Introit: Ž 122, 1.2.7–9 (Kral)

Pozdrav a přivítání

Píseň: 308,1–4.14–15, Jezu Kriste (M. J .Hus)

Modlitba:

Pane Bože, náš milý Otče, děkujeme ti, že jsme se tu dnes mohli shromáždit, abychom ti poděkovali. Někdy se nám zdá, že před nás stavíš těžké úkoly. Nedovedeme si představit, že se nám podaří je vůbec kdy dovést do konce. – Tak nám to někdy připadalo i s opravami tohoto domu. Ale tys vyslyšel naše modlitby a připravil jsi cestu tak, že jsme mohli dojít až do konce a dnes se z toho radovat. Tolik dobrých pomocníků, odborníků a rádců; řadu štědrých a obětavých lidí jsi sem přivedl. Prosíme tě, odpusť nám, že jsme někdy byli malomyslní a stěžovali jsme si, jako by tebe nebylo. Prosíme tě, dej, aby se dveře této modlitebny otvíraly vždy znovu a hledající zde nacházeli ztišení, společenství a především tu mohli slyšet tvé Slovo a slavit svátosti. Pro našeho Pána a tvého milého Syna Ježíše Krista se k tobě s vděčností i očekáváním obracíme. Vyslyš nás, když se ještě spolu jeho slovy modlíme: Otče náš, …

–––––––––––––––––––––––––––––

Kazatelna: Milí bratři a sestry, vážení hosté, milí přátelé,

Toleranční modlitebna byla hořátevskými reformovanými evangelíky postavena a posvěcena 13. 11. 1792 (téměř před 287 lety).

Po 100 letech (1892), kdy tu slavili vaši předkové toto jubileum, uspořádali velkou slavnost, při které kázal dr. Heřman z Tardy, církevní rada vídeňský a někdejší hořátevský farář. Z Písma svatého si vybral texty, které se týkaly „chrámu Božího“. Já jsem se dnes k těmto veršům vrátila a použiji je stejně jako dávný kazatel, který viděl souvislost mezi stavbou z kamene a stavbou z lidí, totiž církve. Tardy přečetl z Bible nejdřív: Žalm 27,4 a pak 2Kor 6,16. (PŘEDČITATELÉ od stolu Páně):

„O jedno jsem prosil Hospodina: abych v domě Hospodinově směl bydlet po všechny dny, co živ budu, abych patřil na Hospodinovu vlídnost a zpytoval jeho vůli v chrámu.“ – „My jsme přece chrám Boha živého. Jak řekl Bůh: Budu přebývat a procházet se mezi nimi, budu jejich Bohem a oni budou mým lidem.“

A je ještě víc takových míst v Písmu svatém, která svědčí o Božím zalíbení být mezi lidmi. Bydlet mezi námi. Chodit a procházet se mezi námi. Dnes jsou tu i lidé, kteří Pána Boha moc neznají a možná by se zeptali na to, jaký On vlastně je. A tohle by mohla být odpověď. Jedna z nejdůležitějších:

Bůh se pradávno a jednou provždy rozhodl, že bude s námi. S každým z nás. A jestliže chce s námi navždy být, tak to znamená, že se mu nejen neprotivíme, ale že nás má rád. Že jej těší vidět nás narodit se, růst, dospět i stárnout. Mluvit s námi a čekat, jestli mu odpovíme. To je vlastně bohoslužba. Bůh, který mluví a je uprostřed lidí. Slouží nám svou láskou.

K tomu si Izraelští postavili krásný chrám v Jeruzalémě. A k této bohoslužbě také křesťané začali stavět kostely, nejdřív kulaté rotundy, pak postupně větší a vyšší katedrály, ale i malé kostelíčky a také modlitebny, když nemohli nic jiného. Tak se tu objevil i tento „kostelíček“, jak mu s láskou bratři a sestry kdysi říkali, úředně „toleranční modlitebna“. Ta dvě slova také mluví sama za sebe – znamenají, že bylo českobratrským evangelickým křesťanům tehdy (18. stol.) dovoleno (tolerováno) postavit budovu, kde by se směli spolu k Pánu Bohu modlit. A stačilo to. Ani to nemusel být honosný chrám. Jen kryté, bezpečné místo pro setkávání lidí k bohoslužbám. Aby na ně nepršelo a nepálilo slunce a nebolely je nohy; k tomu se hodí mít střechu nad hlavou a uvnitř stůl a lavice.

Ale Bůh se může procházet mezi námi i bez toho všeho. Může mluvit i tam, kde není taková kazatelna, jako tady. Nejlépe to lidé poznali, když mezi ně přišel Bůh ve svém Synu, Pánu Ježíši Kristu – když on mluvil, když on s nimi byl. V synagogách – které připomínaly spíš tuto modlitebnu než kostel. A často i pod širým nebem. Když Ježíš byl s nimi, cítili, že je s nimi Pán Bůh sám. Jeho láska.

Za týden budou velikonoce a celá ta rozmanitá církev ve světě bude slavit podivuhodnou událost. Ukřižování a pak vzkříšení Božího Syna, Ježíše Krista. To nejdůležitější pro naši záchranu se, milí přátelé, nestalo v žádném chrámu ani kostelíčku, ale venku; dokonce za hradbami města, kde vůbec nebylo bezpečno a útulno, ani nic krásného tam nebylo: protože kříž stál na popravišti a Kristus Pán vstal z hrobu.

Ale když to lidé zjistili a pochopili, že se to stalo proto, aby oni nemuseli v hrobě zůstat navždy a aby mohli žít, tak to začali slavit a vzkříšeného Pána Ježíše Krista chtěli mít stále mezi sebou. Chtěli, aby mezi nimi chodil, potěšoval je a svým slovem připomínal, že teď už se nemusejí bát. Protože všechna lidská provinění Pán Ježíš na svém kříži odnesl a odpustil. A každý kdo tomu věří, může žít tak lehce, jako by z něho spadnul tíživý balvan a on zůstal volný, lehoučký a plný chuti do života.

Takže, i kdyby tento kostelíček někdo zbořil – v některých zemích se to děje – přece tím nezboří Pána Boha a lidskou víru. A když se naopak kostelíček opraví, uklidí, zkrášlí a znovu otevře, tak může být naše radost dvojnásobná. Můžeme to obrátit: nejen venku, nejen doma, nejen na faře, ale i tady je místo, kde se můžeme scházet, slavit bohoslužby, být pospolu … a lásku Boží cítit, nechat mluvit, zpívat o ní, hodovat u Božího stolu tak, jak Pán Ježíš to dělal se svými učedníky. Amen.

Píseň: 192, Dobře staví, kdo zná a ví, jak má v Boha doufati