Gn 39:1 – 40:1   Josef byl odveden dolů do Egypta. Od Izmaelců, kteří ho tam dovedli, si ho koupil Egypťan Potífar, faraónův dvořan, velitel tělesné stráže. S Josefem však byl Hospodin, takže ho provázel zdar; byl v domě svého egyptského pána. Jeho pán viděl, že je s ním Hospodin a že všemu, co on činí, dopřává Hospodin zdaru. Josef proto získal jeho přízeň a posluhoval mu. Potífar ho ustanovil správcem svého domu a svěřil mu všechno, co měl. A od té chvíle, co ho Egypťan ustanovil ve svém domě nade vším, co měl, žehnal Hospodin jeho domu kvůli Josefovi. Hospodinovo požehnání bylo na všem, co měl, v domě i na poli. Ponechal tedy všechno, co měl, v rukou Josefových. Nestaral se přitom o nic, leda o chléb, který jedl. Josef byl krásné postavy, krásného vzhledu. Po těchto událostech se stalo, že se žena jeho pána do Josefa zahleděla a naléhala: Spi se mnou! Ale on odmítl a ženě svého pána řekl:„Pokud mě tu můj pán má, nestará se o nic, co je v domě; svěřil mi všechno, co má V tomto domě není nikdo větší než já. Nevyňal z mé správy nic, jen tebe, protože jsi jeho manželka. Jak bych se tedy mohl dopustit takové špatnosti a prohřešit se proti Bohu! A třebaže se Josefovi nabízela den co den, nevyhověl jí, aby k ní ulehl a byl s ní. Jednoho dne přišel do domu, aby vykonával svou práci. Nikdo z domácích v domě nebyl. Tu ho chytila za oděv se slovy:„Spi se mnou! Ale on jí nechal svůj oděv v ruce, utekl a vyběhl ven. Když viděla, že jí nechal svůj oděv v ruce a utekl ven, křikem přivolala služebnictvo a vykládala jim: Hleďte, přivedli nám Hebreje, a on se u nás bude miliskovat! Přišel za mnou a chtěl se mnou spát. Proto jsem se dala do takového křiku. Jak slyšel, že se dávám do křiku a volám, nechal svůj oděv u mne, utekl a vyběhl ven. Uložila oděv u sebe, dokud nepřišel jeho pán domů. Jemu vykládala totéž: Přišel za mnou ten hebrejský otrok, jehož jsi k nám přivedl, a chtěl se se mnou miliskovat. Když jsem se dala do křiku a volala, nechal svůj oděv u mne a utekl ven. Jakmile Josefův pán uslyšel slova své ženy, která ho ujišťovala: Jak říkám, tohle mi provedl tvůj otrok,“ vzplanul hněvem, vzal Josefa a vsadil ho do pevnosti, tam, kde byli vězněni královi vězňové. Tak se Josef ocitl v pevnosti. Ale Hospodin byl s ním, rozprostřel nad ním své milosrdenství a zjednal mu přízeň u velitele pevnosti; ten Josefovi svěřil všechny vězně v pevnosti. Řídil vše, co se tam mělo dělat. Velitel pevnosti nedohlížel na nic, co mu svěřil, poněvadž s Josefem byl Hospodin; všemu, co činil, dopřával Hospodin zdaru.

Introit: Všechnu naději jsem složil v Hospodina. On se ke mně sklonil. Slyšel mne, když o pomoc jsem volal. Vytáhl mě z jámy zmaru, z tůně bahna, postavil mé nohy na skálu, dopřál mi bezpečně kráčet a do úst mi vložil novou píseň. (Ž 40,2)

Písně: Ž 84,1-4; 610,1; 209,1-3; 632; 84,5-6

První čtení: Ř 8,31-39

Milí bratři a sestry,

kapitola 39. začíná přesně tam, kde končila 37. Všechny ty hrůzy, sváry, nenávist a podvody v Jákobově rodině ústí do stručné zprávy: „Josef byl odveden dolů do Egypta.“ – Co všechno obsahuje tato věta? Především to slůvko „dolů“. Ano, Josef klesl z výšky dolů. Z rozmazleného synáčka v šatech jak pro prince je zajatec a otrok. Ztratil otce a jeho lásku, ztratil domov, ba i svobodu. Ze země otců, země zaslíbené, je odvlečen do Egypta – země pohanské, země, která je v Bibli vždy zemí nepřátelskou, zemí hříchu, nesvobody a útlaku. Říše, kde není uctíván Hospodin, Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův, ale farao jako ztělesnění božstva a absolutní vládce nad lidskými životy. – Tam se Josef dostává s pohanskými kupci. Tam je prodán jako kus dobytka na trhu a jeho nový pán a majitel si jej odvádí do svého domu.

A tu čteme překvapující sdělení: „S Josefem však byl Hospodin.“ Teď? Když je z něj zajatec a otrok? Když je v cizině a pod cizí nadvládou? Ano, právě teď, když je dole v Egyptě – i tam vládne Hospodin – vládne i faraónovi a jeho dvoru, ale je nablízku především ubohému Hebreji Josefovi. To jsme dosud v jeho vyprávění nečetli. Dokud se mu vedlo skvěle, zůstával Hospodin jakoby skrytý, vzdálený. Ale teď, když se Josef octl v daleké cizině, mezi pohany, v domě, kde pánem nad jeho životem i smrtí byl Egypťan Potífar – velitel faraónovy tělesné stráže – tedy představitel nepřátel – tam „s Josefem byl Hospodin.“ A s Josefem se stává změna. Už není příčinou sváru a nenávisti, jako když žil ještě doma mezi svými bratry, ale najednou je zdrojem požehnání. Josef pracuje a jeho práce přináší zisk a užitek a jeho pán bohatne. Je to tím, že s ním je Pán Bůh. Odtud ta zázračná Josefova šikovnost – stejně jako později schopnost vykládat sny. To není od přírody, doma se tomu sotva naučil. Za tím je Boží vůle a působení – jen díky Hospodinu se Josef stává požehnáním. Plní se při něm dávná zaslíbení daná Abrahamovi a jeho potomkům.

Vzpomeňte na příběhy z předcházejících kapitol – jak se vždy podivuhodným způsobem tito praotcové lidu Božího stávali požehnáním svému okolí – Abraham prosící za Sodomu, Izák kopající study, vzpomeňte na Jákoba, jak díky jeho službě Lában bohatl…

Protože s Josefem byl Hospodin – tak jako předtím s jeho otcem a dědem – a dopřává mu zdaru, proto se daří i jeho pánovi. Josef dostává na starosti stále větší část jeho majetku, až je nakonec nejvyšším správcem a jeho pán je s ním spokojen, váží si ho, má k němu důvěru a spoléhá na něj. Tak to vypadá, když je s námi Hospodin – a my s ním. I uprostřed pohanů a ateistů se projevuje jeho přízeň a z Božího požehnání máme prospěch nejen my sami pro sebe, ale i ti kolem nás. Takovým požehnáním je dnes třeba Diakonie a Charita a také každý poctivý křesťanský politik, starosta či ředitel, zdravotní sestra či učitel. Každý, kdo se nestará jen o svou kariéru, ale nezištně slouží. Pak si druzí váží naší práce a poctivosti a spolehlivosti, mají k nám důvěru – a to, bratři a sestry, není v dnešním světě nic samozřejmého – jako to nebylo samozřejmé ani v pohanském Egyptě.

Ale – jak pokračování Josefova příběhu ukazuje – není to bez pokušení: Potífar mu svěřil celý svůj dům, vše ponechal v jeho ruce – až na svou ženu. A právě ta se začne Josefovi sama nabízet. Ona v něm nevidí spolehlivého, důvěryhodného správce, kterého by si měla vážit a jakého by měla svému muži přát. Vidí krásného, přitažlivého muže a začne ho pokoušet, aby zradil svého pána a stal se jejím milencem.

Jistě je tato paní Potífarová zápornou postavou. Způsobí Josefovi jen další bolest a trápení. Máme chuť její chování – vůči Josefovi i vlastnímu manželovi – odsoudit. Ale my si nevyprávíme tuto kapitolu, abychom si vychutnali soud nad Potifarkou, ale abychom si všimli, jak se chová ten, s nímž je Hospodin – jak se zachová Josef v pokušení – sváděn k nevěře bohatou dámou. V pohanském světě to patrně nebylo nic neobvyklého. Morálka Egypta a starověku nebyla asi o mnoho lepší než morálka naší pohanské společnosti. Nevěra se v podstatě pokládá za běžnou věc a ani se nad ní nikdo moc nepohoršuje. Ba naopak. Správný hrdina dnešních filmů a seriálů má v každém díle jinou milenku. Komu stačí jedna žena, je pokládám za slabocha, neschopného, málo odvážného, nudného…

Ale Josef takový není. A té ženě se to pokouší vysvětlit: „Můj pán mi svěřil všechno, co má. Jak bych se tedy mohl dopustit takové špatnosti a zklamat jeho důvěru!“ Tady přece nejde jen o nás dva – co my spolu prožijeme a co si užijeme. V těchto věcech nikdy nejde jen o ty dva, ale vždycky ještě o toho třetího, koho by zranili, ponížili. Ohled na něj musí vést k útěku z takových situací. Buď ohled na manžela, který u toho není, nebo ohled na děti, které už ten druhý třeba ve své rodině má nebo by mít mohl. To Josef učí pohanskou paní – nezklamu důvěru tvého muže a ty bys ji také neměla zklamat.

A to druhé, co Josef zmiňuje – „jak bych se mohl prohřešit proti Bohu?“ On by nám to třeba prošlo – ale před Bohem to neutajím. Jeho tím zarmucuji a urážím, jeho vůli neposlouchám, před ním se dopouštím špatnosti, ať to někdo další zjistí nebo ne. Z této větičky vidíme, že Josef skutečně zůstal Pánu Bohu věrný. Nepřipisoval své úspěchy svému štěstí či svým schopnostem. Nezapomněl na Boha otců. Neřekl si: teď jsem daleko od domova, tady vládnou jiní bohové a jiná pravidla – tady já budu žít po jejich – pohanském způsobu života. Ne. On věřil, že i v té cizině je Hospodin s ním a jeho vůle zde platí i nad pohany a pro Josefa bude rozhodně lepší poslouchat Hospodina než tu cizí ženu. I kdyby mu to mělo pokazit kariéru, i když na tom prodělá a upadne do potíží.

Josef raději uteče, než by zhřešil. Takový je hrdina podle biblických měřítek. Vytrhne se té, která po něm touží, a ženě zbude v ruce jen jeho plášť. – A zase se stanou Josefovi jeho šaty zdrojem nepříjemností: dáma si je schová jako důkaz. Za svědky si zavolá služebnictvo a křičí: „Ten Hebrej se chtěl se mnou miliskovat!“

Poštvat proti Josefovi jeho podřízené asi nebylo nic těžkého – jako by říkala – ten cizák, ten přivandrovalec, co vám chtěl dělat šéfa, si dovolil takovou drzost! A pak to opakuje svému manželovi a skoro i jej přitom obviňuje: ten hebrejský otrok, cos ho přivedl, ten se provinil, toho musíš potrestat! A Potifarovi nezbývá než – pro klid v domě a zachování dobré pověsti – dát Josefa zavřít. Ani jej nevyslechne, nevíme, co si o tom všem myslí, ale jisté je, že Josef zase klesl dolů, docela až na dno.

A přece znovu čteme: „Hospodin byl s ním.“ To je zvláštní. Člověk by řekl: Co to bylo Josefovi platné? Proč ho Hospodin nechal zase tak trápit? Proč dopustil další křivdu a nespravedlnost? Proč je nevinný Josef ve vězení, když už se předtím zdálo, že se jeho situace obrací k dobrému? Ale Bible tuto otázku neřeší a Josef si ji kupodivu také neklade. Z Bible se dočítáme něco jiného: Když je ubohému Josefovi nejhůř, když definitivně ztratil svobodu a octl se v žaláři – je tam Hospodin s ním. Hospodin není především s těmi, kterým se daří, kteří stoupají stále výš, mají úspěch a jsou dobře zajištěni. Hospodin je s těmi ubohými dole – se zajatci a uprchlíky, s ohroženými a poníženými, s nespravedlivě trestanými a ukřivděnými. I když jsou zticha, nebrání se a nevolají po spravedlnosti. Na nich mu záleží. Spěchá jim na pomoc, je jim posilou a obrací jejich úděl k lepšímu. Nečteme, zda byl Josef zoufalý či věřil v Boží pomoc. Boží lásku naše silnější nebo slabší víra a modlitby nezmění. Vždyť co volal Ježíš na kříži: „Bože můj, proč jsi mne opustil?“ A přece byl Bůh s ním, neopustil svého Syna, i když jej neušetřil bolestí a utrpení, nakonec ho vyvedl ven z hrobu a učinil vítězem nad smrtí i zlem.

Už ve Starém Zákoně se najdou další postavy s osudem podobným Josefovu. Takoví, kteří se octli pod nadvládou pohanů, daleko od své rodiny, zbaveni svobody, ohroženi na životě. Vzpomeňte na mládence Daniele v zajetí babylonském a židovskou dívku Ester na dvoře a v harému perského krále. O nich nám Bible vypráví, abychom uvěřili, že Hospodin je s námi, i když se octneme sami obklopeni nepřátelským, okolím – že mu v tom nikdo nemůže zabránit a že nám může i v takové situaci pomoci. Josef si znovu získal oblibu svého nadřízeného, stal se jeho pomocníkem – opět se stal požehnáním pro své okolí. I v situaci, která pro člověka není vůbec příznivá, může takový věrný a bohabojný Boží služebník být pomocí druhým, svědkem k víře, svědkem o Boží moci a ochraně. Kolik věrných křesťanů nebo židů, když se octli ve vězení či třeba koncentračním táboře, bylo pomocí a posilou svým spoluvězňům!

Ale ani tady Josefův příběh nekončí. Hospodin mu chystá ještě slavnější úkoly a mnohem větší pomoc. Jednou se splní i ty sny, pro které jej bratři tak nenáviděli. Ale tím hlavním je, co se v naší kapitole stále opakuje, že Hospodin, i když dopouští trápení, je s Josefem a dopřává mu zdaru.

Hospodine, Pane náš, jak vznešené je tvoje jméno po vší zemi! Amen.