišel Jidáš, jeden z Dvanácti. Velekněží, zákoníci a starší s ním poslali zástup, ozbrojený meči a holemi.  Jeho zrádce s nimi domluvil znamení. Řekl jim: „Kterého políbím, ten to je; toho zatkněte a pod dozorem odveďte.“  Když Jidáš přišel, hned k Ježíšovi přistoupil a řekl: „Mistře!“ a políbil ho.  Oni pak na něho vztáhli ruce a zmocnili se ho.  Tu jeden z těch, kdo stáli kolem, tasil meč, zasáhl veleknězova sluhu a uťal mu ucho.  Ale Ježíš jim řekl: „Vyšli jste na mne jako na povstalce s meči a holemi, abyste mě zajali.  Denně jsem vás učíval v chrámě a nezmocnili jste se mne. Ale je třeba, aby se naplnila Písma!“  Všichni ho opustili a utekli.   Šel za ním nějaký mladík, který měl na sobě jen kus plátna přes nahé tělo; toho chytili.  On jim však nechal plátno v rukou a utekl.

4. neděle postni – 15.3.2015

1. čtení: Am 2,10-16

Písně: 625; Ž 6; 311,1.2.7.8.32; Požehnání

Introit: Zaradoval jsme se, když mi řekli: Půjdem do Hospodinova domu! A naše nohy již stojí ve tvých branách, Jeruzaléme. Vyprošujte Jeruzalému pokoj. Kéž v klidu žijí, ti kdo tě milují! (Ž 122,1.2.6)

Milí bratři a sestry,

dnes, čtvrtou neděli postní, jsme začínali podle starého obyčeje slovy Žalmu 122. o radosti z bohoslužeb. V době postní se církev raduje. I když se káže o Ježíšově utrpení, se církev raduje? „Zaradoval jsem se, když mi řekli: Půjdem do Hospodinova domu.“ Co se tím míní? Co tam můžeme čekat? – Radost! Radost, protože Bůh nás zve k sobě, miluje nás a odpouští nám naše viny pro oběť svého Syna. Ať jsme sem přišli jakkoli obtíženi. Jsme tu na správném místě. Dnes je k tomu příležitost, tak „půjdem do Hospodinova domu!“ My. Je to v množném čísle. My všichni, kteří sem patříme. „Všichni…“

Jenomže: „Všichni jej opustili …“, četli jsme v evangeliu. Nikdo z toho celku církve nevyčníval, nikdo se nezachoval jinak. Máme se radovat? Vždyť to byli ti nejbližší. Ježíšovi přátelé. Jak jej mohli opustit? – Evangelista Marek je stručnější než ostatní tři. Jím popsaná scéna Ježíšova zatčení ostře kontrastuje s předchozí citu plnou modlitbou v Getsemane. To slovo Getsemane znamená lis, pres na olej. I Ježíš tam byl v presu, obrazně řečeno, v presu pokušení odmítnout hořký kalich a vyhnout se tomu břemenu, které má nést na sobě za celý Boží lid, i za celý tento hříšný svět. „Hle, já vás budu tlačit k zemi, jako povoz plný snopů.“ Tak měl Hospodin presovat Izraele za jeho strašlivé hříchy. (Přečtěte si to u proroka Amose a zděsíte se.) Pres soudu, který nyní dopadá na Ježíše. „To je třeba, aby se naplnila Písma.“ Tak to on pochopil a dovolil i naplnil.

Budou v presu drceni i učedníci? Jde to ráz naráz. Když člověka přepadne tíseň a pak přijde něco zlého, pak je těžké odolat pokušení. Zůstat věrný i za cenu bolesti, osamění, zbídačení. Toho se mohli bát i učedníci v Getsemane. Dopadne to i na ně? „Ježíš ještě ani nedomluvil a přiblížil se Jidáš, jeden z dvanácti.“ – A ne sám, nýbrž velekněží zákoníci a starší s ním poslali zástup ozbrojený meči a holemi. Ježíš mluvil o tom, že již je blízko ten, který ho zrazuje. A takhle to vypadá. S Jidášem jde najatá ozbrojená banda žoldáků. Lidí, kteří se nechali najmout, aby násilně zajali Ježíše. Zrada a násilí. Jidáš to znamení domluvil, byl to jeho návrh: „Kterého políbím, ten to je; toho zatkněte a pod dozorem odveďte.“

Celá věc však nespočívá v tom, že vinu nese Jidáš. Stále se tu opakuje, že i v těch chvílích zrady byl jedním z dvanácti. Nepřipadá v úvahu se postavit stranou a ukázat jen na Jidáše. On je jedním z nás. To se nedá odpárat. Jak si s touto pravdou máme poradit? Jak si s ní má před velikonocemi poradit kazatel/ka? Copak to můžeme jen tak přejít? …jeden z dvanácti přece znamená jednotlivec, kdokoli z celku církve. Jsou tam sice dvě výjimky: Ten s mečem a ten ve lněné košili. Ani jeden nemá jméno. Nepatří ke dvanácti. Jako by sem zabloudili odjinud … nebo přímo spadli z nebe.

Všimla jsem si, jak se všichni čtyři evangelisté brání hodit všechno na Jidáše. Neurážejí ho. Je jedním z nás. Proto ani já nemohu kázat o jednom zrádci Pána Ježíše a o hodných učednících na druhé straně. Protože oni, ti hodní učedníci, se ocitli na stejné straně – ne jen jako byl zrádce Jidáš – ale jako byli všichni v tu chvíli. V evangeliu podle Lukáše Ježíš říká: „Ale to je vaše hodina, vláda tmy!“ Do ní se propadají lidé, když místo Bohu dají za pravdu sobě. Stojí to život Syna člověka.

Zrádce, jeden z dvanácti, okamžitě jedná: Přistoupil k Ježíšovi a řekl „Mistře!“ a políbil ho. Ještě před pár hodinami byl Ježíš opravdu jeho Mistr. Učitel, rabi. Pozdrav políbením byl běžný. Co to znamená? Že Jidáš se přiblížil k Ježíšovi jako by nic! O to je hrůznější jeho čin, protože zneužil projev důvěry, který byl mezi nimi dávno navázán. Ten, kdo je políben, nečeká nic zlého. Polibek ujišťuje o dosavadním přátelství. Připomíná, co dva lidi z minulosti spojuje. Jako každý mezilidský projev příchylnosti má svou symboliku. Proto, běda!, když se zneužije, pošlape, zneuctí. Přetrhne se tím dlouho tkané předivo vztahu důvěry a lásky. Přesně to Jidáš polibkem Ježíši udělal. Vláda tmy! Tam je ten zlom. Jak člověk ve vteřině dovede zničit všechno, co bylo dobré. Ježíš k tomu nemá co říct. „Oni pak na něho vztáhli ruce a zmocnili se ho.“

A tu se objeví ten s mečem. „Tasil meč, zasáhl veleknězova sluhu a uťal mu ucho.“ Ale ten odvážný výpad ničemu neposloužil. Nikdo jej nekomentoval. Ani Ježíš. Prostě tudy, přes zbraně, cesta ke svobodě nevede. Akce pokračuje podle plánu. Zpráva o dopadení zločince mohla být na první stránce novin. Odpovědní zástupci lidu úspěšně zorganizovali a provedli zneškodnění nebezpečného povstalce.

Ale oni přece se svým temným skutkem nechtěli na veřejnost. Báli se lidu, aby se nevzbouřil. Proto se všechno děje uprostřed noci. Lidská režie se zdá být dokonalá a přitom, ve skutečnosti jde úplně mimo. Mimo hlavní dění. Nic se neutají, protože Bůh před zraky celého světa, nejen všech dvanácti, nejen představitelů židovského národa, ale i před Římany a tedy celou civilizací – jak můžeme potvrdit dnes – Bůh naplňuje svůj plán spásy. Radujme se, že jdeme do domu Hospodinova!, hodí se zazpívat žalmistův zpěv. Mohou si myslet, že se vše utají? Jak je to naivní. Nic se nesmí utajit pro záchranu mnohých. Pro tu konečnou radost, kterou si znovu mohou zpívat slovy 122. žalmu ti, kteří přijali, že spása přišla naprosto bez našeho přičinění. Bůh vše vedl podivným způsobem. Lidské plány a lidská režie šla jinými cestami s klapkami na očích a ucpanýma ušima pro Boží slovo. Velekněží, zákoníci a starší v tom chrámě přece byli doma, u zdroje Božího slova. A teď se zbavují tím nejpodlejším způsobem – pomocí zrady – svého Mesiáše, své spásy, kterou měli před očima. Které se svýma rukama mohli dotýkat. To nepochopení! „Vyšli jste na mne jako na povstalce s meči a holemi, abyste mne zajali. …“ Oni z Ježíše chtěli udělat zločince, revolucionáře, povstalce, který by svedl národ, kdyby nebyl zneškodněn. – Ale on se tak vůbec nechoval! Právě ti, kteří jej takového chtěli – Jidáš měl možná takové názory – jej k tomu nedokázali přimět. Aby sjednotil masy a pozvedl je z područí Říma.

„Denně jsem učil u vás v chrámě a nezmocnili jste se mne.“ Učil jako ten, kdo má moc, píše se v evangeliích. To však je jiné učení, než to, které dává za pravdu lidské ješitnosti a samospravedlnosti. Ježíš všechno konal za denního světla. Jeho evangelium není nic pokoutního. Je radostí pro ty, jejichž práva byla pošlapána a jejichž hlas na ulici neuslyšíte. Mezi ně se zařadil. A … jako oni, zůstal opuštěn od všech. „Všichni ho opustili a utekli“, napsal evangelista. Poslední z těch, kteří ani nejsou jmenováni, byl nějaký mládeneček (Kral. překl.), který šel za ním a kvůli němu přišel i o košili. Utekl nahý. Tak dětsky bezmocně nás asi vidí Bůh. Uprostřed hanebného jednání jsme jako děti, které přece touží po Bohu a po čisté lásce, důvěře, po pravdě.

„Ale vše je třeba, aby se naplnila Písma!“ – Říká Ježíš na závěr své řeči. A je to závěr jeho pozemských kázání, dokud nepromluví znovu až po svém vzkříšení. Protože další výroky před ukřižováním, které Marek zapsal, jsou již jen stručnými odpověďmi soudcům a výkřikem na kříži.

Zaradoval jsme se, když mi řekli: Půjdem do Hospodinova domu! – Protože tady slyším o veliké Boží lásce k člověku. I k takovému jako jsem já a ostatní učedníci, všichni, kteří přiznávají, že nedokázali zůstat svému Pánu věrní, když přišel tlak a pres a úzkost. K němu, ukřižovanému na našem místě a vzkříšenému pro nás hříšné, jemu jedinému však se odevzdáváme. Proto ta radost. Amen.