Introit: Kristus je obraz Boha neviditelného, prvorozený všeho stvoření. On je počátek, prvorozený z mrtvých – takže je to on, kdo má prvenství ve všem. Plnost sama se rozhodla v něm přebývat, aby skrze něho a v něm bylo smířeno všechno, co jest, jak na zemi, tak v nebesích – protože smíření přinesla jeho oběť na kříži. (Ko 1,15nn)

Písně: 560; 540; 547; 759; zpěváci; 549

Čtení: Žalm 30

Základ kázání: Mk 16:1-8 Když uplynula sobota, Marie z Magdaly, Marie, matka Jakubova, a Salome nakoupily vonné masti, aby ho šly pomazat. 2 Brzy ráno prvního dne po sobotě, sotva vyšlo slunce, šly k hrobu. 3 Říkaly si mezi sebou: „Kdo nám odvalí kámen od vchodu do hrobu?“ 4 Ale když vzhlédly, viděly, že kámen je odvalen; a byl velmi veliký. 5 Vstoupily do hrobu a uviděly mládence, který seděl po pravé straně a měl na sobě bílé roucho; i zděsily se. 6 Řekl jim: „Neděste se! Hledáte Ježíše, toho Nazaretského, který byl ukřižován. Byl vzkříšen, není zde. Hle, místo, kam ho položily. 7 Ale jděte, řekněte učedníkům, zvláště Petrovi: ‚Jde před vámi do Galileje; tam ho spatříte, jak vám řekl.'“ 8 Ženy šly a utíkaly od hrobu, protože na ně padla hrůza a úžas. A nikomu nic neřekly, neboť se bály.

Milí bratři a sestry,

nejsme podobní těm několika ženám, které stály tak bezradně u hrobu svého Pána a nakonec utekly pryč, aniž by něco o Ježíši vyřídily dalším lidem? Tolik se bály!Nevypadá dnes církev na mnoha místech právě takto – jako troska, ostatek Božího lidu, který jen vzpomíná na minulost a když po ní někdo chce dosvědčit živého Krista, tak raději uteče? Neříkáme si právě dnes: Kam se Pán poděl? Proč nezasáhne? A co bude s námi?

Něco na těch obavách je. Každé další velikonoce stojíme vlastně na začátku – sami, mezi těmi, kteří neuvěřili a žijí si po svém. Jako kdysi obyvatele Judska a Galileje. Víc je zajímá vlastní program – rybaření, tesařina, obchod, vojna, domácnost, rekreace. Kde tady začít? Co říct? Co by tu pomohlo vyprávění o otevřeném a prázdném hrobu? Lidé pokud možno o hrobu nechtějí slyšet vůbec. Hrobů je všude až příliš! Tak si to možná řekly i ty ženy: mluvit lidem o prázdném hrobu je nesmysl. A vyprávět o zesnulém, že je vzkříšen a už na nás někde čeká, to může být vůči blízkým pozůstalým netaktní a necitlivé. Ne, hroby mají zůstat zavřené a mrtvým máme přát klid. To se přece sluší a patří.

Ano. Tak to je. Tak to je s výjimkou hrobu jediného – Ježíšova! Tam Bůh narušil náš klid, naše zvyklosti a etické normy. Těch několik žen zprvu jednalo, jak se sluší a patří: hned, jak to bylo možné, když skončil svátek, šly prokázat úctu svému mrtvému. Šly na hřbitov. Chtěly, aby všechno bylo, jak má být. Tak jako to chtějí tisíce dalších žen, které pečují o to, aby všechno bylo, jak má být. A pokud není… Stačí drobnost a vyvede nás to z míry. A tady to nebyla drobnost! „Když uplynula sobota, nakoupily vonné masti, aby ho šly pomazat. Brzy ráno prvního dne po sobotě, sotva vyšlo slunce, šly k hrobu. Ale… kdo nám odvalí kámen od vchodu do hrobu?“ – povídaly si mezi sebou a dělaly si starosti. Chtěly, aby všechno bylo, jak má být.

A najednou není! „Když vzhlédly, viděly, že kámen je odvalen; a byl velmi veliký.“Mohly mít radost, ne? Ale „ony se zděsily.“ Protože tak to být nemá. Veliké kameny z našich hrobů se neodvalují samy od sebe. Ale to zdaleka nebyl jediný důvod. Místo mrtvého Ježíše byl v hrobě nějaký mládenec, podivného zjevu – „seděl po pravé straně a měl na sobě bílé roucho.“ To nemá být. Mrtvým se má dopřát klid.

Už jsme to řekli tolikrát, že je jistě zřejmé, co ty ženy chtěly, co očekávaly: konečně klid po smutném velkém pátku, konec jitření bolesti, konec všech marných nadějí. Pán Ježíš už není na živu. Není s námi. Jsme samy. A teď to někdo zpochybňuje. Velikonoční ráno vnáší narušení a zpochybnění našich pořádků, našeho přesvědčení, k čemu nám neděle je. Žádný nový začátek, nový život neexistuje. Jsou jen šedivé všední dny, šedivá rána. A svátek si představujeme a zařizujeme jinak, než nám tady líčí evangelista Marek o prázdném hrobu a bělostném poslu, který říká neobyčejné věci. Ano, ten mládenec po pravé straně promluvil na zděšené ženy.

„Neděste se! Hledáte Ježíše, toho Nazaretského, který byl ukřižován. Byl vzkříšen, není zde. Hle, místo, kam ho položili…“ Bere vážně, že jsou zděšené – ale, děsit se nemusejí! Hledají Ježíše, kterého znaly, jako znají jiné muže s vlastním příběhem. Tento však skončil tak nešťastně – na kříži! Vědí dobře, že ho hledají na správném místě. Vždyť se v pátek dívaly, kam jeho tělo bylo uloženo. Jim nemá kdosi cizí o něm co povídat! Ony, které jej provázely, jej přece znaly nejlépe a teď vědí, co se sluší a patří.

A přece jim ten mládenec do toho mluví – má pro ně poselství, které musí vyřídit. Je to první posel, který nese evangelium. Bez něho by se ty ženy nepohnuly dál – ve své víře, ve svém životě. Každý, kdo stojí v bezradnosti a zklamání, ve strachu nad neúprosností smrti a lidského konce, potřebuje pomoc. Protože jinak by byl stravován jen vlastními dohady, vystaven svým představám o smrti, někdy smutku nad ztrátou vztahu, kterému dával budoucnost, jindy cynismu nad každou novou ztrátou. Ženy potřebovaly posla. My potřebujeme posla, aby i pro nás vyslovil tu dobrou zprávu do světa plného hrobů. Potřebujeme ten jiný pohled na sebe i na Ježíše, než jsme si dosud mysleli. A Bůh nás, stejně jako ty ženy tehdy, nenechává bez pomoci. Nenechává nás ve vlastních dohadech. Místo toho nám posílá své jasné slovo. „Ten, kterého hledáte byl vzkříšen!“ A pak hned poslání: „Jděte, řekněte…“ To je zpráva, se kterou je třeba jít dál, ne si ji nechávat pro sebe.

Ale přece. Proč Bůh vkládá tak důležité poselství do úst tak nedokonalých lidí? Žen, které se bojí. Proč se Bůh spoléhá na tak chatrný ostatek církve? Nemohl by si povolat důstojnější posly?

Je to zvláštní Boží záliba, že si tu na zemi vybírá nepatrné, maličké – k nim se s láskou sklání nejprve. Ale vzápětí právě je si i vybírá pro vznešenou službu. Jako by nehodlal brát v úvahu jejich slabosti, nekvalifikovanost k takovému úkolu, jako je nést evangelium. Copak někdo tehdy mohl věřit svědectví žen, které nemělo právní hodnotu? A on přece za nimi poslal posla se svým vzkazem: Jděte, řekněte jeho učedníkům, zvláště Petrovi: „Jde před vámi do Galileje; tam ho spatříte, jak vám řekl.“

A jakoby na bojácných ženách nebylo dost, Boží zájem se tím obrací k lidem, kteří Ježíše v nejtěžší chvíli opustili, k jeho učedníkům, zvláště Petrovi … Smrt Pánu nevymazala paměť a nezrušila přátelství. V Galileji jej spatří! – Ale vypadá to, že z toho nic nebude! Boží posel je tu nadarmo! Protože jsme četli: „Ženy vyšly a utíkaly od hrobu, protože na ně padla hrůza a úžas. A nikomu nic neřekly, neboť se bály.“

Takto, bez konce (v 8. verši), se odvážil skončit svůj spis Marek. (Zbylé verše jsou připsány později jiným autorem.) Marek končí vírou na útěku. Jak tohle může vést k setkání? Ale my přece víme, že tím všechno neskončilo. Jak ženy, tak učedníci se s Ježíšem setkali! Zřejmě tedy i ta ostatní slova: „Jde před vámi do Galileje, tam ho spatříte, jak vám řekl,“ – byla nakonec vyřízena. A oni je vzali vážně, jak svědčí ostatní evangelisté. U Marka však znějí spíš jako výzva nebo pokyn pro každého dalšího: i pro nás, abychom šli také tam, kde to všechno začalo. Do naší Galileje, kde jsme byli pokřtěni a třeba potvrdili svou víru při konfirmaci, kde žijeme a pracujeme; zkrátka do našeho světa, protože on už tam šel před námi a právě tam se s námi chce setkat. Marek nám nezůstal nic dlužen, když tady svůj spis ukončil. To, co se stalo a co on zachytil, je opravdu „počátek evangelia Ježíše Krista, syna Božího.“ (Mk 1,1) Zřejmě to tento evangelista tak chtěl, aby křesťané sami psali pokračování. Příběh církve od Jeruzaléma až na samotný konec obydlené země, až do konce pozemských dějin.

Nyní je tu „naše Galilea“ – v Nymburce v České republice, ale i na Ukrajině a také v Rusku … Je tu náš svět lidí, pro které šel Nazaretský Ježíš na kříž a pro něž také vstal z mrtvých. Všude tam nás Pán čeká, že za ním přijdeme, setkáme se, a tak uvěříme, že on přemohl i lidskou nevěru, strach a mlčení, i všechno zlo a smrt. Amen.

Modlitba: Svěřme svá srdce, mysli i těla Pánu, ať jeho slovo koná, co už započalo.

Pane Ježíši Kriste, ve slabosti každého z nás se dokonává tvá síla. Vidíme a vyznáváme, že jsme na to mnohokrát zapomněli a vlastní silou a chytrostí jsme chtěli zaopatřit sebe i své dětí. Opakovaně jsme utíkali z místa, kam jsi nás postavil; jako Petr jsme dělali, že tě neznáme. Tys nás však neopustil. Pro tebe pečeť našeho křtu zůstala nedotčená. Vyznáváme ti, že jsme zahanbeni tvou láskou. Litujeme svých vin a toužíme vzít svůj křest znovu vážně. Prosíme, dej ať tvá smrt na kříži u každého z nás je potvrzením tvého odpuštění, o které tě nyní prosíme těmito slovy: Pane, smiluj se a odpusť nám.

Přijměte do svých srdcí slovo milosti: Dokazuje Bůh svou lásku k nám: Když jsme ještě byli hříšní, Kristus zemřel za nás. Když jsme nyní ospravedlněni prolitím jeho krve, spaseni budeme skrze něho. Křtem jsme spolu s ním pohřbeni ve smrt – abychom jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce – i my vstoupili na cestu nového života. Amen.

Svou víru vyznejme slovy Apoštolského vyznání:

Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země,

i v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho, jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny, trpěl pod Ponciem Pilátem, byl ukřižován, umřel a byl pohřben, sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa, sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího, odkud přijde soudit živé i mrtvé.

Věřím v Ducha Svatého,svatou církev obecnou, společenství svatých, odpuštění hříchů, vzkříšení těla a život věčný.