Introit: Jste Hospodinovi požehnaní; on učinil nebesa i zemi. Nebesa, ta patří Hospodinu, zemi dal však lidem. (Ž 115, 15n)

Písně: 589; 599; 99,1.3; 284; VP-759; 702

Čtení: Iz 5,1-7

Milí bratři a sestry,

Ježíš představitelům židovské obce vyprávěl podobenství o zlých vinařích na jim svěřené vinici.

Ta vinice vlastně v příběhu nic nedělá. Kde se vzala? Majitel, „jeden člověk“ ji založil. Dal si hodně práce a udělal to dobře. Nic víc už pro dobro své vinice udělat nemohl. Domluvil se s vinaři, že z vinice mohou být sami živi. Budou mít výdělek. Ale část toho výdělku musí dávat stranou, protože majitel si pro něj jednoho dne pošle. To bylo správné. Vždyť vinici založil on a byla jeho. Vinaři mohli všechnu práci zvládnout sami. Pak odcestoval …

Mohli bychom dnes obrazně tu vinici vidět jako zemi, kterou nám Pán Bůh svěřil jako místo k obživě? Místo, kde můžeme také ukázat, jak vděčně a spravedlivě umíme hospodařit se svěřenými dary? Alespoň pro začátek kázání si toto dovolme. Dnešní bohoslužby díkůčinění dávají příležitost jednou za rok poděkovat a uvědomit si, jak je Pán, který nám zemi svěřil, velkorysý a jak moudře všechno učinil. Žasneme nad potenciálem země, která by mohla uživit lidstvo, jen kdyby se lidstvo domluvilo mezi sebou. Kdyby jedni se svým nadbytkem pamatovali na jiné v nedostatku. To by se dařilo, kdyby jedni i druzí nepřestali být odpovědní pánu a dárci. Podle podobenství pán vinice odcestoval. I nám to tak připadá: Pán Bůh svěřil lidem zemi a nechává je, aby se činili a odpovědně, spravedlivě hospodařili a nenechávali si všechno jen pro sebe.

V tom je však zřejmě problém nás lidí. Že chceme mít víc a víc. Proč asi vinaři nechtěli odevzdat smluvený díl úrody v době vinobraní služebníkům, které hospodář vyslal? Je to v tom, že ty služebníky, vyslance svého pána, neberou vážně. Stále se jim zdá, že pán je daleko a na náš život tady nemá žádný vliv. Najednou jim tu raší příležitost, tak si to vykládají, že mohou mít ještě víc, než dostatek. Že mohou mít nadbytek, když si přisvojí i ten díl, který měli odevzdat. A to je to pokušení, kterému málokdo odolá. Známe to dobře. To je to pokušení stodol, které můžeme stavět větší a větší, abychom uskladnili víc a víc. Sobectví, strach jen o sebe, ziskuchtivost toho, kdo zakusil moc majetku …

A kam to vede? Všimněme si, místo radostné slavnosti, jakou vinobraní bývá, je tu najednou vzpoura proti pánu. Místo, aby jeho vyslance radostně a uctivě přijali, pohostili jej a společně se u jednoho stolu radovali z hojné úrody, tak – co udělají?

Nedají nic! Služebníka svého pána „chytili, zbili a poslali zpět s prázdnou!“ Ale pán poslal druhého posla. A zase se mu vedlo stejně: „Zpolíčkovali ho a tak zneuctili.“ Ten pán byl neskutečně trpělivý. „Poslal dalšího, toho zabili; a mnoho jiných – jedny zbili, jiné zabili.“ Ale, a to je děsivé, s rostoucí pánovou trpělivostí rostla surovost a nenávist jeho dělníků!

Proč Pán Ježíš vypráví tak krutý příběh? Copak někdo může být tak nevděčný a nespravedlivý k pánu, ke svému chlebodárci? Ti, kteří Ježíšovo podobenství poslouchali, však rozuměli dobře. Byli to vůdcové Izraele a ti dobře znali dějiny své země. O tom, jak Hospodin posílal proroky, aby lid varovali, ať se odvrátí od zlého a začnou zase věřit Hospodinu a poslouchat jej. Ale jim se takové napomínání nelíbilo. Ty posly– proroky vyháněli, všelijak ponižovali, posmívali se jim a dokonce některé zabili. „Ježíšovi nepřátelé se chtěli Ježíše zmocnit, neboť poznali, že to podobenství řekl proti nim.“ – „A jestlipak on si nemyslí, že je také takový poslaný Boží služebník, který má právo Pánu Bohu přinést plody toho, co sklidí na jeho vinici – to znamená mezi nimi?“ – Za tohle Ježíše nenáviděli, nechtěli se mu zodpovídat; čím dál víc toužili zbavit se jej, zničit ho. Čím je ještě dál rozčílí?

A opravdu, Ježíš ještě pokračuje. Nakonec prý už tomu pánovi vinice zbyl jen vlastní syn. Byl to syn „milovaný“. A on toho syna pošle za vinaři pro to, co mu právem patří. Syn, to je přece zástupce otce! To je „někdo“! „Říkal si: Na mého syna budou mít přece ohled.“

Bude to tak? Pomyslí vinaři alespoň v této chvíli na svého pána? Na to, že je otcem a svého jediného syna miluje? Že by ho nejen okradli, ale i zarmoutili? – Ne. Jejich srdce je tvrdé.

Nebylo by to poprvé. V Písmu si vedle písně o nevděčné vinici, můžeme přečíst třeba také příběh Josefa, proti kterému se jeho bratři domluvili, že ho zabijí, a nic nedbali na otce. Stejně jako ti vinaři. Nechtěli se odpovídat synu svého pána. Chtěli hospodařit sami. A tak, když jej viděli přicházet, ještě víc je to popudilo. Vždyť to je dědic! Je to stejné jako s jeho otcem, celá vinice mu vlastně patří. Ale když se jej zbavíme, nebude nám už do ničeho mluvit. „Pojďme, zabijeme ho a dědictví bude naše! A chytili ho, zabili a vyhodili ven z vinice.“ Tím své provinění završili a dokonali.

To je ten problém, ano obávám se, že to je právě jádrem hříchu: Nechceme, aby nám Bůh do ničeho mluvil. V kostele, to ano, tam to očekáváme. Ale jakmile jdeme do své práce a do svého osobního života, tam už ho pustit nechceme. Myslíme si snad, že to je Pánu a Bohu všeho stvoření a všeho světa jedno? Že to tak nechá?

Ježíš se ptá: „Co udělá pán vinice?“ Pokračovaní však bude jiné, než jak je známe ze Starého zákona. Ježíš přináší od svého Otce novou zprávu, a sice nečekané pokračování Božího plánu s jeho lidem i se světem. Pán Ježíš se synovskou autoritou vyhlašuje toto řešení: Vinice nebude rozbourána a opuštěna jako kdysi Izrael, když jej Hospodin vydal Babyloňanům, jak o tom prorok Izaiáš zpíval smutnou píseň (Iz 5). Tím podobenství neskončí. Nekončí to soudem a spravedlivým trestem. V podobenství je to takto: Pán přijde, aby se ujal svého majetku, „zlé bez milosti zahubí a vinici dá jiným.“

Ježíš jediný může povědět, co se tu ještě stane doopravdy. To jsme již pochopili: že tím milovaným synem je on sám. Tak jej přece nebeský Otec nazval při křtu a pak na hoře proměnění. („Toto je můj milovaný syn, toho poslouchejte!“) Nyní se však neukazuje v slávě jako na té hoře, ale v opovržení. Je právě na cestě ke svému utrpení. A právě proto může dát odpověď za nebeského Otce. Protože s ním, se Synem, to bude jako s tím kamenem, který stavitelé zavrhli a vyhodili jako nepotřebný. Ježíš se vůdcům izraelské církve nezdál vhodný pro budování Božího domu. Nepotřebovali takového a proto se jej zbavili.

Ale tím Pán/otec nepřišel o svou moc. Zlí vinaři v to doufali, když jej připravili nejdřív o služebníky a pak dokonce o milovaného syna!I když byl zabit a vystrčen za hradby Jeruzaléma, přece to Boží moc neoslabilo. Naopak posílilo. „Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kamenem úhelným.“ Navzdory bolesti a zármutku, které vyvolá smrt Božího Syna na kříži, Bůh neopustí své dílo. Svého Syna vzkřísí z mrtvých a ustanoví jej Pánem nad svým domem, nad svou vinicí. Ježíš užil toto druhé podobenství o zahozeném kameni, aby všechny, kteří jednou na této vinici církve budou pracovat, ujistil, že sami, bez něho, by na to nestačili a nevypěstovali by dobré plody. Boží království by se bez Božího syna, jen pod lidskýma rukama, muselo rozpadnout.

Ale s ním budou noví vinaři sklízet dobré plody. Vinice, církev Páně, se jim tak může stát domovem, kde jim bude dobře. A tou smysluplnou a radostnou činností budou přitahováni i ostatní lidé, pracující na této zemi: „My také chceme mezi ty dobré vinaře patřit a mít takového Pána!“ – I to je vize navazující na starozákonní proroctví o tom, jak se národy budou sbíhat k hoře Hospodinově a k jeho lidu. Zkusme podle toho pracovat – v církvi a pak i kdekoli v práci na této svěřené zemi. Pán dílo svých rukou nikdy neopouští! To máme vyřizovat všem. Amen.

Hospodine, „tys to učinil a je to podivuhodné v našich očích“! Vzkříšením svého Syna jsi i nám umožnil nový začátek. Chválíme tě za to! Amen.

Apoštolské vyznání víry

Píseň: 284, Nuž Bohu děkujme