¹ Vyšel odtamtud a šel do své vlasti, učedníci ho následovali. ² A když nastala sobota, začal učit v synagoze. A mnozí, co to poslouchali, žasli a říkali: „Odkud to má? Jaká to moudrost mu byla dána! A takové mocné činy se dějí jeho rukama! ³ Copak to není ten tesař, syn Mariin a bratr Jakubův, Josefův, Judův a Šimonův, a nejsou jeho sestry tady u nás?“ A pohoršili se nad ním. ⁴ Ježíš jim řekl: „Prorok není beze cti, leda ve své vlasti, mezi svými příbuznými a ve svém domě.“ ⁵ A nemohl tam učinit žádný mocný čin, jen několik nemocných vložením rukou uzdravil. ⁶ A divil se jejich nevíře.

1. Je to tentokrát příběh o Ježíšově neúspěchu. O lidech, s nimž se tu Ježíš setkal, evangelista říká, že se nad ním pohoršili, o Ježíšovi, že se divil jejich nevíře.

Lidé jsou Ježíšem pohoršeni nebo také „uraženi“. To slovo se ovšem v Bibli používá v trochu jiném významu, než jsme zvyklí je používat my. Nejde o mravní pobouření nad nevhodným chováním, o nějakou urážku naší cti. O „pohoršení“ („skandálu“) se v Bibli mluví tam, kde se objeví něco, co člověku znemožní věřit Bohu nebo ho to od víry odvede, co „urazí“ jeho víru. Nějaká překážka, kvůli níž si člověk řekne: „tak to ne, to nejde, tohle není mož­né…“ Najednou člověk nemůže dál, tohle prostě nepřekousne, tohle je nepřijatelné. Takové věci nepochybně jsou, protože víra není jen nějaký vnitřní pocit, na vnější skutečnosti, na tom, co okolo sebe vidíme a slyšíme nezávislý. My se ve víře musíme s tou skutečností nějak srovnat – a něco nám do našich představ a očekávání zapadá lépe, něco zase hůř, něco vůbec. Na něco ve své víře narážíme, uráží nás to, „pohoršuje“, člověk to chytne jako past, najednou nemůže jít dál.

A tady slyšíme, že takovým pohoršením, takovou urážkou, překážkou ve víře se lidem stal Ježíš sám. A pohoršili se nad ním… Co tedy Ježíš tak strašného pro­vedl? Právě že nic. Dělá to, co dříve, co dříve „fungovalo“, lidi to k víře přivádělo. Však evangelista říká, že se Ježíš sám divil jejich nevíře. Je to div, divné, že nevěří. Evangelista si při popisu Ježíšova jednání dává záležet, aby bylo zřejmé, že tady v Nazaretu dělá totéž, s čím začal v Kafarnaum: v sobotu jde na bohoslužby do synagogy a tam učí – zřejmě vykládá Bibli, „káže“, mohli bychom si to přiblížit. A tohle Ježíšovo „vyučování“ vzbuzuje úžas, lidé si všímají, že je něčím zvláštní, promlouvá k nim. Tehdy v Kafarnaum mluvili o „autoritě“ Ježíšova učení, přišlo jim přesvědčivé, něco, co si zaslouží nejen pozornost, ale i poslušnost. Teď v Nazaretu mluví o moudrosti. A vědí, zřejmě z doslechu, také o Ježíšových činech – „mocných činech“, zázracích. To, co Ježíš říká a dělá, není jen tak – odkud to má? ptají se jeho nazaretští posluchači. Vzbuzuje to jejich zájem, otázky, úžas. Je to úžasné!

A přece, něco tu drhne. Není to v tom, že by se mu to tentokrát nějak nepovedlo, že by „nebyl ve formě“, že by mu docházely síly či inspirace. Už jsme si všimli, jak evangelista zdůrazňuje, že Ježíš tady dělá totéž, co jindy jinde, a že to i stejně působí. A přece nakonec nepůsobí. Nakonec se tu nad Ježíšem pohorší a Ježíš se diví jejich nevíře.

Ten rozdíl, to zadrhnutí je v tom, kde to je. Jsme v Nazaretě – tak to ovšem evangelista výslovně neříká, to si jen snadno domyslíme, on to místo schválně nazývá Ježíšovou vlastí či „domovem“, je to prostě místo, odkud pochází – však ho tak také všichni znali: „Ježíš Nazaretský“. A tady ho ovšem všichni dobře znají. To, co od Ježíše slyší, jeho učení, a co slyší o něm, jeho mocné činy, to v nich vzbuzuje otázku: odkud to má? Ale na takové otázky mají vzápětí pád­nou odpověď: „vždyť je to ten tesař – to si může říkat, co chce, toho přece známe. Známe jeho rodinu, jeho matku Marii i jména jeho čtyř bratrů, jeho sestry (dvě nebo víc?) tady s námi, tedy v té naší vesnici, žijí.“

To je to pohoršení, to, co jim znemožnilo Ježíše přijmout, uvěřit, že v něm k nim přichází pomoc od Boha.

2. Zvláštní pohoršení – pohoršení z blízkosti, obyčejnosti. Je na tom něco div­né­ho, překvapivého. Řekli bychom, že právě tam, kde byl Ježíš doma, kde ho znali a snad měli rádi – že tam mu porozumějí, přijmou jej. Oni by jej asi přijali, ale tak, jak jej znali, jako tesaře, syna Marie. Nechtějí ho přijmout tak, jak ho neznají. To, co o něm vědí, jim zavírá cestu k tomu, co on jim přináší, umlčuje v nich tu otázku, odkud to má. Otázku, která by mohla vést k víře.

Pohoršení způsobené přílišnou blízkostí, familiérností. Je to divné? Vlastně tolik ne. Ježíš na to reaguje výrokem o proroku, který není beze cti – kromě své vlasti a svých nejbližších. Ten výrok je zřejmě přísloví, v různých obměnách je takové rčení známo i odjinud – protože vystihuje dost obecnou zkušenost. „Doma není nikdo prorokem“ – v této verzi ho známe a užíváme také. Známe všichni ten předsudek: to, co známe, nemůže být nic zvláštního, ten, koho známe, nemůže být nijak zvláštní. A pomoc, případně dokonce setkání s Bohem, to si představujeme jako něco zcela zvláštního, exotického, snad až pohádkového. To Ježíš v očích svých nazaretských sousedů a příbuzných rozhodně nebyl. I Ježíše postihl tento předsudek obyčejnosti.

Proč se nám však o tomto Ježíšově neúspěchu vypráví v evangeliu? K čemu nám může být dobré se o něm dozvědět? V několikerém ohledu.

3. Předně: ta obyčejnost Ježíšova lidství je pro svědectví evangelistů (a už před nimi apoštola Pavla) důležitá. Projevuje se v ní totiž skutečnost, reálnost jeho osoby a jeho příběhu. Ježíš nebyl a není pohádková bytost, jakkoli se o něm různé až pohádkově neuvěřitelné věci vyprávějí. Pro své současníky, pro své nejbližší, byl až pohoršlivě obyčejný. A to ne proto, že by na něm opravdu vůbec nic neobyčejného nebylo, že by si všechny ty „pohádkově znějící“ věci o něm jeho příznivci vymysleli. To ne: slyšeli jsme, že i v Nazaretě slyšeli jeho učení a zaslechli v něm zvláštní moudrost, která je zaujala, i v Nazaretě věděli o jeho mocných činech. Ale zároveň jim byl Ježíš příliš blízko, takže si prostě nakonec nepřipustili, že by to „odkud to má?“ vlastně mohlo odkazovat k Bohu a že by právě v něm mohla přicházet ta rozhodující pomoc i pro ně.

Až pohoršlivě blízko, až pohoršlivě reálné to bylo, jak se v Ježíši k lidem Bůh přiblížil. To nám právě toto negativní svědectví o Ježíšově neúspěchu staví před oči.

4. Dále se v tom příběhu dozvídáme také něco o pohoršení, které ohrožuje i naši víru, dozvídáme se také o naší vlastní nevíře. Často se nám zdá, že potíž je v tom, že Bůh je nám vzdálený, že dnes se nic, co by nám k němu ukazovalo, neděje. Kdybychom se tak dnes mohli setkat s Ježíšem, slyšet jeho moudré učení a vidět jeho mocné činy! To by se nám věřilo lépe. Vyprávění o nevíře těch, kdo se s tím vším setkali, nás v tomto ohledu vede ke střízlivosti. Svědectví o Ježíšově učení i o jeho činech přece máme. A že by dnes Bůh svým Duchem nepůsobil?

Co člověk vidí, však velmi záleží na tom, jak se dívá – to nám ten dnešní příběh velmi výmluvně ukazuje. Výrazné je to zvlášť v tom závěru: říká se tam, že v tomto prostředí Ježíš nemohl učinit žádný mocný čin – jen několik ne­moc­ných uzdravil vložením rukou. To zdánlivě naznačuje, že Ježíšova zázračná moc byla tak trochu závislá na víře těch, mezi nimiž působil. Když mu nevěřili, jako by tím byl oslaben, jeho moc vyprchávala.

Jenže tomuto chápání až s jakousi ironií odporuje druhá část té výpovědi: jen několik nemocných uzdravil… Co byly jinak ty Ježíšovy „mocné činy“? V pře­vážné většině právě uzdravování ne­moc­ných, někdy se neobvyklost, zázračnost v těch vyprávěních o uzdravování vyjadřuje právě tím, že Ježíš uzdravil jen gestem vložením rukou. V právě předchozím oddíle se vypráví, jak tímto ges­tem vzkřísil již zemřelou dcerku Jairovu. Jak to tedy, že nemohl učinit žádný mocný čin, když i tady uzdravoval?

Myslím, že tomu máme rozumět tak, že v tom prostředí to, co Ježí dělal, jed­no­duše nebylo chápáno jako nějaké „mocné činy“. Ano, uzdravil několik ne­moc­ných – no a co? Ani tady Ježíš nepřestal říkat a dělat to, co dělal jinde, jenomže těm, kdo se s tím setkali, to nestačilo. Ne že by tam ta skutečnost Boží moci, kterou Ježíš svým učením a svými činy pomoci, uzdravení, přinášel, nebyla přítomna. Byla tam, ale lidé ji neviděli, protože až příliš dobře věděli, kdo Ježíš je. Přece ten tesař, syn Mariin…

Zdá se mi, že něco z tohoto předsudku, z toho pohoršení blízkosti zažíváme i civilizačně. Náboženský zájem je dnes i v Evropě a Americe na vzestupu, lidé hledají všude možně – ale u Ježíše, v křesťanství málo, to nám připadá příliš obyčejné, to přece všichni známe.

5. Čteme na závěr, že Ježíš se divil jejich nevíře. Čemu se vlastně diví, když před tím v tom přísloví vyjádřil, že takováto reakce nejbližších je obecně známá? Nebylo to tedy nic nečekaného. Ale Ježíš se přece diví, a to nám připomíná, že divné to je. Že nevíra v Boha tam, kde se člověk setká s Ježíšem, je divná. Nám se to většinou asi jeví obráceně: nevíra nám připadá přirozená, normální. Ale v Ježíšových očích – a evangelista nám od začátku do konce dosvědčuje, že to jsou Boží oči, že takto se na nás dívá Bůh – je to divné. Naše nevíra je něco, nad čím Bůh kroutí hlavou. Je to opravdu předsudek, je to druh zaslepenosti, je to pohled nepravdivý, překroucený.

To je varovné upozornění, které z toho oddílu můžeme vyposlechnout. Ale kde máme hledat pomoc, kde je tu nějaký protipól té nevěry, toho pohoršení z blízkosti, na něž Ježíš narazil u Nazaretských? Ten můžeme zřejmě hledat v té úvodní zmínce o Ježíšových učednících, kteří tu jinak vůbec nepřijdou ke slovu, takže je záhadou, proč se o nich evangelista zmiňuje. Zřejmě právě proto. Říká tu o nich, že Ježíše následovali, šli za ním.

Učedníci, zvlášť jak je líčí Marek, rozhodně nebyli velcí přeborníci v tom, že by Ježíšovi rozuměli, že by chápali smysl jeho cesty, jeho učení a činů. Ale šli za ním. Byli s ním, znovu a znovu naslouchali jeho slovu, znovu a znovu mu kladli své otázky, znovu a znovu byli svědky jeho činů. My jsme k tomu zváni také.

Modlitba Bože, ty ses k nám přiblížil tak, až je to neuvěřitelné. Vždycky jsi konal a konáš i dnes mocí svého svatého Ducha mezi lidmi, také mezi námi, své dílo. Přiblížil ses k nám ve svém Synu, Ježíši z Nazareta, který chodil po cestách tohoto našeho světa, a kterého proto můžeme následovat. Prosíme tě, otevírej nám uši a srdce, abychom slyšeli, když k nám mluvíš, otevírej vírou naše oči, abychom viděli tvé skutky. Amen.