Introit: Pane, otevři mé rty, ať má ústa hlásají tvou slávu!

Písně: 186; (s dětmi ref. 787); 570; 392; 284

Čtení: Iz 35,3–10

Milí bratři a sestry,

„Byl tu u nás Pán Ježíš.“ Nebo: „Pán Ježíš přišel i k nám, sem do pohanských končin.“ To si mohli připomínat a opakovat obyvatelé Desetiměstí v době, kdy evangelista Marek psal svůj spis. A navíc si tam mohli říkat: „Pán Ježíš všecko učinil dobře, krásně. I hluchým dává sluch a němým řeč.“ Je možné, že v době Markově již na tomto místě byl křesťanský sbor a událost uzdravení hluchoněmého byla místní vlastní tradicí, na kterou tam byli hrdi. Svým dětem mohli vypravovat, že dříve, před Ježíšovou návštěvou, tu Boha neznali, jeho slovo neslyšeli a o něm nedokázali správně mluvit. Ten postižený člověk byl jakýmsi typickým příkladem toho, jak na tom byli tehdy všichni. Jeden zastupoval všechny. A tu, Pán cestou domů – do Galileje – neváhal udělat odbočku k nim do Dekapole/Desetiměstí, zastavit se u nich a hlavně pomoci s tím, co nejvíc potřebovali. „Dobře všecko učinil.“ To není samo sebou, že ti lidé teď s nadšením opakují tuhle slavnou větu z počátku Bible, větu o počátku světa. A „nadmíru se divili.“ A jak by ne!

Ono totiž mezi tím, co viděl Bůh na počátku a tím, co viděli kolem sebe tehdy, je značný rozdíl. To platí i o nás a dnešní době, samozřejmě. Když se rozhlédneme po světě okolo sebe, tak zrovna nejásáme. Kolik zbylo z toho „dobře/krásně“? Kde vidíme svět a svůj život v něm jako dobrý? Jistě, známe každý takové chvilky – třeba když se člověk zamiluje, nebo když ho na chvíli unese krása přírody, zdá se mu svět krásný. Ale právě zdá.Není to jen iluze? Vždyť když jen se podíváte, narazíte na nějaké to „nedobře“. Je to už otřepaná a přece stále účinná protibožská námitka: Kdyby byl nějaký dobrý bůh, nemohlo by to na světě vypadat, jak to vypadá. Tak účinná je proto, že má vskutku, na co ukázat. – Zrovna teď, že! Příkladů je dost a dost: hrozící konflikt mezi civilizovanými národy, lidé umírající a trpící virovým onemocněním, vyčerpaná a pokažená půda, vzduch, voda … a mohli bychom pokračovat i v oblasti sociální, jak to vypadá v rodinách, v politice, atd. Všichni o tom víte. Jsme zahlceni slovy a informacemi o všelijakých nedobrých, špatných jevech – mezi námi, i o těch vzdálených. Jsme zahlceni, řekla bych, až nám to vyráží řeč a ucpává uši. Už o tom ani rozumně neumíme mluvit. Leckdy už jen mlčíme, abychom si dál nedrásali nervy a také nešířili víc paniku a spory mezi sebou. I tak může vypadat hluchota a špatné mluvení.

Zajímavé ovšem je, že k Ježíši přivedli jen tohoto jednoho. Byl na tom snad nejhůř? Že všichni právě s ním už nemohli vydržet? A nebo on měl být jakýmsi vzorkem, na kterém vyzkoušejí Ježíšovu schopnost a moc? – Tady se musím rozhodnout, jak vám to v kázání budu vykládat. A já se přikláním k té druhé možnosti. Že na jednom člověku, který nedokázal slyšet a který měl spoutaný jazyk, takže nesprávně mluvil, může každý ze zástupu a každý z nás poznat, co pro nás Ježíš chce udělat a co pro nás udělat může. Ve srovnání s jinými postiženými, které za Ježíšem nosili a vodili, se může toto postižení jevit méně závažné. Že by se s tím docela dalo žít. Ale Ježíš vůbec nezaváhá a toho člověka se hned ujímá a právě z takového problému mu chce pomoct. Proč?

Proto, že tak se projevuje základní lidské postižení, na které tu Ježíš upozorňuje a které není způsobeno nějakým mikroorganismem, virem, nebo mechanickou překážkou, ba ani ekologickou nerovnováhou, nýbrž základní nemocí lidstva, zvanou hřích. To je ta překážka, to je to pouto, které člověka svazuje.

Ježíš chce člověka uzdravit; ovšem on chce uzdravit nejenom tuto jednotlivost, na první pohled zřejmou hluchotu a začínající němotu. On chce uzdravit člověka celého, ba celé stvoření, od základu. Chce nás a naši zemi zbavit základní překážky, která nás postihuje a s níž sami bojovat neumíme, případně ji ani nechceme uznat. Ježíš chce člověka zbavit hříchu. Chce jej vrátit jeho Stvořiteli, Bohu, tak, aby obnovil prvotní láskyplný vztah, rozhovor a společenství, které Bůh velmi dobře, krásně učinil.A k tomu je bezpodmínečně nutné dvojí: správné slyšení a správné mluvení. Pak také bude vrácen i jeden člověk druhému, muž ženě a žena muži, děti rodičům. Uzdravení stvoření začíná takto a u každého jednotlivce zvlášť. Proto Ježíš tohoto hluchoněmého neodmítne.

Ovšem nebude to snadné. Tentokrát nestačí, že Ježíš řekne slovo nebo na nemocného vloží ruku a on odchází uzdraven. S tímto člověkem má Ježíš větší práci. Musí postupovat velmi názorně. To je to první: připomene nám to znakovou řeč potřebnou pro hluchoněmé. Ježíš své prsty strčil do hluchých uší. Pak si na prsty plivnul a dotknul se slinou jeho jazyka, vzhlédl k nebi, povzdechl …“. Dává tak tomu člověku něco ze sebe a zároveň – jinak to nejde – něčím od něho nakazí sebe. Tak tomu je při každém vyslyšení našich proseb. Pán nakládá naše břemena na sebe. Rozvazuje pouta hříchu, ovšem tím sám sebe úžeji poutá k nám. Vzdychá snad nad tím?

Tím povzdechem, kterým se Ježíš v modlitbě obrací k Bohu, projevuje svůj soucit, svou lítost nad člověkem postiženým a nad jeho bídou, nad jeho hříchem a nad hříchem této pohanské končiny, která nezná svého Stvořitele. Když tento hluchoněmý to neumí před Bohem vyjádřit a poprosit o pomoc, činí to Ježíš za něho. Řekl: „Effatha“, což znamená „Otevři se.“ – „I otevřel se mu sluch, uvolnilo se pouto jeho jazyka a mluvil správně.“ Ježíš toho muže uzdravil.

„Tehdy se otevřou oči slepých a otevřou uši hluchých. Tehdy kulhavý poskočí jako jelen a jazyk němého bude plesat.“ To jsme četli u proroka Izajáše. Tak kázal o času, kdy přijde Spasitel od Boha, který napraví a uzdraví porušenost na zemi, obnoví stvoření, a tak Hospodina oslaví přede všemi národy. – Neplní se snad toto proroctví tam, kde je Ježíš?

Zarazí nás, že Ježíš o tom zakazuje mluvit lidem, kteří jsou nadšeni, když se k nim onen muž vrací uzdravený. „Nařídil jim, aby to nikomu neříkali. A čím více jim to nařizoval, …“ – to svědčí o tom, že jim to nejednou připomínal a domlouval, aby o tomto zázraku nevyprávěli. Oni to však „tím více rozhlašovali“. Jeho moc je natolik přemohla, že si to nemohli nechat pro sebe. Síla evangelia jakoby protrhla i jejich dosavadní hluchotu a otevřela i jejich ústa, aby nesla zprávu o Ježíši dál.

„Nadmíru se divili…“ To, co se stalo, přesahovalo všechno, co dosud prožili. Tento Ježíš se vymyká všem představám o léčitelích. On nedělá nic na odiv, takže zůstává viditelný jen jeho soucit s postiženým a moc, kterou mu Bůh dává, aby postiženému pomohl. Povzdech a modlitba. – „Dobře (krásně) všechno učinil. I hluchým dává sluch a němým řeč.“ Tito pohané vzdávají čest Ježíši jako věřící lidé vzdávají čest Bohu samotnému. V Ježíši teď slaví Boží stvořitelskou sílu i naplnění dávných proroctví o uzdravení a napravení všeho porušeného na naší zemi. „Dobře všechno učinil.“ – Začal od lidských uší. Nejprve si připravil člověka, aby dobře slyšel Boží slovo a pak uvolnil jeho jazyk, aby na Boží slovo mohl jako Boží syn nebo dcera odpovídat. Tam začíná obnova a nová rovnováha v pozemském stvoření. U každého jednotlivce se Ježíš rád zastaví a vloží na jeho postižená místa svou ruku.

Všechny jiné pokusy o uzdravení a nápravu jsou vlastně jen vyspravováním toho starého, v hloubce porušeného, aby to ještě chvíli vydrželo. To je na nás: dočasná pomoc postiženým, nemocným, nešťastným, nové budování domů a měst, sázení a pěstování. Tam jsou naše lidské úkoly, které jsou potřebné, čestné a důstojné člověka – ať je pohan, nebo křesťan. Z dnešního evangelia však jsme poznali, že po Ježíši smíme a máme žádat víc než jen vyspravování starého. Nevzdávejme se toho, prosme o to nejen pro sebe, ale pro celé stvoření a za celé stvoření. To je také náš křesťanský úkol. Žádejme, vzdychejme v modlitbách o to nové, které může a chce Pán vytvořit. „Hle, všecko tvořím nové“, řekl ten, který sedí na trůnu. (Zj 21,5)

Modleme se. Pane Ježíši Kriste, v tobě se obnovuje stvoření. Tvá obětující se láska přemohla největšího nepřítele života, smrt. Děkujeme ti za to a prosíme, abys i mezi námi tvořil všechno nové, to co vydrží a obstojí i na soudu. Amen.