Introit: Pokropím vás čistou vodou a budete očištěni; očistím vás ode všech vašich nečistot a ode všech vašich hnusných model. A dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. (Ez 36,25nn)

Písně: 435; (38,1–3); 449,1–4; 340,1-5; VP-362; 384

Čtení: Iz 40,1–8

1. Počátek

Milí bratři a sestry, evangelista Marek svůj spis začíná slavnostně: „Počátek evangelia Ježíše Krista, Syna Božího.“ Slyšíme to, čteme to a s napětím čekáme, co bude tedy tím počátkem evangelia Ježíše Krista, Syna Božího. Jak začne jeho příběh? Protože evangeliu – té radostné zprávě o Ježíši Kristu, bychom nerozuměli bez příběhu o Ježíši. Lidé rádi naslouchají příběhům. A vánoce jsou jedním krásným příběhem. Jak to tedy začalo … Začalo to naplněním dávného proroctví na poušti s Janem, zvaným Křtitel.

2. Hlas na poušti

Jan Křtitel byl Boží posel a prorok. Jan Křtitel byl herold a předvoj přicházejícího krále. Jan Křtitel byl populární kazatel své doby. Jan Křtitel se nedal přehlédnout ani přeslechnout. Jeho vystoupení bylo výjimečné, a přitáhlo mnoho lidí, aby za ním šli do pustiny k Jordánu. Tam nemohli nepomyslet na své dějiny. Vždyť to byla právě poušť, po které pro svou nevěrnost jejich otcové museli 40 let bloudit, dokud konečně z Boží milosti nepřešli tento Jordán do země zaslíbené. Jan, potomek z rodu kněžského, usiloval o záchranu celé společnosti – celého Izraele, jako kdysi Mojžíš. Nebyl to elitář. Nedělal rozdíly a volal každého, jak bychom se dalším čtením přesvědčili. Ale dnes stojíme u toho „počátku evangelia Ježíše Krista, Syna Božího.“

3. Pokání a křest

Jan na jeho příchod připravoval lidi kázáním: „Čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpuštění hříchů.“ To jsou úderná slova. Znamenají vpodstatě: změňte své smýšlení, omyjte se a budete moct začít znovu s čistým štítem? Mohli byste se ptát, proč i současní kazatelé tak naléhavě nevolají. Mohli by také mít úspěch. Vždyť revidovat svůj dosavadní život a poučit se z chyb, začít znovu, to je program, ke kterému jsou dnes vedeni například zaměstnanci mnoha firem. Ovšem tam se neužívá právě slovo „pokání.“ S tím slovem máme obvykle problém, ale právě je nemůžeme vynechat. Je spojené se slovesem kát se, litovat před Bohem toho, co jsme udělali. Proč tohle slyšíme i říkáme neradi ? Proč nám tohle nejde? Asi proto, že je to těžké. Člověk si přece rád stojí za tím, že dělal dobře. A když mu to někdo zpochybní, tak se raději hájí a vymýšlí nejkrkolomnější důvody, proč to tak špatné nebylo, jen aby se neznemožnil a neponížil. Myslím, že právě ponížení je to, čeho se bojíme. Ponížením ztrácíme na ceně v očích druhých i v očích svých. Je to tak. „Čiňte pokání“ znamená, padněte až na dno, abyste tam nechali všechno, čím jste se provinili, zklamali Boha, zklamali či ublížili jinému člověku. Nechte se s tím vším „utopit.“

Máme strach. Co když bychom dole zůstali pak sami? Křtitelovo burcování k pokání je vskutku něco docela jiného než seberozvoj moderního člověka. Pokání znamená totiž, vzdát se sebe a oddat se Bohu. Věřit mu, že tam na dně je se mnou on. Pokání mohu činit právě, když se přitom o Boha opírám a věřím, že kvůli němu to má smysl. Jan věřil Boží blízkosti i v té hlubině pod vodou. Jinak by ke křtu nevolal.

A on volal: na poušti, velmi vážně a naléhavě a bez zábran. Celý Boží lid se má obrátit k Hospodinu a připravit mu cestu. Pokáním narovnat stezky vedoucí od srdce k srdci, aby po nich Pán mohl přijít přímo. A přímo znamená co nejrychleji, protože už je nejvyšší čas. „Hospodine, přijď již! Proč ještě prodléváš? Nenechávej svůj lid napospas nepřátelům!, mohli si lidé připomínat z žalmů, cestou k Jordánu. – Jenže nyní to nejsou vnější nepřátele, co hrozí, ale spíš nepřátelé, kteří jsou v každém z nás. A kdo činí pokání, uznává, že sám na ně nestačí a chce od nich pomoct. Je to možné? – Je. I tohle je „počátek evangelia“, tato možnost nechat se očistit, když bude hřích od nás oddělen, když se s ním nebudeme vláčet dál. Čiňte pokání, znamená obraťte se od své minulosti; a to nejtěžší – sami od sebe a svých zálib, které vás odvádějí od Boha. Od sebe se obraťte k Němu.

4. Poutě k Jordánu

Pokud by si někdo myslel, že za kazatelem, který volá k pokání, nikdo nepůjde, tak tehdy na poušti u Jordánu to bylo právě naopak. Přicházely tam všichni! Něco jako poutě na hory českých husitů, vyvolané očekáváním, že Bůh už dál nebude čekat a zkaženou církev co nevidět přijde soudit. Připravme se na to! Čiňme pokání! – Kdyby se tu objevil kazatel ustrojený jako Prokop Holý nebo Jan Žižka, asi by také lidé rozuměli, že zve k pohotovosti. Tak na tehdejší lidi působil Jan Křtitel: jako známý a srozumitelný prorok z dávnověku. Druhý slíbený Eliáš v chlupatém plášti, opásaný koženým pásem; asketický zjev, který si vystačil s pouštní stravou. Právě ten, když se znovu objevil a promluvil, znělo to jako signál, že brzy vše začne. Poslední čas, než nadejde soud a Boží příchod na zemi. Splnilo se s příchodem Janovým staré proroctví? Taková postava zaslouží pozornost.

5. Já to nejsem …

Boží posel tu není kvůli sobě. Zájem lidí nemá končit u něho. Jan toto sebezapření udržel až do konce. Na sebe nehleděl. Od začátku ukazoval za sebe – „tam, za mnou jde ten, kterého očekáváte.“ K němu upínejte pozornost. Já mu nesahám ani po paty! Jeho vyhlížejte. Já jsem jen hlas z minulosti, ale „za mnou jde ten silnější, než jsem já.“ – Tím silnějším Jan nemyslí někoho lépe živeného, než byl on při té pouštní stravě. On je silnější, protože je Pán! „Připravte cestu Páně!“ – To přece Jan volal. V něm a s ním přichází Bůh sám mezi lidi. Proto jeho síla je větší nejen oproti Janu Křtiteli, muži silného těla i ducha, ale i proti tomu, kterého lidé pokládají za „silného“, totiž satana, nositele všeho zla. To vše je předmětem probuzeného zájmu všeho lidu, který slyšel na naléhavá slova Křtitele: „Čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpuštění hříchů.“ Za mnou se blíží, už přichází můj i váš Pán. Já tu kážu, a on už je za dveřmi! Mnoho času nemáte. Co se stane? K čemu svou nadzemskou sílu Pán užije?

6. „Já jsem vás křtil vodou, on vás bude křtít Duchem svatým.“

Jan v posluchačích vzbuzuje veliké očekávání. „Za mnou přichází ten, skrze něhož bude jednat Bůh sám. A přijde se svým soudem.“ Co to znamená? – My někdy o Božím soudu mluvíme, jako by před námi byla nějaká neznámá, chladná instance, která neosobně a nelítostně bude soudit padni komu padni; nějaký mlýn, který bez ustání i když pomalu mele. A zatím ten, který přichází, je nám důvěrně známý! Narodil se jako všichni lidé a zařadí se mezi všechny ty kajícníky u Jordánu. Postaví se na tom pustém místě, na tom hřbitově hříchů, mezi zmrtvělostí lidských nevydařených reforem a převýchovy. Na poušti, kde se lid učil žít podle Božího zákona, ale stále znovu a znovu jej porušoval a propadal hříchu – právě tam přichází „ten silnější“. Ovšem jsme na počátku evangelia – ani Jan ještě netušil, nevěděl, jestli ten silnější nebude pokračovat tím, že pobije všechny hříšné a své království nevybuduje znovu, tak jako to Hospodin kdysi nabízel Mojžíšovi, když Izrael od něho pořád odpadal. Jestli to s lidmi neskončí strašlivým odsouzením od toho silnějšího? Ale měl naději; proto volal k přípravě, k pokání, ke křtu. A teď jsou tu všichni a jsou plni očekávání. Jak to bude pokračovat? A jak to skončí? Budou všichni až do konce tak dychtiví a obrácení k Pánu, který přijde? Evangelista Marek skončí svůj spis slovy o ženách, které jako poslední svědkyně utekly od kříže „protože se bály“. Je i tohle „počátek evangelia Ježíše Krista, Syna Božího“?

Ano, je to počátek a prorocké kázání Jana Křtitele se naplní až do konce: „On vás bude křtít Duchem svatým!“ – Nejen vodou na očištění hříchů, ale i Duchem živým, který oživuje víru a dává život věčný. Vždyť tam na dně, kam za námi sestoupil jako jeden z nás, on nezůstal, ale vystoupil vzhůru, aby i nás uchopil a k sobě přitáhnul. V jeho Duchu je život pro všechny, kteří své hříchy nechali utopit. Amen.

Vyznání vin

Kristův křest Duchem zastínil křest Janův, ale Janova výzva k obrácení zůstává provždy platná. Jako ti, kdo stále znovu selhávají, prosme o Boží odpuštění.

Pane, jsme tak netrpěliví lidé! Všechno chceme hned, rádi bychom přeskočili advent, protože dobře nerozumíme síle a důležitosti čekání na tvůj velký dar. Jsme příliš dychtiví po svátečních oslavách, a tak snadno přehlédneme úkoly, ke kterým nás tu voláš – starost o potřebné, naslouchání ztrápeným, laskavost a soucit se zraněnými. Odpusť nám náš zaslepený spěch v adventní době. Zklidni nás a dej nám porozumění pro skutečný advent svého Syna. V jeho jménu tě prosíme.

Bratře, sestro, každý kdo se připojuješ k tomuto vyznání vin a prosbě, řekni to slovy: Bože, vyznávám a prosím o odpuštění.

V písni Ve jméno Krista doufáme, 340 vyznáme svou víru.