Introit: Halelujah, ujal se vlády Pán Bůh náš všemohoucí. Radujme se a jásejme a vzdejme mu chválu; přišel den svatby Beránkovy, jeho choť se připravila a byl jí dán zářivě bílý kment, aby se jím oděla. Tím kmentem jsou spravedlivé skutky svatých. Tehdy mi řekl: „Piš: Blaze těm, kdo jsou pozváni na svatbu Beránkovu.“ (Zj 19,6b-9a)

Písně: 96, děti 204; 250; 344; 703

Čtení: Př 8,1-10

Milí bratři a sestry,

to známé podobenství o deseti družičkách a o pozvání na svatbu vypadá zpočátku jako romantická, téměř hravá epizoda. Ježíš nám tu přibližuje dávné svatební zvyklosti, při nichž družičky v radostném reji jakéhosi lampionového průvodu nocí provázely ženicha až do domu, kde už čekala nevěsta – a také hostina a všeobecné veselí. A že právě tohle je podobné příchodu království nebeského. Ježíš doslova říká: Tehdy bude království nebeské, jako když deset družiček vzalo lampy a vyšlo naproti ženichovi. Dá proto trochu přemáhání, aby si posluchač tohoto Ježíšova podobenství přiznal, že se tu zároveň mluví o posledním čase, ano i o posledním soudu. Ale ta souvislost svatebního veselí i vážnosti poslední chvíle by nám v dnešním kázání neměla zmizet ze zřetele. Obojí je pevně propojeno postavou ženicha, na něhož čekají družičky a který si pro ně doopravdy přijde.

Chvíle příchodu ženicha je zlomová – v podobenství. Chvíle příchodu Syna člověka je zlomová – v životě jednotlivce, církve i dějin tohoto světa. Syn člověka – to je titul Ježíše Krista ujímajícího se vlády. Kdy Syn člověka přijde, to nikdo neví; až do poslední chvíle se to nedá odhadnout. A podobenství o deseti družičkách bývá kázáno ve spojitosti s čekáním na ten dějinný zlom, kdy Syn člověka přijde a všechno, co se nás týká, se objasní a ukáže a také rozhodne.

Nejprve k tomu času čekání, neboť na něj se máme soustředit především. Na dvakrát pěti družičkách vidíme, jak odlišně se k tomu můžeme postavit a také se stavíme. Různě se zařizujeme. Ježíš vlastně hned na začátku podobenství prozrazuje, že pět jich bylo pošetilých a pět rozumných. Ale vtip je v tom, že se dlouho nepozná, které byly které. Po celou dobu až do konce se jevily stejně. Nejdřív asi všechny čekaly a podobným způsobem se na příchod ženicha chystaly – možná si o tom ponejvíce vyprávěly a představovaly si to. Rozdíl mezi nimi se ukázal až v okamžiku, kdy se rozlehl křik „Ženich je tu, jděte mu naproti!“ Družičky to probudilo … Ano, ony skutečně během čekání také nějakou dobu spaly. Na všechny přišla ospalost a usnuly.

To se nedá přehlédnout. Spalo bez výjimky všech deset. Celý průvod. Rozumějme: celá církev. O ni tu přece jde! Ne o svět – ale o ty, kteří již Syna člověka očekávali. Dali se pokřtít a začali křesťansky žít. Ale po nějaké době to čekání křesťanům ve sboru evangelisty Matouše připadalo neúměrně dlouhé. Mysleli, že Pán přijde dříve. Při slavení večeře Páně volali: Marana tha! – Přijď, Pane (Ježíši!)Ještě apoštol Pavel s brzkým příchodem Kristovým počítal. Křesťané v prvních desetiletích se nehodlali zařizovat na světě pro staletí. A nám to může být drobnou úlevou, když vidíme, jak již velmi záhy se potýkali se stejnými starostmi a obtížemi, jaké máme my dnes.

To přece dobře sedí i na naše poměry a naši církev. Všechny nás zmáhá únava a pochybnosti, když nic v našem světě nenasvědčuje tomu, že ten, který byl ukřižován, přijde ve slávě a bude soudit. Jsou takoví, kteří již s příchodem Páně úplně přestali počítat, protože se jim zdá, že z víry teď žádný prospěch nemají. Pro naši dobu je právě tohle typické – žije se jen přítomností, okamžitým zážitkem a kvalita života se hodnotí podle zábavnosti a pohodlí. Obrazně a s podobenstvím řečeno, nejeví se potřebné „pečovat teď o lampu“, aby měla zásobu oleje na dlouhý čas. To se dá odložit – je dost času, až budeme staří a pak před smrtí si vzpomenout na Boha a oprášit víru. Opravdu, zdá se, že víra je jen jakýmsi přídavkem, ornamentem, ne nezbytností k životu. Zajímavé, že i odpovědní křesťané tak někdy přistupují ke svým dospívajícím dětem – teď se musí starat o své záležitosti, byty, kariéru, cestování. Život s Kristem je pro ty, kteří ještě nemají nic jiného na práci – pro malé děti a nebo pro ty, kteří už mají vše ostatní uděláno – pro starší a staré.

Je tohle výše jmenované oním spánkem, který přepadl všechny? A nebo měl Ježíš na mysli spánek jiného druhu, v němž si jsou všichni lidé rovni – totiž spánek smrti? Všechny probudí až volání: Ženich je tu, jděte mu naproti! To je přece konec všech příležitostí v mezičase. Příležitostí „postarat se o svou lampu“, nabrat si co nejvíce oleje. Pět z deseti nemá žádnou zásobu, jejich lampy dohasínají. Jaké zoufalství! Právě teď, když ženich už je na cestě. Co dělat? Prosí ostatní: Dejte nám trochu oleje! Ale ukazuje se, že to nejde. Tento olej není na rozdávání – Rozumné odpověděly: Nemůžeme, nedostávalo by se nám ani vám. Před tímto ženichem, před Synem člověka, stojí každý sám za sebe. Jde o jakousi osobní výbavu, která nemůže být s nikým jiným sdílena. Její nedostatek nás však může prozradit, tak jako čadící lampa prozrazuje, že olej dochází. Pak už se nedá říkat: ještě svůj vztah k Bohu napravím. I před tím má dnešní podobenství varovat.

S příchodem Syna člověka se neklamně vyjeví, co je kdo zač. Teprve, když bylo třeba vítat ženicha, projevil se rozdíl mezi družičkami. Do té doby nebylo vidět, že by se od sebe lišily. Prvních pět Ježíš označuje za pošetilé; (Kral. bláznivé) to pro lehkomyslnost vůči příchodu ženicha. A pět jich bylo rozumných. Rozumné si vzaly s sebou i nádobky s olejem. Tady je zásoba pro budoucnost najednou vhodná. Včas si nakoupily dostatek oleje. Kde se kupuje olej, je jasné. Ale kde evangelium? Kde se čerpá víra? Snad by každý z vás uměl odpovědět – tam, kde Bůh k svému lidu mluví, kde nabízí dary milosti, kde dává příležitost ke službě, kde člověk raději zapře sebe a svůj prospěch, aby přivedl svého bratra/sestru k odpuštění vin a ke smíření. V podobenství rozhoduje zásoba oleje a ne vlastnictví lampy. Při příchodu království nebeského bude rozhodovat evangelium dosvědčené v živé víře a ve skutcích lásky, ne církevní příslušnost. V té dvojí možnosti je osudný rozdíl, neboť ty družičky, které olej neměly a musely ho jít shánět, nebyly vzaty na svatbu. Přišly teprve, když dveře byly zavřeny. Ukázalo se, že na tom zdánlivě malém rozdílu – o něco víc oleje mít nebo nemít – záleží všecko. V tom čase, kdy jsme si mysleli, že o nic nejde, se ukáže, že bylo možno ztratit nebo získat velmi mnoho, všecko. Není nic tak důležitého, jako to, co se s člověkem stane, až přijde Syn člověka, protože to rozhodne o jeho spáse nebo zatracení.

Poslední odstavec bych mohla nazvat: bdělé zásobování. Pro to má většina z nás smysl. Když jde o materiální věci – zásoby do ledniček, aut, skříní, peněženek. Zvláštní aktivitu umíme projevit, dozvíme-li se o něčem, co tu v budoucnu nebude k dostání. Kolik sebezapření a vynalézavosti dovedeme vyvinout, abychom se zajistili. Proč to tedy nedělat také u hodnot věčných? Ježíš končí podobenství výzvou: Bděte, protože neznáte den ani hodinu! Proč se tedy nezásobit přijímáním i nesením evangelia? Proč si nedělat zásoby ze služeb lásky bližním? Nevadí, když to každý neocení. Stačí, že cestou na svatbu budeme mít, čím svítit. Rozlišení a hodnocení vykoná Syn člověka, až přijde. Víme o něm, že stojí o to, aby všichni mohli vejít a nikomu přes zavřené dveře nemusel vzkazovat: „neznám vás.“ Amen.

Modlitba: Pane Ježíši Kriste, náš život je jako cesta na svatbu. Ty na nás čekáš a otvíráš dveře. Prosíme, odpusť, že jsme otupěli a přestali se starat o to jedno potřebné, o živou, hořící víru. Posilni ji, dokud je čas; neboť u tvého stolu toužíme být. Amen.