Zj 1:9-18   Já Jan, váš bratr, který má s vámi účast na Ježíšově soužení i kralování a vytrvalosti, dostal jsem se pro slovo Boží a svědectví Ježíšovo na ostrov jménem Patmos.  Ocitl jsem se ve vytržení ducha v den Páně, a uslyšel jsem za sebou mocný hlas jako zvuk polnice:  Co vidíš, napiš do knihy a pošli sedmi církvím: do Efezu, do Smyrny, do Pergama, do Thyatir, do Sard, do Filadelfie a do Laodikeje.

Obrátil jsem se, abych viděl, kdo se mnou mluví. A když jsem se obrátil, spatřil jsem sedm zlatých svícnů;  uprostřed těch svícnů někdo jako Syn člověka, oděný řízou až na zem, a na prsou zlatý pás.  Jeho hlava a vlasy bělostné jako sněhobílá vlna, jeho oči jako plamen ohně; jeho nohy podobné kovu přetavenému ve výhni a jeho hlas jako hukot příboje. V pravici držel sedm hvězd a z jeho úst vycházel ostrý dvousečný meč; jeho vzhled jako když slunce září v plné své síle.  Když jsem ho spatřil, padl jsem k jeho nohám jako mrtvý; ale on vložil na mne svou pravici a řekl: Neboj se. Já jsem první i poslední,  ten živý; byl jsem mrtev – a hle, živ jsem na věky věků. Mám klíče od smrti i hrobu.

Introit: Jiný bůh vedle mne není. Já usmrcuji i obživuji, zdeptal jsem a zase zhojím, není, kdo by vytrhl z mé ruky. Pozvedám ruku k nebi a pravím: Já jsem živ navěky! (Dt 32,39)

1. čtení: J 20,11-18

Písně: 347; 350; 660; 397; 386; 346

„Viděla jsem Pána a toto mi řekl“, vyřizovala Marie učedníkům. „Já, Jan, váš bratr … obrátil jsem se a spatřil uprostřed svícnů někdo jako Syn člověka …“ – To je, milí bratři a sestry, svědectví dvou z mnoha svědků, kteří se v neděli o velikonocích setkali se vzkříšeným Pánem Ježíšem Kristem. Neděle není nic jiného než ten „den Páně“, o kterém se tu mluví a nic jiného než první den po sobotě. Na tento den připadá setkání Vzkříšeného s lidmi. Ze strany lidí to může být v různé situaci – Marie Magdalská byla ráno, první den po sobotě u Ježíšova hrobu v Jeruzalémě. Když se obrátila – od prázdného hrobu na druhou stranu – spatřila za sebou Ježíše, ale nepoznala, že je to on. Jan se na ostrově Patmos ocitl v den Páně ve vytržení ducha a uslyšel za sebou mocný hlas jako zvuk polnice. Pak následovalo zjevení.

Jak tomu máme říct jinak? Každý ze svědků popisuje nějaký výjev. Teologové říkají, že vzkříšení je „nefotografovatelné“. Nemůžeme si Ježíše po vzkříšení vyfotografovat. A přece se stalo. Přece je lidé na různých místech i v různé době zachytili ve své mysli, sluchem ale i zrakem. Marie nejprve Pána nepoznala. Vypadal tedy jinak než dřív. Až poté, co ji oslovil jménem, poznala, že je to on. Jan spatřil skvoucí vznešenou postavu stojící uprostřed sedmi svícnů – uprostřed církevních sborů – postavu nadpozemských rysů a přece podobnou Synu člověka.

My jsme se tu shromáždili také první den po sobotě, v neděli, v den, jak jej jmenujeme: „den Páně.“ A chápeme, proč právě v den Vzkříšení Páně se církev shromažďuje již téměř dva tisíce let. Nejen o velikonocích. Ale především velikonoční neděle je tím zásekem v dějinách, od něhož se všechno jeví jinak. Zjevilo se jinak. Marie i Jan byli pověřeni, aby toto evangelium vyřídili dalším lidem – učedníkům osobně a církvím v Malé Asii dopisem.

Zdržme se u těchto dvou svědků vzkříšeného Pána, abychom si uvědomili, že Pán vstupuje do životů lidí, kteří i nám mohou být podobni. Marie Magdaléna měla za sebou nepěkný život a odvážím se říct, že Máří Magdalénu by si asi málokdo vybral za přítelkyni. Byla to nevěstka. Ježíš však změnil její život a ona je zářným příkladem toho, že Bůh odpouští z pouhé milosti. Není divu, že pak již nechtěla žít jinak než v jeho blízkosti. Není divu, že u jeho hrobu tolik plakala. Jan psal svůj spis, Apokalypsu, snad až o 60 let později. Mnoho o něm nevíme. Ale jistě byl účastníkem křesťanského života církví/sborů v Malé Asii. On stejně jako jeho bratři a sestry zažíval nebezpečí a pronásledování pro víru ve jméno Ježíše Krista.

V životní tísni, v dobách útlaku a nejistoty se lidé chytají jistot, které až dosud spolehlivě platily, snaží se udržet si bezpečí a útočiště tam, kde se jim to již osvědčilo. Někdo říká, že proto jsme my křesťané v církvi, protože nám to jaksi sociálně pomáhá, abychom nebyli osamělí. Ve sborech známe spoustu lidí, kteří jsou spolehliví, ochotně pomohou a my zase pomůžeme jim, když je potřeba. Zkrátka takové bratrstvo a útočiště. Může být na tom dost pravdy a je to přirozené. Vždyť lidé se sdružují do spolků i mimo církev. Připojují k nim všelijaká historická zdůvodnění a symboly. Ba i v politice tomu tak je. Tvoří se pakty a unie. I ta Evropská unie je jednou z nich. Má vlajku, která na modrém, jakoby nebeském pozadí sdružuje státy jako hvězdy v kruhu.

„Spatřil jsem sedm zlatých svícnů; uprostřed těch svícnů někdo jako Syn člověka. … V pravici držel sedm hvězd a z jeho úst vycházel ostrý dvousečný meč; jeho vzhled jako když slunce září v plné své síle.“

Prostor mezi svícny, mezi sbory, nebyl prázdný. V samém středu stojí Pán nadpozemsky vznešený, moc a síla vyzařuje z jeho postavy tak, že člověk, Jan, padnul na zem jako mrtvý. Tak jako kdysi izraelští proroci, kteří se na počátku svého poslání setkali s Boží slávou, nemohli to unést. Hříšný člověk neobstojí v blízkosti svatosti a čistoty Boží. Písmo o tom svědčí na více místech, jak člověka opouští síla, ale i pýcha a sebevědomí, když se jej Bůh dotkne. Není člověka, s nímž by to bylo jinak.

Od té první velikonoční neděle má být všemu světu zřejmé, že tato Boží sláva, moc a majestát, s nimiž máme spojeného Boha Stvořitele a Vládce světa, se nyní pojí také s Ježíšem, který vstal z mrtvých a je živ na věky věků. S tím, Pánem, o němž církev vyznává: „Věřím v Ježíše Krista Syna jeho jediného, Pána našeho … který vstoupil na nebesa, sedí po pravici Boha Otce všemohoucího odkud přijde soudit živé i mrtvé.“ Ano, tento Syn člověka, který se zjevil Janovi na ostrově Patmos v den Páně je také Soudcem světa. To znamená, že nese moc meče ve svých ústech; že jeho slovo rozhoduje o našem životě i smrti.

Nyní tento Pán promlouvá a jeho slovo pozvedá člověka, který padl jako mrtvý k jeho nohám. „Neboj se!“ To je to první, co slyší Jan, co slyšíme i my. A dnes na velikonoce nám toto „Neboj se!“ může připomenout vánoční andělské „Neboj se!“ a také Ježíšovo „Neboj se!“ vůči nemocným a ustrašeným lidem, kteří neměli žádnou oporu ani útočiště. Kterým se dosavadní jistoty rozpadly. Podobně jako se i v dnešní době rozpadají lidem, kteří měli rodinu, ale už nemají. Kteří měli dobré místo v práci, ale už nemají. Kteří měli skvělé přátele a kamarády, ale už nemají. Kteří měli mládí a zdraví, ale už nemají. Kteří měli zajištěnou existenci v rozmanitých spolcích a paktech, ale už nemají. Rozpadlo se kde co, přirozeně, jak to bývá. Rozpadlo se kde co, protože ve svém centru to nemělo žádný pevný bod a už vůbec ne „pána“, který by na sobě nesl a unesl i velké otřesy, jaké dějiny přinášejí. Každá generace vidí jen útržek dějin a nedokáže ovlivnit a spolehlivě udržet i ten nejpromyšlenější celek navěky. I když si to „na věčné časy“ někdy namlouvá.

Ale „Neboj se!“, slyšíme z úst toho skvoucího Pána, nese v ústech ostrý dvousečný meč a v pravici třímá sedm hvězd. Ale není to spíš sedm třesoucích se hvězdiček, které jeho ruku potřebují, protože jinak se rozpadnou, zhroutí a zahynou?

„Neboj se. Já jsem první i poslední, ten živý …“ Co je, milí bratři a sestry, ten „první i poslední“? Je to také počátek i konec, je to Alfa i Ómega. Tak to také známe, od Jana, viďte. A tušíme, že tu Pán poukazuje na Boží věčnost. On tu stál ještě před stvořením a bude tu, nohama pevnýma jako výhní přetavený kov, stát i na konci věků a nepohne se, i když – jak se to bude v Apokalypse všelijak líčit –křesťané zažijí ještě mnoho pronásledování. On tu je živý, spolehlivý, nad tím vším pomíjivým pevný.

„Byl jsem mrtev – a hle, živ jsem na věky věků. Mám klíče od smrti i hrobu.“ Pán budící posvátnou hrůzu a ochromení každého sebe silnějšího muže nebo ženy – i tohoto Jana – byl také mrtev?! Jak mohl ten, který je počátek i konec, první i poslední, jak mohl umřít jako nějaký obyčejný smrtelník?

Právě to připomíná, abychom nepochybovali. On je tím, za kterým šla Marie k jeho hrobu. On je tím, který se nechal ukřižovat a k jehož hrobu přivalili těžký kámen. Sestoupil až tam, kam musí každý z nás a odkud bychom bez něho neměli návratu. Museli bychom si zoufat, protože bez něho by se rozpadly nejen naše spolky a unie, ale také smysl celých dějin a smysl života každého z nás. „A hle, živ jsem na věky věků. Mám klíče od smrti i hrobu.“

Kdo má klíče, tomu je svěřena moc otevřít i zavřít. Dnes, první den po sobotě, v den Páně, oslavujeme vzkříšeného, protože je mu dána moc na nebi i na zemi a to pro nás smrtelné a chatrné, i dočasně pyšné a sebevědomé lidi znamená, že on jde za námi a chce klíče použít a brány hrobu otevřít. Vždyť řekl tolikrát a říká i dnes: „Neboj se“ a svou pravicí, v níž nás pevně drží, nám také žehná. Díky, že tak nás, padlé, staví na nohy.

Oslavujeme tě, vzkříšený Pane Ježíši. Naše srdce překypuje vděčností, že jsi to ty, kdo otevíráš i zavíráš a vyvádíš na svobodu své děti. Amen.