10. dubna 2016

J 21:15-19 Když pak pojedli, zeptal se Ježíš Šimona Petra: Šimone, synu Janův, miluješ mne víc než ti zde? Odpověděl mu: Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád. Řekl mu: Pas mé beránky. Zeptal se ho podruhé: Šimone, synu Janův, miluješ mne? Odpověděl: Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád. Řekl mu: Buď pastýřem mých ovcí!  Zeptal se ho potřetí: Šimone, synu Janův, máš mne rád? Petr se zarmoutil nad tím, že se ho potřetí zeptal, má-li ho rád. Odpověděl mu: Pane, ty víš všecko, ty víš také, že tě mám rád. Ježíš mu řekl: Pas mé ovce! Amen, amen, pravím tobě, když jsi byl mladší, sám ses přepásával a chodil jsi, kam jsi chtěl; ale až zestárneš, vztáhneš ruce a jiný tě přepáše a povede, kam nechceš. To řekl, aby mu naznačil, jakou smrtí oslaví Boha. A po těch slovech dodal: Následuj mne!

1. čtení: Ez 34,11-16.23

Písně: Ž 23; 431; 693; 479

Introit: Hospodinova milosrdenství je plná země. Nebesa byla učiněna Hospodinovým slovem, dechem jeho úst pak všechen jejich zástup. (Ž 33)

Milí bratři a sestry,

Petr má znovu odpovídat na otázky. I to je důsledek vzkříšení, projev toho, že Ježíš, i potom, co byl ukřižován a byl pohřben, nezůstal v hrobě, ani nezmizel někam do neznáma, nýbrž vstal z mrtvých a obrací se k nám. A to nejen proto, aby nám dal odpověď na naše otázky, ale také proto, aby nám položil své otázky – jak jsme to slyšeli nyní o Petrovi. Už jednou na celkem podobnou otázku, třikrát mu položenou, odpovídal. Třikrát Ježíše zapřel, třikrát se odmítl k němu přihlásit, popřel, že patří k jeho učedníkům. Ale tím to neskončilo, teď se k něm obrací vzkříšený Ježíš se svou otázkou. Jemu se Petr má zodpovídat.

A to je totéž jako stát před Božím soudem. Tento soud se ovšem velmi liší od toho, jak si obvykle Boží soud představujeme. Jako instituci, která si nás chce prověřit a oznámkovat a vyzkoušet a nám to bývá nepříjemné, takže všelijak kličkujeme a snažíme se otázkám vyhnout a z odpovědnosti za své skutky vyklouznout. Ježíš tu však neklade na misky vah Petrovy dobré a zlé skutky, aby se ukázalo, co převažuje. Ježíš se neptá Petra na to, co provedl, nevyčítá mu nic, nevede tu žádný křížový výslech, aby ho usvědčil z viny. Ježíš se ptá na něco docela nečekaného: „Miluješ mne?“ To je to, co Ježíše zajímá, to je to základní, ano jediná otázka, kterou nám klade Bůh na svém soudu. Může se nám ta otázka zdát naivní. Což na ni Petr dávno nedal zápornou odpověď? Což Ježíše nezapřel? Což Ježíš dávno neví, co znamenají naše kličky a výmluvy a lži a zlé skutky, jichž je plný náš život a jimiž se ho de facto zříkáme? Není to zbytečná otázka? Vždyť jestli toto Boha zajímá, pak už nemá smysl se ptát, pak už je vše dávno prohrané.

Ale ono je to jinak. Přesto že ví, čeho se lidé dopustili, jak to s Petrem bylo, nepřestala jej zajímat jeho odpověď. To je milost, potěšení, které nám přináší Vzkříšený. To je Boží vítězství: nic, ani ukřižování jeho vlastního Syna – ani ta zrada předtím, ho neodradila od tohoto zájmu o nás, od této otázky. Trpělivě a neodbytně za každé jeho zapření, třikrát za sebou klade Ježíš Petrovi tuto otázku. To je Boží milost, ale to je i skutečný soud.

Ježíš tuto otázku neklade jako by se Petr ničím neprovinil, nýbrž právě proto že se provinil. Boží odpuštění není promlčení viny. To my si bláhově myslíme, že tak lze vinu utajit – alespoň na čas, když se o ní nemluví. Ježíš tu vůbec není diskrétní. Ta jeho otázka se zarývá přímo do srdce a je nepříjemná svou neodbytností, s níž ji Ježíš klade. Proto se také vrací ke starému Petrovu jménu: „Šimone, synu Janův, miluješ mne více než ti zde?“ Je tu důvod, proč by Petr měl Ježíše milovat víc než ostatní učedníci. Vždyť on se provinil víc než oni! A je to tak i s námi. Čím víc se proviňujeme, tím častěji a opakovaně se musí Ježíš ujišťovat o naší lásce. Čím více je těch selhání, tím méně je samozřejmé, že jej máme rádi. Proto Ježíšova otázka není formalitou, není mávnutím nad našimi vinami, jako by se nic nestalo. Ale je to otázka toho, který naše zrady s celou jejich tíhou nesl a odnesl sám na sobě. Ano, tolikrát, znovu a znovu se musí Ježíš ujišťovat o naší lásce. Ale právě: tolikrát, stále znovu, se chce o ní ujišťovat.

To je Boží soud. Ano, soud poslední, neboť tady se rozhoduje vše. Není žádná vyšší a konečnější instance než tento vzkříšený Pán a tato jeho otázka. Ale není to něco, co nás čeká teprve na konci dějin. On k nám s touto otázkou přichází už nyní, abychom nemuseli žít v pochybnostech a nejistotě, jak to s námi je a jak to s námi bude. Každou neděli nám ve svém evangeliu, které nám dává zvěstovat a u svého stolu, k němuž nás zve, klade stále tutéž otázku: „Miluješ mne?“ A tím nám stále znovu dává možnost odpovědět s Petrem: „Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád.“ Vždyť jak jinak lze odpovědět tomu, který nám zůstává věrný, který si to po svém vítězství nepřichází vyřídit s těmi, kdo jej ve chvíli slabosti opustili, nýbrž kdo stále stojí o jejich lásku?

A tento vzkříšený Pán se opravdu stará o to, aby tato jeho otázka nezanikla v přemíře jiných otázek, které na nás dopadají, nýbrž aby zněla stále znovu a dolehla ke všem, kdo ji mají slyšet. Ustanovuje k tomu ve své církvi „úřad“. Součástí jeho rozhovoru s Petrem je také pověření: „Pas mé beránky, buď pastýřem mých ovcí.“ A evangelista Jan nám toto Petrovo uvedení do úřadu pastýře líčí k potěšení a poučení. Těm z nás, papežům a biskupům a farářům a presbyterům, kdo v tomto pastýřském úřadu stojíme, abychom měli jasno, v čem ten úřad spočívá a věrně ho vykonávali – i těm, jimž tento pastýřský úřad má sloužit, abyste věděli, co smíte očekávat a podle čeho to Kristovo pověření rozpoznávat.

Je nade vše významné, že do tohoto úřadu Ježíš povolává právě Petra. Tedy právě toho, který už jednou velmi vážně selhal. Jistě: jaké jsou záruky, že neselže znovu – což pastýř nemá být spolehlivý? Je tu záruka, že neselže alespoň v tom podstatném a základním, co je úkolem pastýře? Tím nepochybně je, aby vedl stádo tam, kde je pastvina, kde nezahynou hlady a žízní, kde se neztratí a nezbloudí. A to Petr teď nezvratitelně a neomylně ví, kde hledat. Na vlastní kůži poznal, kdo je ten jediný dobrý Pastýř, a tak se nesplete v tom, kam má vést stádo, které je mu svěřeno, které však patří stále a pouze tomuto jedinému Pastýři.

Tím základním předpokladem, základní kvalifikací Petra pro tento pastýřský úřad je právě ta jeho odpověď na Ježíšovu otázku: „Pane, ty víš, že tě miluji.“ My si obvykle myslíme, že je nejdůležitější, aby pastýř měl „vztah k lidem“. Vždyť teprve ten, komu je dáno takto si zamilovat Ježíše, takto poznat moc jeho odpuštění, je schopen s láskou přistupovat i k těm, které by jinak nesnesl, jejichž viny a bídu by neunesl, pro něž by nemohl mít naději a pomoc. Pastýřská práce, to přece není jen doprovázení zdravých a silných kusů, ale právě starost o zatoulané a všelijak pochroumané a zbídačelé a také vzpurné.

Avšak k nim ke všem, tak jako k Petrovi, se jejich dobrý Pastýř, vzkříšený Pán Ježíš Kristus, hlásí. A hlavním úkolem Petrovým i všech dalších pastýřů v církvi je dbát o to, aby tento hlas Pastýře Ježíše byl slyšet; hlas, který ovce slyší a za ním jdou, hlas, který je vede tam kde nezahynou, na dobré pastviny a k čistým vodám, hlas toho, který dává věčný život. To je hlavním úkolem Petra i všech pastýřů církve – od papeže až po posledního presbytera v maličkém sboru. Starost, aby tento hlas zněl jistě v nedělním zvěstování a bohoslužbě, ale také aby nikdo – uprostřed jakýchkoli trápení a bloudění a selhání – nebyl bez hlasu tohoto Pastýře, který nás soudí svým slitováním a stále znovu nás vede k pokání a novému životu svou otázkou: „Miluješ mne?“ Amen.

Modlitba: Pane Ježíši Kriste, tvoje láska k nám je větší než dokážeme pochopit, mocnější než naše zlo. Dokážeš jí, co nedokáží žádné příkazy a zákazy a pravidla ani naše odhodlání zbavit nás toho zlého, co nás poutá a tíží, našeho hříchu. Naše viny jsi odsoudil na svém těle a nenecháváš nás s nimi samotné, uprostřed pochyb a strachu, ale přicházíš k nám a dáváš nám tento svůj soud zvěstovat. Chválíme tě za to, že stále znovu stojíš o naši odpověď na svou otázku a jednáš s námi podle své milosti. Amen.