Introit: Navrať se k nám, Bože, naše spáso! Ukaž nám, Hospodine, své milosrdenství uděl nám svou spásu! (Ž 85)

Písně: 432,1–5; (děti 421 kytara); 432,6–10; 362,1–5; VP-510; 463,1–5

Čtení: Mt 1, 18–25

Milí bratři a sestry,

tento prorocký oddíl je plný mluvení a volání. Ozývají se v něm rozličné hlasy: „Mluvte!“ „Provolejte!“ „Hlas volajícího …“ „Hlas toho, jen praví: volej!“ „Zesil svůj hlas …“ „Řekni judským městům …“ Jsou to ovšem hlasy, které nám může pomoci slyšet právě jen prorok. Hlasy, které jinak neuslyšíte – hlasy nebeské. Smíme spolu s prorokem těmto hlasům naslouchat a tak vědět, že nad námi nejsou temná a mlčící nebesa či mlčící vesmír, jak se nám to ve všem tom hluku, který sami kolem sebe naděláme, někdy může zdát. „Tam nahoře“, u Hospodina, se mluví a volá se tam o nás a pro nás.

To hlavní se tu ozývá hned na začátku: „Potěšte, potěšte můj lid!“ To je slovo Boží. To říká Bůh sám. Kvůli tomu se ozývají – na to odpovídají všechny ty ostatní hlasy. Kvůli tomu byl povolán prorok, aby to slyšel. Kvůli tomu jsme tu my dnes, abychom tomu pozorně naslouchali.

Je to ovšem zvláštní řeč, zvláštní potěšení, které má proniknout k srdci Jeruzaléma. Má mu být pověděno, že „čas jeho služby se naplnil, odpykal si své provinění… z Hospodinovy ruky přijal dvojnásob za všechny své hříchy.“ Takové slovo dává Hospodin vyřídit svému lidu: Mluvte k srdci Jeruzaléma: Už dost! Bůh chce být s vámi (Immanuel) a říká: Už to stačí. Mohlo to být napořád a bez omezení, ale protože tu je tento Bůh, je to jinak. „Hle váš Bůh!“ To je potěšení, to je evangelium, které k prorokovi dolehlo z nebes. A jaký div!, které později přijalo podobu dítěte položeného do jeslí a toho muže přibitého na kříž. Když u jeho stolu slyšíme „toto je ta nová smlouva zpečetěná mou krví“, slyšíme tohoto Boha, který pověděl své jednoznačné „dost! to stačí!“ ke všemu zlu a důsledkům našich selhání a trápení a utrpení, které na nás ve světě doléhají jakoby neměly nikdy konce.

Je tu tedy lhůta. Je tu cesta – nebo alespoň: už se na ní pracuje. K tomu nám ukazuje další hlas. Jakýsi „hlas volajícího“ tu vydává příkazy ke stavbě silnice pro našeho Boha. Připomeňme si ovšem: Naším úkolem je tu stále ještě naslouchat. To „vyrovnejte na pustině silnici pro našeho Boha“ není výzva určená nám, abychom popadli lopaty a krumpáče a začali dávat věci na tomto svět do pořádku, abychom dobře sebe i svět připravili na Boží příchod. Když si teď v adventní době leckdo stěžuje, že toho má nad hlavu, tak zrovna tohle není další úkol. Vždyť právě vánoce nám připomínají nadevše zřetelně, že žijeme ve světě, do něhož Bůh už vstoupil zcela mimo naše očekávání a mimo naše přípravy. To, co volá ten „hlas volajícího“ docela jednoduše také patří k tomu potěšení. Smíme slyšet, smíme vědět, že Bůh sám se už pustil do stavby té rovné a spolehlivé cesty, na pustině se staví „silnice pro našeho Boha.“

Ten obraz musel oněm vyhnancům v Balóně znít velmi názorně. Od domova v Jeruzalémě je dělila právě pustina. A teď slyšeli o silnici, která ji překoná. Slyšeli o cestě, která je dovede k tomu, co ztratili a co bylo jen věcí minulosti a vzpomínek. Ještě si asi nedokázali představit, jak by se na takovou cestu mohli sami dostat, vždyť byli v Babylóně drženi násilím, pod cizím panstvím, ale přece už směli slyšet: už se staví cesta.

Ovšem ten obraz připouští ještě druhý výklad. Ta řeč o „silnici pro našeho Boha“ může znamenat nejen cestu, po které je Bůh povede ze zajetí, ale také cestu, po níž k nim sám přijde. Bůh staví cestu – přes poušť, přes krajinu nehostinnou, přes výmoly, údolí a hory, přes všechny možné překážky – cestu ke svému lidu. Ono to obojí k sobě patří – zase právě z té vánoční i velikonoční události, na Ježíši Kristu můžeme rozumět, že to je vlastně totéž. Bůh si razí – a už prorazil cestu k nám, a tak razí – už prorazil cestu naší záchrany. Cestu, na níž jsou překonávány překážky a pokřivené je narovnáváno. „Hle váš Bůh!“

Ale ještě těm hlasům a tomu volání není konce. Teď se ozývá „hlas toho jenž praví: Volej!“ Tady je patrně osloven prorok. Ty, kterýs dosud měl naslouchat tomu nebeskému volání, také volej. Jsme zpátky na zemi. Ale „co mám volat“? Jak mohu potěšovat, když na zemi je všechno tak nejisté, dočasné … smrtelné. Tak nespolehlivé. Snadno bychom k té prorokově pochybnosti přidali ty své: Pane, už tolik let se na zemi zvěstuje evangelium. Ale co z toho je? Copak to přivedlo lidi k víře? K lásce? K míru? – Nevěří ti, nesnášejí se a vraždí se znovu a znovu. – A tohle nebeský hlas prorokovi nijak nerozmlouvá. „Věru, lid je pouhá tráva“ – vzejde, vykvete, ale pak rychle uvadne, opadá a nehodí se pro nic jiného, než ke spálení … A přece ten hlas neodbytně vyzývá: „Volej!“ A připomíná – jako ještě bude mnohokrát připomínat: „ale slovo Boha našeho je stálé navěky!“ Stálost Božího slova má v sobě sílu, která dává znovu povstat k životu. Naši chatrnost, pomíjivost a nevěrnost pořád znovu překonává. S touto mocí vstupuje do našeho světa. – Lidé jej viděli jako chudé dítě v jeslích a potom jako umučeného muže na kříži. Ale právě jen tak došel po té cestě až k nám. Až do našeho bolestného lidství a do naší smrti. V tomto setkání s námi – které nás usvědčuje z naší omezenosti a hříšnosti – se prolamuje do světa Boží veliká moc, která však překvapivě není v trestu, ale v lásce a potěšení. Smrt a zánik svou moc ztratily! Panovník Hospodin nese život, naději – nese vzkříšení.

A tak se to volání, které začalo Božím vyhlášením „Potěšte, potěšte!“ dostává až k lidem. Toto měli slyšet nejprve. A když to pronikne k jejich srdci, když poznají Boha jako toho, kdo se o jejich potěšení účinně stará, kdo ukončuje jejich trest a trápení, kdo staví cestu k jejich vysvobození, kdo dává znovu a znovu povstat svému slovu uprostřed vší lidské nespolehlivosti – tehdy se sami stanou nositeli radostné zprávy, nositeli evangelia. „Ty, který neseš radostnou zvěst, co nejvíc zesil svůj hlas! Hle váš Bůh!“

A konečně to slyšení hlasů, které k nám z nebes doléhají, přechází v jakési vidění, v obraz: „Panovník Hospodin přichází s mocí a jeho paže se ujme vlády.“

Ovšem ta jeho moc a vláda se projevuje zvláštně: veškerou svou moc a vládu Panovník Hospodin napíná k tomu, aby zachránil a udržel svůj lid, to stádečko všelijak křehkých a unavených lidí, kteří jsou tu přirovnáni k beránkům a březím ovečkám. Je to něžný a láskyplný obraz. Na vyplacení a osvobození tohoto lidu má při sobě mzdu Panovník. Ne my, ale on za nás platí, aby nás získal. Dal si s námi práci. S námi všelijak popletenými, ale i vzpurnými, věřícími i nevěřícími. Všechny v náručí nosí a šetrně vede. Tak se nám dává poznat. Tak nás potěšuje. Tak chce, abychom ho dosvědčovali v tomto světě. „Hle, náš Bůh!“ Amen.