Gn 40  I stalo se po těch událostech, že číšník egyptského krále a pekař se prohřešili proti svému pánu, egyptskému králi. Farao se na oba své dvořany rozlítil, na nejvyššího číšníka a na nejvyššího pekaře,  a dal je do vazby v domě velitele tělesné stráže při pevnosti, kde byl uvězněn Josef. Velitel tělesné stráže Josefa ustanovil, aby jim posluhoval. Nějaký čas byli ve vazbě Tu oba dva měli sen, číšník i pekař egyptského krále, uvěznění v pevnosti; téže noci měl každý svůj sen volající po výkladu Když k nim Josef ráno přišel, viděl, jak jsou sklíčeni. Zeptal se faraónových dvořanů, kteří s ním byli v domě jeho pána ve vazbě: Proč jste dnes tak zamlklí? Odvětili mu: Měli jsme sen, avšak není tu nikdo, kdo by jej vyložil. Josef jim nato řekl: Což vykládat sny není věc Boží? Jen mi je vypravujte. Nejvyšší číšník vypravoval tedy Josefovi svůj sen: Ve snu jsem pojednou před sebou viděl vinnou révu a na té révě tři výhonky. Sotva réva vypučela, hned rozkvetla a její hrozny dozrály. V ruce jsem měl faraónovu číši. Bral jsem hrozny, vytlačoval je do faraónovy číše a podával jsem mu ji do ruky. Josef mu pravil:„Toto je výklad snu: Tři výhonky jsou tři dny;  již po třech dnech tvou hlavu farao povýší a tvou hodnost ti vrátí. Budeš faraónovi podávat do ruky jeho číši podle dřívějšího práva, kdy jsi býval jeho číšníkem. Vzpomeneš-li si na mě, až se ti dobře povede, prokaž mně milosrdenství: upozorni na mě faraóna a vyvedeš mě z tohoto domu. Vždyť jsem byl ukraden z hebrejské země a zde jsem se nedopustil naprosto ničeho, zač by mě měli vsadit do jámy. Když nejvyšší pekař viděl, že Josef dobře vykládá, řekl mu:„Také já jsem měl sen: Hle, měl jsem na hlavě tři košíky pečiva. V nejhořejším košíku byly všelijaké pokrmy, upečené pro faraóna. A ptáci je jedli z košíku na mé hlavě. Josef odpověděl:„Toto je výklad snu: Tři košíky jsou tři dny. Již po třech dnech tvou hlavu farao povýší nad tebe– oběsí tě na dřevě. A ptáci budou z tebe rvát maso. Stalo se pak třetího dne, v den faraónových narozenin, že farao vystrojil hody pro všechny své služebníky. Uprostřed svých služebníků povýšil hlavu nejvyššího číšníka a hlavu nejvyššího pekaře: nejvyššího číšníka znovu dosadil do jeho číšnického úřadu, aby podával faraónovi do ruky číši, a nejvyššího pekaře oběsil, jak jim vyložil Josef. Nejvyšší číšník si však na Josefa nevzpomněl; zapomněl na něho.

Introit: Hospodine, utíkám se k tobě, kéž nejsem zahanben. … Moje budoucnost je ve tvých rukou. Vysvoboď mě z rukou nepřátel a těch, kdo pronásledují mě. (Ž 31,1.16)

Písně: 667; 610,1; Ž 42,1–4; 349,1–5; 385

První čtení: Mt 27,35–44

Milí bratři a sestry,

stává se, že člověk nedojde vděku za svou pomoc. Lidský vděk je věc nespolehlivá. Tohle se přihodilo Josefovi. Ten, koho na oplátku za svou pomoc prosil, aby se za něj přimluvil u faraona, na něho zapomněl. Proto Josef musel další dva roky zůstat ve vězení. Vzpomeneme si na něj my dnes? Minule jsme jej opustili uvězněného v královské pevnosti, kam se dostal nespravedlivě. Křivě obviněn pomstychtivou ženou velitele faraonovy stráže, Potífarkou. Četli jsme však, že i tam „Hospodin byl s ním a rozprostřel nad ním své milosrdenství.“ Velitel jej ustanovil správcem nad vězni. A „Hospodin všemu, co Josef činil, dopřával zdaru.“ Ovšem ten zdar se projevuje především v prospěchu vůči jeho okolí. Velitel věznice se mohl spolehnout na Josefovu poctivou a dobrou práci.

A dnes slyšíme o dalších dvou lidech, kterým Josef posloužil, jak se říká, nad rámec svých pracovních povinností. Tak se šíří požehnání od Hospodina. A my sledujme dvě linie jeho šíření: Boží služebník sám je na dně. Správně říká, že byl „vsazen do jámy“, která připomíná hrob, z něhož není cesty ven. Zároveň i tam je mu umožněn nebo připraven způsob, jak prospět svému okolí. Může se nám to zdát poněkud bizarní, že ten prospěch se děje vůči egyptským vězňům i věznitelům. Josef zatím jistě nevidí konkrétní smysl toho všeho. My však nesmíme zapomínat, co už víme: „Hospodin byl s ním!“ A to znamená, že Hospodin postupně, beze spěchu, připravuje cestu vysvobození a záchrany. Pro svět, pro svůj lid, pro Josefa. Víra v to doufá a tohle má před sebou jako cíl a smysl všeho. I toho trápení a vězení, kterému se dnes nezdá být konce.

Všímejme si proto především Josefa a jeho situace. To je středem příběhu. Vše ostatní je rámec, který napomáhá posunu děje; který je kulisou pro Josefovu cestu vzhůru až k úkolu, k němuž si jej Hospodin vybral. Jenže to není jako v pohádce, kde štěstí padá z nebe. I když tu je řeč o Pánu Bohu. Ono požehnání, onen zdar, kterým Hospodin Josefa stále znovu navštěvuje, není rychlým zázračným vysvobozením z otroctví, nýbrž zkouškou důvěry a trpělivosti i cvičením v hledání stop naděje. Zvnějšku viděno, dny ubíhají a nic zvláštního se neděje. Josef si ve vězení opravdu pobyl.

Najednou do Josefova smutného údělu vstupují dvě neznámé postavy. Dva egyptští dvořani. Nejvyšší číšník a nejvyšší pekař se prohřešili proti egyptskému králi. Ministři na faraonově dvoře upadli v nemilost. Ztratili jeho důvěru. Nevíme proč … chtěli ho snad otrávit? Nebo se stali obětí intrik jiných královských úředníků bažících po kariérním postupu? Zkrátka, najednou jsou vyšetřovaní a proto ve vazbě. To se stává v každé době. U faraona to byli dva úředníci příslušní a odpovědní za nezávadné a kulticky přesně upravené potraviny pro samotného vládce. Ti dva letěli dolů ještě strmějším pádem než Josef od Potífara.

Ovšem takoví páni i ve vazbě mají sluhu. Dodnes je běžná hierarchie mezi vězni ve věznicích. I zločinec může být prominentním vězněm. A naopak i vězeň s poměrně lehkým proviněním se může stát ponižovaným sluhou pro všechny. Stane se tohle s Josefem? Jednou prodán do otroctví a pak ještě otrokem vězňů? Leccos můžeme z těch pár veršů vyčíst: Velitelem faraonovy tělesné stráže patrně nebyl nikdo jiný než sám Potífar, který teď oním sluhou pro oba ministry udělal Josefa! Jak nevyzpytatelné jsou Hospodinovy cesty! Ano, vždyť už to bylo řečeno: „Hospodin byl v pevnosti s Josefem a rozprostřel nad ním své milosrdenství.“ Josef sice zůstává otrokem, ale jeho postavení i tam dole je mimořádné. V Božích očích má smysl a tedy budoucnost. Nejdřív se v pevnosti stal dozorcem a správcem a pak tedy ještě osobním sluhou dvou královských ministrů. Každé ráno se u nich hlásil, aby zjistil a plnil jejich přání. Josef svou práci nedělal formálně. A nebylo to proto, že by mu Hospodin přímo sdělil, že právě toto místo jej vynese vzhůru až na pozici správce Egypta a že by se proto snažil dělat práci co nejlépe. Teď si všímá i nálady těch dvou: „Viděl, jak jsou sklíčeni.“ A jinak zřejmě řečných pánů se ptá: „Proč jste dnes tak zamlklí?“

Pro někoho je to samozřejmost, že si všímá starostí druhých. Pro jiné je samozřejmé nevšímat si toho. Nebo ještě jinak: raději se do ničeho, co se mě netýká, neplést. Hledět si svého. Pro Josefa je charakteristické – už od raného mládí – že si bere k srdci, co se kolem něj děje a čím žijí lidé kolem něj. Vzpomeňme na jeho bratry doma, jak o nich nosil otci zprávy. Zřejmě to nemohl snést, když viděl špatnosti, jakých se bratři dopouštěli. A nebo potom to poctivé vysvětlení, s nímž odmítnul Potífarovu ženu. „Prohřešil bych se vůči svému pánu i vůči Bohu.“ Zdá se, že mu tato angažovanost navíc, toto zaujetí pro pravdu až dosud vyneslo spíš těžkosti než výhody. Ale my jsme upozorňováni, že právě k takto jednajícímu Josefovi se připojuje Hospodin. Nepotvrzuje jednání jeho bratří, nebo jednání Potífarky. Ale to Josefovo.

A nyní, ve vězení, jsou to tito dva vysocí faraonovi úředníci, kdo jsou sklíčení, protože si nevědí rady ani pomoci. Oba měli sen volající po výkladu. – Podle jejich mínění by potřebovali profesionála, který je schopen vyložit symbolický sen a vyčíst z něho budoucnost, která se jich týká. Zjistit, co je čeká. Nejen v Egyptě tehdy, ale i jinde a v současnosti pro tohle existuje literatura a mnozí se tím živí. Josef si však neotevřel živnost. On jen odkazuje k Bohu, který může pomoci a sám se té pomoci stává prostředníkem. „Což vykládat sny není věc Boží? Jen mi své sny vypravujte.“ Vyzval oba muže. Tři výhonky révy, tři koše – tři dny. A bude změněn úděl číšníka i pekaře. Třetí den farao rozhodne. Jeden bude povýšen zpět do své funkce. Druhý vyzvednut na šibenici. Tak přesně se stane, jak vyložil Josef obdařený charismatem od Hospodina.

Ale co on sám? Co Josef? Co jeho budoucnost?

„Hanebně jsem byl uloupen a i když jsem se nedopustil ničeho zlého, byl jsem vsazen do jámy.“ – Tak vysvětluje svou situaci. Na něho samotného se to charisma od Hospodina nevztahuje? Pro sebe teď nemá k dispozici žádný sen. Přece však je postupně veden. Svému údělu začíná rozumět podle Hospodinovy výchovy. Učí se pomalu, cestou ponížení … Teď právě pochopil, že se stal obětí provinění proti Božímu zákonu: „Byl jsem ukraden! Uloupen jsem byl!“ – A to je hřích, za který je podle Zákona odplatou smrt. V Izraeli nesměl jeden druhému vzít svobodu, prodat bratra. Tak by sáhnul na to, co patří Hospodinu. Život člověka patří jemu. Ukrást jej, rovná se, sám se života zbavit. Tak Josef pochopil to, co mu bratři udělali.

Jenže to teď říká vrchnímu číšníkovi. Nevolá o pomoc k Hospodinu, Pánu života a smrti.

Zřejmě se chápe příležitosti vzít svou budoucnost do vlastních rukou. Vždyť se to tak zjevně nabízí! „Pamatuj na mě. Prokaž mi milosrdenství. A vyvedeš mě z tohoto domu.“ Prosí královského číšníka Josef. Žádá po něm, po člověku, to, co je možné žádat jen od Hospodina. Protože právě on pamatuje, když už na nás nepamatuje nikdo. Protože on prokazuje milosrdenství, když jinde se ho nedovoláte. Protože jen on se „zjevuje těm, kdo jsou ve tmě a stínu smrti“ a vyvádí zajatce na svobodu. On odsouzeným na smrt dává život. On a nikdo z lidí. On a nikdo jiný.

„Nejvyšší číšník si (však) na Josefa nevzpomněl; zapomněl na něho.“ Tak to v Písmu stojí. Tak to bylo. A další kapitola začne slovy „po dvou letech se stalo …“ Dlouhé dva roky musel ještě Josef zůstat vězněm v královské pevnosti.

Znovu se tedy Josef učí, že budoucnost je v Božích rukou. Že „Bůh má svůj čas.“ (Ž 31,16) A „kdo věří, nemusí spěchat.“ (Iz 28,16) K této moudrosti a k této víře se postupně protrpěli mnozí svědkové víry. Člověk sám sobě nepomůže. Sám sebe zachránit nemůže, aby zachránil jiné … Tím směrem nám ukazuje již tento starý příběh z doby praotců. Tím směrem je vedena naše víra ke Kristu.

Svěřme se v tichosti Pánu, ať jeho slovo koná, co už započalo.

Modleme se. Milosrdný Bože, ve světě, u královských dvorů se milosrdenství nenosí. My však stále znovu pošetile obracíme svou pozornost k lidským pánům. Odpusť nám. A pro svého milovaného Syna Ježíše ty nám prokaž své milosrdenství, pamatuj na nás a vyveď nás z temnoty. Amen.