Introit: Brány zvedněte výše svá nadpraží, výše se zvedněte vchody věčné, ať může vejít Král slávy. Kdo to je Král slávy? Hospodin, mocný bohatýr, Hospodin, bohatýr v zbroji. Brány, zvedněte výše svá nadpraží, výše je zvedněte, vchody věčné, ať může vejít Král slávy. Kdo to je Král slávy? Hospodin zástupů, on je Král slávy! (Ž 24,7nn)

Písně: 435; s dětmi 421; 440,1–4; 449,1.4; VP 362; 451

Čtení: Iz 62,1-3; 10-12

Milí bratři a sestry,

1. Otevřte Králi

Otevřte brány svých měst, dveře svých domovů, otevřte svá srdce, ať může vejít Král slávy! Tak jsme dnes začínali adventní bohoslužbu. Dnes by nám všem mělo být jasné toto: Máme na koho čekat. Nežijeme na světě jen nějaký biologický život, který si musíme nebo i chceme odžít a víc nás nezajímá. Čekáme na Krále. Na Krále, který přijde v slávě s královskou mocí. Již jednou tu byl; ale docela jinak. Adventní napjaté a slavnostní očekávání nás k tomu postupně dovede – dovede nás až do vánoc, kdy si ten jeho první příchod připomeneme. Betlémské dítě však ještě nedává důvod ke staleté tradici vánočních oslav. Protože však víme o slávě Vzkříšeného a o jeho ohlášeném druhém příchodu, můžeme jej slavit již jako narozené nemluvňátko v jeslích. Víme, že tento Král stojí za oslavu a stojí za to otevřít se mu, aby mohl vejít; aby poznal, že na něho čekáme.

2. Kdo je „dcera sijónská?“

„Povězte dceři sijónské…“ Evangelista Matouš vkládá do příběhu tento prorocký citát. Má to být vysvětlení, proč se děje to, co on i ostatní evangelisté předávají: Proč Pán Ježíš vjel před velikonocemi do Jeruzaléma na oslu a byl přitom vítán jako král. „To se stalo, aby se splnilo, co je řečeno ústy proroka (Iz+Za): „Povězte dceři sijónské: Hle, král tvůj přichází k tobě, tichý a sedící na oslici, na oslátku té, která je podrobena jhu.“ Dcera sijónská se to má dovědět. Aby rozuměla. Aby o něco důležitého nepřišla. – Ale kdo je ta dcera sijónská, která má zprávu o přicházejícím Králi slyšet a připravit se? Dcera sijónská, to je Boží lid. Nejprve v zajetí trápený Izrael, který Hospodin chce potěšit svým navštívením. Později lid Kristův, církev, trápená uprostřed světa a pod vladaři, kteří ji rozhodně v lásce neměli. A od sepsání evangelia se za dceru sijónskou považují další a další pokřtění lidé. Můžeme se i my za tu dceru sijónskou považovat? Jistěže ano. Protože i pro nás platí to proroctví, totiž, že král „přichází“. Rozumějme: Nejen, že už přišel, což dobře víme. Však rozumíme, proč slavíme vánoce a také, co znamenají velikonoce. Ale to proroctví zní: on „přichází.“ To je jeho druhý advent. Ať už se dcera sijónská cítí být královnou, která v dobré kondici a v kráse slavnostně čeká na svého Krále, a nebo je právě chudá a utlačená, plačící a plná bolestí, sotva již doufá. A nebo, což se často stává, je plná provinění, ač je „hříchy zmazána“ (v písni 449 EZ), vždy je to evangelium pro ni: „Hle, král tvůj přichází k tobě.“ Tomu různému stavu dcery sijónské bychom měli rozumět. Však již jsme jako církev na světě dost dlouho. Nezapomínejme na to, že církví nejsme jen my právě v tomto století zde v Evropě, v Česku, v Nymburce. Je pro nás užitečné, abychom se často ztotožňovali s církví, která tu byla před námi – třeba v bratrech a sestrách, kteří zakládali tento sbor, nebo v těch, kteří ještě dávno před reformací budovali křesťanskou Evropu i svět. A také abychom se ztotožňovali s bratry a sestrami kdekoli ve světě – třeba trpícími někde v Africe nebo na Ukrajině, stejně jako s těmi právě falešně přesvědčenými o svém nároku na moc v Rusku. To není jednoduché. Ale je to správné. To je teprve „společenství svatých“ a tělo Kristovo, jak si to budeme za chvíli u stolu Páně připomínat. Protože ten ohlášený přicházející Král přichází pro ně i pro nás stejně a nikoho svou návštěvou nevynechá. Tak tedy: „Král tvůj přichází k tobě.“

3. Přichází tichý král

A slyšíme také, jaký je ten náš Král. Je to ohlášeno. Nemáme si nechat namluvit něco jiného. Ani nemáme o něm jinak mluvit. Není to triumfalistický panovník, který svým lidem dá za pravdu, ale s ostatními zatočí. V evangelijní události jeho příjezd na oslátku nedovolí takovou představu. „Král tichý.“ Ne ve smyslu zamlklý, ani tichošlápek. To slovo „tichý“ je dost nevymezené; bývá také překládáno „chudý“ ve smyslu, že je bez prostředků a moci – je bez peněz, bez práva a nároků na sebeprosazování, na jaké jsme zvyklí třeba při volebních kampaních a propagandě. Náš král je pokorný. To asi nejlépe vystihuje jeho tichost. Celým svým projevem, svými činy se svěřuje Bohu – jemu dává prostor, sám sebe k dispozici. A své učedníky, kteří jdou s ním k této „tichosti“ také vede. Proto je neposílá pro válečného oře, ani pro nádherné šaty nebo zbroj, ale pro pokojné zvíře, jakým je osel. Místo výzdoby mu stačí pláště učedníků a ratolesti natrhané u cesty. To vše je zvláštní a vede nás k otázce, proč to tak bylo potřeba. Nebo proč to všichni evangelisté zapsali, abychom to nepřehlédli. Přitom na slovu „král“ všichni trvají. Musíme se tedy ptát, v čem jiném je králova důstojnost a síla, když ne v síle koní, peněz, mocenských nároků, vlivných přátel…

Je v tom, že si nezíská právě ty mocné, zatímco pro bez-mocné bude přitažlivý? Že kdo je mocný a bohatý, bude se muset od toho všeho oprostit, aby tohoto tichého krále přijal a pochopil? Myslím, že tento Boží záměr potvrdila cesta Ježíšova, která k Božímu trůnu vedla přes utrpení a kříž. Mnoho lidí bude vždycky pohoršovat. Takoví to mají těžší se na jeho cestu dostat. Není to však nemožné. Adventní volání k pokání mohou slyšet všichni. A opět: také my. Protože i mezi námi křesťany jsou veliké rozdíly v předpokladech, jak tohoto krále přivítáme. Jsme varováni i povzbuzováni. Záleží na tom, jestli na jeho ohlášený příchod odpovíme tak jako učedníci a ty zástupy před Jeruzalémem. Opravdu záleží na naší odpovědi. Nemůžeme se schovat za představitele církve, ani za své faráře či presbytery. Každý bude mít tu možnost. Ke každému bude Boží pohled obrácen s očekáváním: Jak ty mého Krále – Mesiáše – Krista přivítáš. Jak jej přijmeš. Necháš všeho a připojíš se k těm na cestě, která možná povede spolu s ním těžkostmi, možná utrpením, sebezapřením … Ale zároveň povede k záchraně?

4. Hosanna!

Pokud to takto pochopíme, tak budeme také jako oni volat z plna hrdla: „Požehnaný, který přicházíš ve jménu Páně! Hosanna na výsostech!“ – Jsou to slova bohoslužebná, liturgická. A je jisté, že pokud nám mají jít od srdce, tak jim musíme rozumět. Důležité je právě to slovo Hosanna, které však běžně nepoužíváme. Patrně si však vzpomenete, kde to slovo říkáme pravidelně: Recitujeme je spolu, než přijdeme k přijímání večeře Páně. Recitujeme. Ale my je můžeme důrazně volat, úpěnlivě, nebo odevzdaně, či radostně a nadějně: Zachraň nás již! A nebo: Sláva králi! – Tak se totiž proměnlivě to volání odedávna vykládá. Tak tedy vítá „dcera sijónská“ advent svého Krále. S radostí, že tento tichý král přišel i pro nás. Proč právě to nám má dělat takovou radost? Protože je to radostné a je to štěstí, že Bůh se rozhodl být mezi námi tichý. Že nepoužil svou moc a sílu, kterou má, a nepřeválcoval nás všechny, nezničil, jako to dělají válečníci v tomto světě. Kdyby Bůh chtěl prosadit svou, tak jako ji lidé ve světě prosazují, a jako se to učíme často v životě, pak běda nám! Dávno už by tu lidé nebyli, bylo by po všem. Ale zvěst o tichém králi znamená, že to tak není. Že Bůh se rozhodl jinak – nám ku pomoci, k záchraně. Proto se radujme a zpívejme: Sláva! Hosanna na výsostech! Ano, až tam, do nejvyšších sfér – do nebe sahá radost nad tím, jak Bůh je dobrý a milosrdný.

Advent je tu proto, aby si každý člověk mohl připomenout toho, který přichází. Aby každý věděl: k tobě člověče, přichází Bůh. Jde opravdu za tebou. Připrav se! Když čteš bibli, dozvíš se, že přijde soudit tento svět. Ale také se dozvíš to, co my dnes, že přichází jako tichý král – který nevyužije naší slabosti a nesrazí nás, nebude se kochat naší porážkou. „Nalomenou třtinu nedolomí, doutnající knot neuhasí.“ (Iz 42,3)

Modlitba: Kriste, Králi, kéž bys u nás našel otevřená srdce i dveře. Přicházíš svobodně a svrchovaně – chceme tě vítat jako tvůj lid ve tvém domě, toužíme po tvém pohostinství u tvého stolu.

Vyznáváme ti jako tví nehodní učedníci,že si to nezasluhujeme. Bratře sestro, kdo nad svými hříchy projevuješ lítost, odpověz na tyto otázky:

1. Vyznáváš, že jsi hříšný člověk a že nejsi před Boží tváří o nic lepší než druzí lidé? Přiznáváš, že spolu s nimi neseš vinu za bídu světa?/ Jestliže tomu tak je, odpověz: Vyznávám. – I já také vyznávám.

2. Věříš, že Ježíš Kristus, Syn Boží, vedl svůj zápas s mocnostmi zla a svůj život položil v oběť i za tebe?/ Pakliže ano, odpověz: Věřím. – I já…

3. Odpouštíš všem, kdo se proti tobě provinili?/ Jsi-li ochoten odpustit, vyznej: Odpouštím. – I já …

Slovo milosti: Přijměte slovo potěšení. Hospodin odpouští tobě všechny nepravosti, uzdravuje všechny nemoci tvé, vysvobozuje od zahynutí život tvůj. Amen.

Apoštolské vyznání víry: Věřím v Boha Otce všemohoucího, …

Píseň: 449,1.4