Písně: 317; s dětmi 757; 608; 339; 693

Čtení: 1 Te 5,1–11

Introit: Počátek moudrosti je bát se Hospodina; velice jsou prozíraví všichni, kdo tak činí. Jeho chvála trvá navždy! (Ž 111,10)

Milí bratři a sestry,

máme tu druhé podobenství o příchodu Božího království v osobě onoho trošku tajemného Syna člověka. Posledně podobenství o deseti družičkách končilo větou: „Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu.“ A nebo touto větou začíná podobenství dnešní o hřivnách? Podobenství vyprávěl Ježíš a evangelista Matouš je zapsal v tomto pořadí pro první křesťanskou církev. Pro ty, kteří v dohledné době čekali, že Boží království opravdu přijde. To bude zároveň znamenat, že se shledají se svým Pánem, na kterého teď čekají. Čekají, čekáme, více nebo méně nedočkavě, nebo otupěle a bez zájmu, či někteří se strachem? Ale že náš život na zemi je mezidobím prvního a druhého Kristova příchodu, na tom se shodnou snad všichni křesťané. Ta slova: „Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu“ – jsou připomenutím nám všem, že druhý příchod a nastolení Boží vlády může nastat úplně kdykoli.

Patrně proto Ježíš několikrát ve svých podobenstvích o Božím království začínal tím, že hospodář, či majitel nebo král svěřil svůj majetek služebníkům a odcestoval. Odcestoval a nechat běžet ono mezidobí, kdy tu nebude, ale jednou se vrátí a bude žádat účty, výnosy ze svého majetku. A to je dosti srozumitelný obraz pro situaci církve ve světě. Pro naši existenci, kdy tu sice Boha nevidíme, ale žijeme jakoby před ním, před jeho pohledem a v očekávání, že On jednou přijde. I když teď nezasahuje, přece nám dal – skrze třeba právě tato Synova podobenství – vědět, že na této naší době záleží. Že náš život je příležitostí, jak naplnit Boží očekávání, jak správně hospodařit s tím, co nám svěřil.

Zde jsou to hřivny, z řečtiny – talenty. Jedná se o značnou sumu stříbra, nebo rovnou řekněme peněz. Pán tedy vůči svým služebníkům projevil velkou důvěru, protože všem – i tomu poslednímu – svěřil nemalý majetek a nechal je s ním delší dobu hospodařit naprosto samostatně. Všimněme si, že neříká, co s těmi hřivnami mají dělat. O tom bude vlastně až to třetí podobenství. Dnes se máme soustředit na něco jiného. Pojďme si to říct postupně:

Služebníci v podobenství jsou tři. Tři už značí jistou rozmanitost, která z podobenství přechází do skutečnosti, tak jak ji známe. Každý služebník nějaké talenty dostane. Nikdo nezůstane bez možnosti (nezapomeňme to slovo) podnikat, vydělávat, hospodařit a má k tomu prostředků dost. Každý má příležitost.

I když nedostali všichni stejně. To zde však nemá být nějakou nápovědou, že snad ten první si zasloužil pět hřiven, protože byl nějak schopnější, nebo ho měl pán raději než další dva. Ne. Jen se tu ukazuje to, co všichni známe, že totiž lidé jsou na tom různě. Teď můžeme to slovo talent použít, jak jsme zvyklí. Zkrátka, někdo je talentovanější než jiný. Ale také dobře víme, že mít talent nebo talenty samo o sobě ještě nestačí. Že talent zavazuje a tak podobně.

Tak tedy pán se vzdálil. Není tu. Nezasahuje nám do toho. Nezasahuje, i když někdy si myslíme, že by měl. Že by nám to pomohlo. Ale jindy, musíme poctivě přiznat, že jsme rádi, že nás nechává, ať si to tu děláme podle svého. Na chvilku nám to může připomenout deseti družiček, které kdesi trávily čas čekáním na ženicha. A zatímco v tom předchozím podobenství nebylo nijak kritizováno, že všechny únavou usnuly, tak zde, jak už jsme řekli, předchází zvolání: „Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu!“ Zde není jedno, jak s tím mezičasem naloží. Zde se očekává, že služebníci budou něco dělat se svěřeným majetkem, s těmi hřivnami. Není to jejich, ale mohou z toho být živi. Tak to máme vidět: Co nám je svěřeno, je tu pro nás a také trochu není. Protože pán přijde a jeho právem bude, aby s námi účtoval.

To přesně se v podobenství stalo: „Po dlouhé době se pán těch služebníků vrátil a začal účtovat.“ Neexistuje, že by některý ze služebníků před pána po jeho návratu nepředstoupil. Že by si snad mohl myslet, že pánu po takové době do jeho majetku už nic není. A i kdyby si to snad někdo myslel a žil si, jako by vůbec nikomu do jeho života nic nebylo, tak teď jej ani nenapadne tohle předstírat. Pán má velkou, nepochybnou autoritu naprosto u všech. Tak tomu jistě bude. Podle podobenství Ježíš chce, domnívám se, k našemu prospěchu jednoznačně vyjádřit právě to, co je společné nám všem. Z čeho si nikdo z nás nevymluví. Každý dostal talent – tolik, aby to zvládl. Tolik, aby mu to bylo k užitku právě pro tuto chvíli účtování.

A nyní konečně – pán se vrátil – a jak vypadá to účtování? – Velmi jednoduše a rázně. Služebníci předstupují, jeden po druhém – první a pak druhý služebník. Nedostali na začátku stejnou sumu k hospodaření. Ale zachovali se stejně. S tím, co jim bylo svěřeno, se svými hřivnami, podnikali a svou prací získali jednou tolik. Je možné, že museli projevit velkou vynalézavost, odvahu a možná i riskovat. Je to pravděpodobné, ale tohle Ježíš nerozebírá. Důležitý je výsledek a tím je 100% zisk. Pán za to chválí oba služebníky stejně: „Správně, služebníku dobrý a věrný…“ A k tomu, pro nás nutně překvapivě, oběma poví, že byli věrni nad málem a proto „ustanovím tě nad mnohým“. Ale oni, a zvláště ten první, spravovali přece velký majetek. Máme patrně pochopit, že to není nic oproti tomu, co všechno jejich pánu podléhá a co oni teprve dostanou. Vždyť víme, že on po svém vzkříšení má moc na nebi i na zemi! Ale to ještě není finále, tím teprve bude pozvání „vejdi a raduj se u svého pána.“ Nad skvělým kariérním povýšením jednoho i druhého služebníka je ještě něco víc, totiž radost u jejich pána! Velikost radosti se však nebude měřit podle toho, že jeden měl a získal víc než druhý. Je to radost s velikostí svěřenství nesouměřitelná.

O to kontrastněji vynikne pak to, co musí Ježíšovi posluchači slyšet, když před pána předstoupí třetí jeho služebník. Jestli jsme byli ohromeni nad štědrostí pána v prvních dvou případech, tak nyní budeme zaraženi a zarmouceni v případu třetím. Je, pravda, v menšině; i to je snad možné vidět. Že více lidí se bude nakonec s pánem radovat, než v temnotách skřípat zuby. Ale pocit smutného překvapení tu zůstává. Avšak nejen ze strašného údělu nakonec. Spíše z toho, že od začátku tento služebník jednal ze strachu. Nosil v sobě velmi pokřivený obraz svého pána. Viděl v něm nespravedlivého despotu, který bude žádat nemožné zisky. „Bál jsem se,“ říká – a to byla motivace, proč vůbec nedůvěřoval, že by pánova hřivna mohla něco vynést. Nevěřil, že mu pán svěřil něco hodnotného, perspektivního, krásného. Ne. Jeho hřivna patří pod zem. Nikdo ji nemusí a nemá vidět. Nikdo zní nemá mít užitek, protože ona k užitku není. Bohatě stačí, když se pod zemí uchová nedotčená. „Tady ji máš zpátky. Copak jsem s ní něco provedl? Ochránil jsem ji a poctivě vracím.“ Jako by pánu říkal v naprostém nepochopení. Asi se divil, že pán očekával něco jiného.

Jak tomu máme rozumět? – Vše se točí kolem těch hřiven, těch talentů, totiž financí s jejich typickými vlastnostmi. Pokud někde leží ladem, nevynesou nic. Zatímco i ta nejmenší investice může přinést užitek. A o to jde. Hřivny tohoto pána mají velký potenciál samy v sobě. To z podobenství mělo vyplynout. Stačilo by dát je do banky na nějaký úrok a i tento služebník by býval vešel do radosti svého pána.

Vykladači se dohadují, jestli lze za hřivnami vidět něco konkrétnějšího. Možná je to tak, že různí lidé ve svěřených darech vidí různé věci: někteří víru, nebo přímo samo evangelium, s kterým se dá jít světem a šířit naději. Ale někteří pouhou tradici, která se jen předává po generacích jako třeba knihy nebo nádobí. Jsou na ni hrdi, ale v praktickém životě ji nepoužijí, protože nevěří, že by tu ještě k něčemu byla.

Ježíš chválí věrnost služebníků, kteří s důvěrou své hřivny používali, a ony se množily. Tak tomu rozumím. Že Pán nám svěřil mocný prostředek, spolehlivou možnost, abychom v mezičase, před jeho druhým příchodem, hospodařili pro budoucí radost u něho. Každý podle svých možností, ale činorodě. Hlavně jeho hřivny nezakopat!

Modlitba

Pane, dal jsi nám příležitost, dostatek času i talenty, které by stačilo používat. Nyní zahanbeně vzpomínáme, kolikrát jsme nedůvěřovali, že z toho něco bude. Prosíme, odpusť nám to. Zveš nás k radosti. Dej, ať radost u nebeského Otce máme stále před očima a k ní směřujeme. Ne jako z povinnosti nebo ze strachu. Ale s odhodláním a vděčností, že u tak slavných skutečností smíme být. Chválíme tě za to, že nám tu možnost dáváš. Amen.