Pobožnost pro 5. neděli velikonoční s kázáním na Matouš 11,25-30: nahrávka a text

Kázání: Kateřina Roskovcová
Zpěv: komorní pěvecký sbor Východomoravského seniorátu ČCE pod vedením Evy Ježíkové
Varhany: Jan Trusina

 

 

Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista.

Introit Zpívejte Hospodinu píseň novou, neboť učinil podivuhodné věci. Zjevil před očima pronárodů svoji spravedlnost. (Ž 98)

Cantate – Zpívejte!, tak se podle této úvodní výzvy Žalmu 98 říká dnešní neděli. Je to 5. neděle velikonoční. Zpívejme tedy…

Píseň Žalm 98, Zpívejte Pánu

Modlitba S novým nedělním ránem tě chválíme, náš Pane a Stvořiteli. Připomínáme si tvé mocné a dobré skutky. V krásách přírody obdivujeme tvoje stvoření. V tom, že smíme patřit k tvému lidu, poznáváme tvoji lásku. V evangeliu o Ježíši Kristu s radostí přijímáme dar odpuštění a osvobození z hříchů a smrti.

Pane, prosíme tě, ztiš naši nepokojnou mysl a soustřeď nás, abychom vnímali tvé slovo, které nás soudí i uzdravuje, vychovává i potěšuje. Přijď ve svém Duchu svatém a občerstvi svou církev, tak aby byla v tomto světě k užitku a tvému jménu k slávě. Amen.

Základ kázání Mt 11,25–30

V ten čas řekl Ježíš: „Velebím tě, Otče, Pane nebes i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými, a zjevil jsi je maličkým. Ano, Otče: tak se ti zalíbilo. Všechno je mi dáno od mého Otce; a nikdo nezná Syna než Otec, ani Otce nezná nikdo než Syn – a ten, komu by to Syn chtěl zjevit. Pojďte ke mně, všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží.“

Kázání Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinutí. To pozvání nám, milí bratři a setry, promlouvá přímo k srdci. Únava, obtíženost břemeny, pod nimiž klesáme, to je – zdá se mi – náš společný pocit. V této době pandemie jsou někteří unavení tak, jako už dlouho nebyli. Třeba rodiče školních dětí. Ti táhnou den za dnem dvě směny. Své zaměstnání a k tomu zaměstnávání svých dětí. Ale pozvání k odpočinutí slyšíme rádi všichni. Rádi slyšíme, že Ježíš má pro nás pochopení. Ale abychom tomu Ježíšovu pozvání dobře rozuměli, musíme mu naslouchat od začátku.

Tomu pozvání předchází Ježíšova modlitba. O tom, že se Ježíš modlil, v evangeliích slyšíme poměrně často. A někdy dokonce můžeme přímo naslouchat jeho modlitbě . Známe Modlitbu Páně, kterou Ježíš naučil své učedníky, a ve vyprávění o jeho modlitebním zápase a v Getsemane se nám také přímo sděluje obsah toho, co Ježíš v modlitbě říkal Bohu. V našem případě je to chvalozpěv: velebím tě, Otče, Pane nebes i země… Avšak je to chvalozpěv zvláštní: …že jsi ty věci skryl před moudrými a rozumnými a zjevil jsi je maličkým. Ježíš chválí Boha za to, že to, co on přináší, je skryto, zůstává jaksi neviditelné, nepochopitelné a nepřijatelné moudrými a rozumnými, že je to přijímáno pouze maličkými – doslova je tam „nemluvňaty“. Chce tím zřejmě vy­jádřit protiklad k moudrým a rozumným, tedy myslí na lidi, kteří se ne­mohou honosit nějakými zvláštními schop­nostmi. Vskutku zvláštní: Ježíš jakoby se tu radoval ze svého neúspěchu. Matouš tato Ježíšova slova zařadil do souvislosti, která právě ten Ježíšův neúspěch ukazuje: I Jan Křtitel pochybuje o tom, zda Ježíš je ten, který má přijít!

Co to znamená? To si Ježíš opravdu víc váží prostoduchosti než moudrosti? Chválí tu lidskou prostřednost a neschopnost? V čem je dobré, že to, co Ježíš přináší, zůstává jaksi skryto lidským špičkám, že je to přístup­né jen nějakým nedochůdčatům? Znamená to, že víra je pouze pro hlou­pé?

To asi ne. Ježíš tu neříká, že by moudří a rozumní nemohli uvěřit. A v dějinách bychom našli bezpočet těch, kdo byli upřímnými křesťany a zároveň patřili ke špičkám lidského vědění a umění. Přední vědci, filozofové, spisovatelé, hudebníci… Avšak přece – právě na těchto velkých postavách křes­ťan­ským myslitelů a umělců můžeme vidět, že jejich víra nebyla vrcholem jejich umění a vědění. Ke skutečnému setkání s Bohem jim jejich výkony a schop­nosti nijak nepomohly a nijak je vlastně oproti druhým, které jinak v mno­hém převyšovali, nezvýhodnily. Spíš naopak, křesťanská víra takové lidi často vede k pokoře, k jakémusi odstupu od toho, v čem jinak vynikají.

Ne, Ježíš tu vůbec nevyjadřuje pohrdání tím, co člověk dokáže. Ale raduje se z toho, že to, co on přináší, není závislé na tom, co člověk dokáže. Raduje se z toho, že království Boží, ano Bůh sám, se s člověkem nesetkává na jeho výšinách, kam se každý nevyšplhá, nýbrž v nížinách, kam mnozí, a nakonec všichni upadáme. Ježíš Boha chválí za to, že nic nenechal na nás, na naší chápavosti, vzdělání, na naší náboženské a mravní vyspělosti, na pronikavosti našeho ducha. A tak neuzavřel cestu těm, kteří ve společnosti obvykle nevynikají.

Chválí Otce za to, že všechno svěřil jemu, Synovi. Že nic nezáleží na někom, kdo by nám byl méně blízký, na někom méně věrném a spolehlivém, než je on, Ježíš Kristus. Nepohrdá tím, co člověk dokáže, ale raduje se z to­ho – a nás k té radosti zve také – že to nejdůležitější, to nakonec jediné potřebné v našem životě, nezávisí na tom, co dokážeme. A to je veliká úleva, úžasné osvobození – ano, odpočinutí pro všechny obtížené.

A právě pozvání k tomuto odpočinutí je klíčem k poznání Boha. Bůh se zjevuje v Synu, který dává odpočinutí. Když Ježíšovo pozvání přijmeme, poznáme v něm dárce odpočinutí, poznáme v něm Boha samotného. Tajemství vztahu mezi Otcem a Synem se otevírá právě v tomto pozvá­ní – dovnitř, do jeho odpočinutí.

Všimněme si ještě, jak Ježíš toto odpočinutí, tuto úlevu nabízí. Tak jako nevychvaluje hloupost, nechválí ani lenost. Neříká: už jste se dost natrmáceli, teď se uvelebte, uvolněte se, už nic nemusíte, teď se jen povezete. Nic takového. Jeho pozvání k odpočinutí zní: …vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne… To je zvláštní: odpočinutí, které má spočívat v tom, že se ještě do něčeho dalšího necháme zapřáhnout, že se ještě něco budeme učit… My by­chom rádi už konečně všechna břemena shodili, tak si představujeme odpočinutí. Svobodu vidíme v tom, že nic nemusíme…

Ježíš však to podivné pozvání doplňuje dalším, stejně podivným vysvětlením: vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží. Co je to za podivné jho a podivné břemeno? – Jediné břemeno, které netíží, když si ho naložíte, je takové, které zároveň nese ještě někdo jiný. Netlačí jho, které nadlehčuje někdo jiný. A Takové břemeno, takové jho nám nabízí Ježíš. Takové je to odpočinutí, k němuž nás zve. Ne konec vší námahy a všeho úsilí, konec úkolů a odpovědnosti. Ale Ježíš k nám přichází jako ten, kdo pro nás a s námi tu tíži života, naše úkoly a trápení, naše strachy a selhání, ano i naši smrt – také nese. Takového nám ukazuje V Boha – jako toho, který to táhne s námi. Jako toho, kterého smíme hledat a budeme nacházet tam, kde nás to tíží a tlačí, kde na nás život doléhá.

A učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce; a naleznete odpočinutí svým duším. Možná i to, podobně jako pozvání nechat se zapřáhnout do Ježíšova jha, nám zní podezřele. Neříká nám tu Ježíš jako jiní rádcové a pomocníci: jediná pomoc v tom, co vás tíží a unavuje, je prostě se naučit to snášet, v tichosti a pokoře? Ne! Pamatujme, kdo nás tu tichosti a pokoře učí! Ten, který právě pověděl: všechno je mi dáno od mého Otce! Od toho, jemuž je svěřeno všechno. Tichosti nás učí prostě tak, že nám ukazuje k tomu svému odpočinutí, k tomu, že si nemusíme v životě všechno vykřičet a vyhádat. A v tom pramení i pravá pokora: vědět, že si všechno ani nemohu vykřičet, vyhádat, ani jinak opatřit sám. Že to základní mohu jen přijmout v úplné prostotě a jednoduchosti, tak jak je to přístupné těm nejmenším. To je tichost a pokora svobodná, osvobozená.

Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny a já vám dám odpočinout. To pozvání platí. Otvírá nám cestu k poznání Boha – tak, jak nám jej Syn zjevuje. A kdo Boha takto pozná, připojí se pak ze srdce k té Ježíšově modlitbě: Velebím tě, Otče, Pane nebes i země, že jsi ty věci skryl před moudrými a rozumnými a zjevil jsi je maličkým. Amen.

Píseň 635 Tvá, Pane, láska

Přímluvy Přimlouvejme se jedni za druhé, za církev i za svět.

Pane Bože, pro tvého Syna Ježíše prosíme, abys nám, našim rodinám, blízkým i vzdáleným bližním, byl milostiv po celý nový týden. Opatruj nás a chraň před nemocemi, před strádáním vnitřním i vnějším. Daruj svůj pokoj do našich domovů, do naší obce/města, do této země. Voláme k tobě: Pane, smiluj se!

Pro svého Syna Ježíše veď svou církev, aby statečně a věrně nesla evangelium, neuchylovala se k prosazování vlastních zájmů. Naopak prosíme o pokoru mezi druhými a o ochotu být nablízku všem potřebným. Voláme k tobě: Pane, smiluj se!

Pro svého Syna Ježíše, připomínej si všechny své děti, naše bratry a sestry, kteří jsou pronásledováni pro víru, u nichž doma hoří kostely, zakazovány bohoslužby, odebírán majetek a zázemí. Voláme k tobě: Pane, smiluj se!

Pro svého Syna Ježíše, s nímž jsi v jednotě a lásce, prosíme za křesťany jiných církví v naší zemi, za církve v našem městě a jejich pastýře, za bratry a sestry v Kelsterbachu a jejich faráře i staršovstvo. Voláme k tobě: Pane, smiluj se!

Pro svého Syna Ježíše a jeho oběť na kříži, smiluj se nad tímto hříšným světem, do něhož patříme a spolu s nímž neseme vinu za jeho bídu. Prosíme za postižené koronavirovou epidemií, za hladové a žíznivé, za zneužívané a vykořisťované, za uprchlíky, za válečné štvance. Voláme k tobě: Pane, smiluj se!

Vyslyš i naše osobní, tiché prosby…

Společně a nahlas se k tobě, Bože modlíme: Otče náš, který jsi v nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi, chléb náš vezdejší dej nám dnes a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům a neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého, neboť tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.

Píseň 399,1–7, V sjití tomto pravme sobě

Poslání Pohleďte, bratří, koho si Bůh povolává: Není mezi vámi mnoho moudrých podle lidského soudu, ani mnoho mocných, ani mnoho urozených; ale co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné; neurozené v očích světa a opovržené Bůh vyvolil, ano vyvolil to, co není, aby to, co jest, obrátil v nic – aby se tak žádný člověk nemohl vychloubat před Bohem. Vy však jste z Boží moci v Kristu Ježíši; on se nám stal moudrostí od Boha, spravedlností, posvěcením a vykoupením, jak je psáno: ‚Kdo se chlubí, ať se chlubí v Pánu‘. (1Kor 1,26–31)

Požehnání Ať Hospodin ti žehná a chrání tě. Ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv. Ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem. (Nu 6,24–26)