Introit: Kristus byl vzkříšen! Kde je, smrti, tvé vítězství? Kde je, smrti, tvá zbraň? Chvála buď Bohu, který nám dává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista! (1Kor 15)

Písně: 546,1–5; (533 kroužek); 548; VP-358.759; 549,1; 549,2–3

Čtení: žalm 30

Milí bratři a sestry,

„Bůh náš všemohoucí, vstal z mrtvých žádoucí!“, slyšeli jsme právě v jedné z mnoha velikonočních písní, které oslavují vzkříšení Pána Ježíše. Ono velikonoční nedělní jitro, třetí den po Ježíšově ukřižování a smrti, to však ještě nikdo nebyl schopen vyslovit a už vůbec ne si o tom radostně zpívat. Bůh musel poslat anděly, aby lidem něco připomněli a tak je nasměrovali. K čemu? Ke komu? – Ne k hrobu a k mrtvému Ježíši. Ale od hrobu pryč a k Ježíši živému! „Proč hledáte živého mezi mrtvými? Není zde, byl vzkříšen.“

Však dnes, na neděli Vzkříšení Páně, jsme se také nesešli u žádného hrobu, ale shromáždili jsme se zde, v chrámu Páně; v chrámu toho Pána, který nezůstal v hrobě, ale je tu s námi, vzkříšený mezi živými. Pravda, byl mrtev. Strach a děs nad „jámou“ hrobu výstižně za nás všechny vyjádřil žalmista. Jako každý člověk, věděl, že odtud není návratu. Ano, z hrobu, z jámy, opravdu bez vzkříšeného Krista návratu není. Ale on byl vzkříšen, žije a je s námi! Proto jej nehledáme mezi mrtvými, ale dnes zde mezi živými. A další a další křesťané na mnoha místech celé země jej dnes slaví podobnými slovy jako my, kteří jsme uvěřili, že Pán Ježíš je živ!

My jsme právě v evangeliu slyšeli o samém prapočátku této víry u prázdného hrobu. Ve skutečnosti i tu stopu víry bychom tam těžko hledali. Na druhou stranu ta cesta k hrobu a údiv nad jeho prázdnotou a neužitečností pohřebních služeb výmluvná je. Tam, odkud se ty udivené ženy vrátily, začínáme i my. Ovšem ne doslova a přesně u Ježíšova skalního hrobu v Jeruzalémě, ale ve svých vzpomínkách. I nás nutí Boží svědkové: „Rozpomeňte se!“ „Vzpomeňte si…“ Na co? Na Ježíšova slova. Na to, co předcházelo …

A tu je otázka, jestli si máme nač vzpomenout. Možná jako ty ženy potřebujeme nápovědu andělů – když jsme sami bezradní a udivení. Copak také nejsme bezradní nad tím, že kámen od hrobu byl tehdy nevysvětlitelně odvalen a tělo Pána Ježíše není k nalezení? Když ani v dnešní době ti nejvěhlasnější archeologové nejsou schopni tuto skutečnost věrohodně vysvětlit? Jak se k tomu máme postavit my, když hledáme odpověď? Když je to proti normálním zkušenostem s mrtvými po pohřbu? Myslím, že potřebujeme nápovědu. Potřebujeme znovu a znovu připomínat Ježíšova slova, protože vlastně nejde ani tolik o to, že nedovedeme vědecky, či nějak jednoduše vysvětlit tu záhadu, co se asi dělo před svítáním, když u hrobu nikdo nebyl. Mnohem spíš si potřebujeme nechat připomenout, kdo je Ježíš.

Co se nám o Ježíši vybaví, když opravdu potřebujeme odpovědět ve chvíli překvapení či strachu? To, že byl laskavý?, morálně dokonalý?, léčitel?, kazatel?, chudý a na straně chudých? Nebo jen to, že se narodil v Davidově Betlémě? Možná, kdyby ty ženy u hrobu promluvily, také by si vzpomněly na něco jiného, než co připomněli andělé. A ti, jakoby oběma Mariím, Janě a nějakým dalším chtěli pomoct, připomínají nejdřív to, co tyto učednice od Ježíše – jistě mezi jiným – slyšely ještě v Galileji. Tohle má však souvislost s jeho hrobem a s tím, že jeho tělo nenašly. Totiž, že „Syn člověka musí být vydán do rukou hříšných lidí, být ukřižován a třetího dne vstát.“ (v.7) – To jim tedy citovali ti poslové z nebe, protože ženy si na to zřejmě samy nevzpomněly. A to jim stačilo. „I rozpomenuly se na slova jeho.“ A pomohlo jim to. Najednou věděly, co to znamená. Že Ježíš nemůže být mezi mrtvými, když měl třetího dne vstát. A najednou také věděly, co mají dělat. Že tady, u prázdného hrobu, už nemá smysl se zdržovat. Mezi mrtvými živého nenajdou. Živý je mezi živými.

Proto se ženy vydají do shromáždění učedníků a oznámí jim to všecko, co se stalo. – To je zajímavé, jak pár slov mění situaci. Jistě to není jen jakýmsi poznáním, že to všechno do sebe logicky zapadá. Že Pán Ježíš to přece ohlásil a my jsme jen byly hloupé, že jsme si to hned nedaly dohromady. Spíše, myslím, že nad tím smutným a hrůzným připomenutím hříšných lidských rukou a popravčího kříže získává vrch poznání, že Syn člověka vstal z mrtvých! Že Bůh se k tomu umučenému přiznal a vzkříšením potvrdil jeho poslušné synovství a lidství. Proto ty ženy mohou teď pozvednout hlavu a začít něco dělat, proto se s novou nadějí vydávají na cestu. Ježíšovo známé slovo se jim v tu chvíli stalo Božím slovem, které přemáhá strach a osvobozuje.

Ani my si nevystačíme sami. Potřebujeme pomoc jako ty ženy, abychom se přestali bát a abychom porozuměli. To, co se tehdy o velikonocích stalo, je našemu rozumu vzdálené. A nevíme si rady, když pomyslíme na všechny dosud zavřené hroby na tomto světě i na ty hroby jednou naše. Cítíme jen, že u Ježíšova hrobu jedná Bůh a my jsme se k tomu dostali jaksi nedopatřením. Ono „stkvoucí roucho“ (Kral.) nebeských poslů, (nebo podle ekumenického překladu„roucho zářící“), napovídá, že zde do pozemských zákonitostí zasahuje sám jejich Stvořitel, sám Bůh ve svém majestátu a „stkvoucí“ slávě. Jen on může „vyvést z podsvětí“ (Ž 30) a probudit k novému životu. V té chvíli setkání s Boží slávou může člověk jen sklonit hlavu, protože lidská spolupráce je nadbytečná a všechna dosavadní sláva člověka se ukazuje jako titěrná a omezená. Vidíme to na těch ženách. Ale rozpomeneme se i na jiné lidi: třeba na pastýře v krajině nad Betlémem, když i kolem nich „se sláva Páně rozzářila, báli se bázní velikou“. Bůh koná to nejdůležitější sám. Nikdo jiný k tomu nemůže ničím přispět, ani u toho nikdo nebyl – když Spasitel vstoupil do naší pozemskosti, ani nyní, když bylo zlo smrti přemoženo a Bůh nad nimi vítězí Kristovým vzkříšením. Tu jen vnímáme, jak „sláva Páně“ září a jako ten žalmista můžeme jen odpovědět chvalozpěvem: „Můj nářek jsi změnil v taneční rej… Hospodine, Bože můj, budu ti vzdávat chválu věčně.“

Můžeme se teď již ptát po víře? Uvěřily ty ženy ve vzkříšení Páně? – Nad prázdným hrobem ne, ale po té, co se rozpomenuly na Ježíšova slova o tom, co se má stát se Synem člověka a pak prázdný hrob opustily, aby se samy staly posly vzkříšení – myslím, že ano, že ty ženy uvěřily, že Pán Ježíš je živ.

A co učedníci? – Slyšeli svědectví žen, svých spoluučednic, ale víru to u nich nevyvolalo. Ženy se tu setkaly s naprostým nepochopením, dokonce s určitým pohrdnutím: „Oni měli za bláznovství slova jejich a nevěřili jim.“(v.11), četli jsme. A Petr, kterému to nedalo a běžel se k hrobu podívat, vrátil se v „údivu nad tím, co se stalo“.

To také ještě není víra. Údiv nad podivuhodným Božím jednáním ovšem evangelista Lukáš zmiňuje víckrát. – Podivili se Alžbětini příbuzní nad zvláštním jménem Ježíšova bratrance, Jana. Divili se všichni u jeslí, když jim pastýři o tom dítěti vyprávěli. Podivili se Ježíšovi rodiče nad Simeonovým proroctvím o malém Ježíši. Divili se obyvatelé domácího Nazareta slovům milosti, která vycházela z Ježíšových úst. A divili se učedníci na jezeře nad Ježíšovou mocí nad přírodními živly. – Jsme opět u toho, že údiv je jakýsi předstupeň víry. První zkušenost s tím, že to, co Bůh pro nás chystá, nepřijde nikomu z lidí na mysl. Že spásu tohoto světa a záchranu našich životů nemůžeme nijak předem vymyslet, připravit ani předpokládat. A když pak – po Ježíšových slovech, po jeho oslovení – v srdci víra zahoří, nemůže ji už člověk pokládat za něco, čeho se sám dopracoval, ani co nějak zapadá do pořádků tohoto světa. Opravdu potřebujeme nápovědu a oslovení, ba opakovaně to potřebujeme. Každé velikonoce a každou neděli potřebujeme slyšet Ježíšova slova: „Syn člověka musel být vydán do rukou hříšných lidí, být ukřižován a třetího dne vstát.“ (v. 7) Pak na to můžeme odpovědět ve své chvále a písničce vyznáním víry: „Pán Ježíš je živ!“ Amen.

Modlitba s vyznáním:

Živý Kriste, děkujeme, žes nás nezavrhl, když my jsme mnohokrát porušili své sliby, své slovo vůči našim bližním i vůči tobě. Bereš nás vážně, když je chceme obnovit. Připomínáme si dnes svůj křest a radujeme se z této smlouvy, kterou jsi s námi uzavřel. Tak jako život zvítězil nad smrtí a hrobem, tak i tvá láska nad námi platí věrně navždy. Děkujeme ti za to a svůj křest si chceme připomínat, opírat se o něj ve chvílích slabosti, čerpat z tvého Ducha, kterého jsi nám ve křtu slíbil. Amen.

Vyznejme nyní svou křesťanskou víru slovy apoštolského vyznání:

Věřím v Boha Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země. I v Ježíše Krista Syna jeho jediného, Pána našeho, jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny, trpěl pod Pontiem Pilátem, byl ukřižován, umřel a byl pohřben. Sestoupil do pekel. Třetího dne vstal z mrtvých. Vstoupil na nebesa, sedí po pravici Boha Otce všemohoucího, odkud přijde soudit živé i mrtvé. Věřím v Ducha svatého, svatou církev obecnou, společenství svatých, odpuštění hříchů, vzkříšení těla a život věčný. Amen.